ECLI:CZ:NSS:2007:KONF.39.2006
sp. zn. Konf 39/2006-6
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Michal Mazanec a soudci
JUDr. Roman Fiala, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Karel Podolka, JUDr. Petr Příhoda a
JUDr. Marie Žišková, o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 6 na rozhodnutí sporu o
pravomoc mezi Obvodním soudem pro Prahu 6 a Nejvyšším správním soudem, za účasti
žalobce L., s. r. o., zastoupeného Mgr. Janou Turkovou, advokátkou v Praze 2, Budečská
6, PSČ 120 00, a žalovaných 1) M., spol. s. r. o., a 2) Úřadu průmyslového vlastnictví,
Praha 6, Antonína Čermáka 2a, PSČ 160 68, ve věci žaloby o zamítnutí námitek proti
zápisu zveřejněného označení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn.
4 C 166/2003,
takto:
I. P ř íslušný vydat r oz hodnu t í o ž a l obě proti r o z ho dnut í př e ds e dy Úř a du
pr ůmy s l ov é ho vl a s t n ic t ví ze dn e 28. 2. 2000, sp. zn. O-121777-97, ve vě ci
ná mit e k proti zápisu zveř ej n ě n éh o oz na č e ní „M.“ př ihl á š e né ho pod č.
121777, je soud ve s p r á vním s o udnic t ví.
II. Usn esen í Ne j vy š š ího s pr á vníh o soudu ze dne 5. 6. 2003, čj . 7 A 72/2000-
29, se z r uš uj e .
Odůvodnění:
Návrhem došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních
sporů dne 1. 11. 2006 obrátil se na tento senát Obvodní soud pro Prahu 6 a požádal, aby
zvláštní senát rozhodl spor o věcnou příslušnost, vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. b)
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (v dalším textu
„kompetenční spor“) mezi Nejvyšším správním soudem a Obvodním soudem pro Prahu
6 ve věci Obvodního soudu pro Prahu 6 zapsané pod sp. zn. 4 C 166/2003.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím ze dne 4. 2. 1999, sp. zn. O-121777, Úřad průmyslového vlastnictví (v
dalším textu též „Úřad“) zamítl námitky žalobce proti zápisu zveřejněného označení „M.“
přihlášeného do rejstříku ochranných známek pod č. 121777. Žalobce podal proti tomuto
rozhodnutí rozklad; o něm rozhodl předseda Úřadu dne 28. 2. 2000 tak, že se rozklad
zamítl a rozhodnutí o zamítnutí námitek potvrdil. Zároveň rozhodl, že složená kauce ve
výši 2500 Kč se vrací navrhovateli.
Žalobce napadl toto rozhodnutí předsedy Úřadu dne 17. 4. 2000 žalobou ve správním
soudnictví (§247 a násl. o. s. ř. ve znění tehdy účinném) u Vrchního soudu v Praze, kde
byla věc zapsána pod sp. zn. 7 A 72/2000. Vrchní soud však řízení do konce roku 2002
nedokončil a neskončenou věc převzal k dalšímu řízení nově zřízený Nejvyšší správní
soud (§132 soudního řádu správního).
Nejvyšší správní soud pak – již podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2003 – o
původní správní žalobě věcně nerozhodl. Usnesením ze dne 5. 6. 2003, čj. 7 A 72/2000-
29, žalobu odmítl s poukazem na ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s., s tím, že řízení ve věci
práva k ochranné známce je třeba považovat za řízení ve věci práva soukromého, neboť
ochranné známky jsou jako jiné majetkové hodnoty předmětem občanskoprávních
vztahů. Nejvyšší správní soud současně poučil žalobce o tom, že může ve věci do
jednoho měsíce od právní moci usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté
občanského soudního řádu (ve znění účinném po datu 1. 1. 2003) k místně příslušnému
okresnímu soudu, a o tom, že při dodržení této lhůty mu zůstávají účinky dosud
učiněných procesních úkonů zachovány.
Žalobce se tímto poučením řídil a podal u Obvodního soudu pro Prahu 6 ve zmíněné
lhůtě žalobu proti Úřadu. Obvodní soud pro Prahu 6 pak usnesením ze dne 13. 5. 2005
řízení zastavil a žalobce poučil o tom, že ve lhůtě jednoho měsíce může podat žalobu u
Městského soudu v Praze jako soudu ve správním soudnictví. Toto usnesení k odvolání
žalobce zrušil dne 31. 8. 2005 Městský soud v Praze a konstatoval, že Obvodní soud v
Praze 6 v dané situaci (poté co soud ve správním soudnictví ve stejné věci pravomocně
odmítl návrh s tím, že šlo o věc, kterou soudy projednávají v občanském soudním řízení)
musí postupovat podle §104c o. s. ř., tj. podat zvláštnímu senátu návrh na řešení
kompetenčního sporu. Obvodní soud poté podal zvláštnímu senátu v úvodu označený
návrh. Tvrdil, že se v daném případě nejedná o věc ve smyslu §244 odst. 1 o. s. ř., neboť
spor mezi žalobcem a žalovaným je sporem veřejnoprávním, nikoli soukromoprávním.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi obecným soudem a soudem ve správním
soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Součástí reformy správního soudnictví, účinné od 1. 1. 2003, bylo také obnovení
starého obecného principu, podle nějž všude tam, kde zákon svěří správnímu orgánu
rozhodování ve věcech soukromého práva, může se ten, kdo s takovým rozhodnutím
není spokojen, obrátit na soud rozhodující ve věcech občanskoprávních, který bude
rozhodovat v kontradiktorním sporu o věci samé (§244 a násl. o. s. ř). Naopak
rozhodoval-li správní orgán věc veřejného práva, náleží přezkoumání zákonnosti
takového rozhodnutí soudům činným ve správním soudnictví v řízení podle soudního
řádu správního. Podrobný výklad k otázce rozhraničení působnosti soudů správních a
soudů rozhodujících v občanskoprávním řízení a k otázce právního dualismu zvláštní
senát již zaujal v usnesení publikovaném pod č. 276/2004 Sb. NSS a nadále tak stabilně
judikuje. V obecných otázkách zvláštní senát pro stručnost odkazuje na uvedené usnesení.
K otázkám známkovým je třeba uvést: právní institut ochranné známky se vyvinul z
hospodářské potřeby výrobce nebo obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží
(služby) zájemci kupovali nebo si opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s
produkcí konkurence. Opatření zboží značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem
smysl bez toho, že tu bude dána záruka, že někdo jiný nemůže takovou značku použít.
Záruku, která by měla praktický smysl, však může poskytnout jen vrchnostenská autorita
(veřejná moc). Dnešní podoba průmyslových práv se ostatně vyvinula ze středověkých
panovnických nebo vrchnostenských privilegií.
Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukromý zájem
jejího budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se známka může stát
předmětem právního obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský smysl,
nicméně samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní
charakter veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu
veřejném. Tím je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před
napodobováním, falšováním známek nebo jejich zneužíváním.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí uchazeč
domoci kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice ochrannou známku zapsat
do (veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-li splněny
zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných podmínek musí známku z
rejstříku vymazat. Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi
přihlašovatelem (při výmazu mezi majitelem známky) a správním úřadem. Takový vztah je
vztahem mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde o vztah
občanskoprávní (§7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vztahy při vrchnostenském
autoritativním rozhodování mezi úřadem a stranou nevznikají.
Registrací ochranné známky (nebo jejím výmazem) se neupravují vztahy mezi
fyzickými a právnickými osobami, protože nic takového předmětem řízení o registraci
(výmazu) není a nemůže být. Jediný vztah, který se tu registrací upravuje, je vztah mezi
tím, kdo o registraci žádá (resp. tím, kdo má známku zapsánu), a úřadem, který o
registraci (výmazu) rozhoduje. Předmětem řízení je vyřešení otázky, zda jsou splněny
zákonem stanovené podmínky a zda tedy má nebo nemá vzniknout nehmotný statek
(ochranná známka), resp. zda má tento status zaniknout (výmaz). Výsledkem řízení je pak
vznik (registrace) známky nebo její výmaz; zda vůbec vzniknou majetkové vztahy mezi
podnikateli při podnikání (a kdy a jaké), je naprosto nejisté (u některých typů známek,
např. obranných nebo zásobních, lze dokonce předpokládat, že takové vztahy záměrně
ani vzniknout nemají) a registrační akt se o tom nijak nevyjadřuje (a při výmazu
registrované známky nijak do té doby vzniklé soukromoprávní vztahy neupravuje).
V průběhu registrace ochranné známky přitom může nastat situace, kdy Úřad
rozhoduje v řízení o námitkách proti přihlášce ochranné známky. V námitkovém řízení
Úřad posuzuje, zda přihlášené označení nezasahuje do zákonem chráněných starších práv
třetích osob. Zatímco namítatel, tj. osoba, která námitky vznesla, má zájem na tom, aby
přihláška ochranné známky byla zamítnuta, druhá strana řízení, tj. přihlašovatel, má zájem
opačný. Byť se toto řízení představuje jako spor o právo, nelze význam tohoto aspektu
absolutizovat již proto, že sporná povaha řízení sama o sobě neznamená, že se v něm
rozhoduje o subjektivním soukromém právu. Nelze totiž odhlédnout od toho, že v
námitkovém řízení Úřad - mimo jiné - také posuzuje, zda přihlašované označení není
shodné s ochrannou známkou, která je přihlášena nebo zapsána pro jiného majitele pro
stejné nebo podobné výrobky nebo služby s dřívějším právem přednosti, a také to, zda
obsahuje prvky přihlášeného označení či zapsané ochranné známky, které by mohly vést k
záměně. Tyto otázky jsou zákonnými podmínkami registrace a Úřad se jimi při registraci
musí zabývat vždy, nejen v námitkovém řízení. Založit dělení věcí soukromoprávních a
veřejnoprávních na tom, v jakém řízení byla táž otázka posuzována (zda v řízení o
„sporu“ mezi namítatelem a přihlašovatelem, nebo v registračním řízení o jediném
účastníkovi – přihlašovateli), by bylo nesprávné a nebylo by v souladu s principem právní
jistoty, dle kterého má každý adresát právní normy právo očekávat, že řešení, která
zákonodárce, případně soud svým výkladem zákona, zvolí, jsou racionální a směřují k
funkčnímu uspořádání společenských vztahů, a nikoliv naopak.
Znovu je třeba připomenout, že námitkové řízení neexistuje samo o sobě, ale je reakcí
na podání přihlášky ochranné známky a je součástí řízení o registraci ochranné známky
jako celku. Sama registrace (či výmaz) známky tedy není soukromoprávní věcí; není
rozhodné, že registrací (či výmazem) a v návaznosti na ně vznikají nebo zanikají
soukromoprávní nároky. Žádná soukromá osoba, se kterou je přihlašovatel (majitel) v
rovném postavení, mu nemůže registraci udělit ani mu nemůže známku vymazat. To
může učinit jenom správní úřad, který k tomu má zákonnou kompetenci, a může to udělat
jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého
soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle
zákona.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí předpokládaná
jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví přesně rozlišují, která
rozhodnutí ve věci přísluší činit Úřadu a která soudu (v občanském soudním řízení). Tak
např. ve věci patentů jsou v pravomoci soudů rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na
patent, stanovení výše odměny za právo na patent, výše licenčních poplatků v případě
poskytnutí nucené licence, porušení práv z patentů; ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci
Úřadu. I takovéto rozdělení – navíc za situace, kdy zákonodárce ani neupravil
mechanismus, jímž by se vůbec mohlo dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho,
že by takovou povinnost soud uložil Úřadu, který v řízení podle §244 o. s. ř. není
účastníkem řízení – představovalo pro zvláštní senát jen další podpůrný argument pro
toto usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona č.
131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o zamítnutí námitek proti
ochranné známce ve výroku označené náleží soudu ve správním soudnictví.
Zvláštní senát podle §5 odst. 3 téhož zákona dále zruší rozhodnutí, kterým strana
kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle
rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení
řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení Nejvyššího
správního soudu v rozsahu, ve kterém odporuje výroku, jímž byla kompetence určena, a
odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro
správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Nejvyšší správní soud
pokračovat v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. ledna 2007
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu