ECLI:CZ:NSS:2013:KONF.5.2013:12
sp. zn. Konf 5/2013 - 12
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Marie
Žiškové, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Pavla Simona a JUDr. Milady
Tomkové rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9,
Sokolovská 219 (adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí
kompetenčního sporu mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 6, a dalších účastníků sporu
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 346/2011, ve věci žaloby o zaplacení
209 Kč s příslušenstvím: žalobkyně T-Mobile Czech Republic a. s., se sídlem v Praze 4,
Tomíčkova 2144/1, IČ 64949681, zastoupené JUDr. Michalem Marcinkou, advokátem se sídlem
v Olomouci, Ladova 389/10, a žalovaného D. P.
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod
sp. zn. 7 C 346/2011, o zaplacení 209 Kč s příslušenstvím, je soud .
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 9. 2012, čj. 7 C 346/2011 - 49,
se z r u š u j e.
Odůvodnění:
Podáním doručeným dne 10. 1. 2013 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, navrhl Český telekomunikační
úřad tomuto senátu rozhodnutí sporu o pravomoc podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona
č. 131/2002 Sb., který vznikl mezi ním a O bvodním soudem pro Prahu 6 ve věci žaloby
o zaplacení částky 209 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Žalovaný (D. P.) uzavřel podle žalobního tvrzení dne 7. 9. 2009 smlouvu o poskytování
služeb elektronických komunikací, na jejímž základě se stal účastníkem telefonní stanice číslo X.
V průběhu smluvního vztahu využil žalovaný služeb třetích stran v souladu
se Všeobecnými podmínkami společnosti T-Mobile Czech Republic a. s. Následně mu bylo
žalobkyní vystaveno vyúčtování služeb č. 3532964709 ze dne 20. 11. 2009 (za zúčtovací období
20. 10. 2009 – 19. 11. 2009) na celkovou částku 1659 Kč, přičemž SMS na speciální čísla
se zvýšenou sazbou (platby za služby třetích stran) činily 209 Kč.
Vzhledem k tomu, že žalovaný dobrovolně částku neuhradil, podala žalobkyně dne
21. 2. 2011 žalobu k Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, v níž se domáhala, aby soud uložil
žalovanému povinnost zaplatit částku 209 Kč s příslušenstvím včetně náhrady nákladů řízení.
Žalobkyně v návrhu uvedla, že se domáhá zaplacení částky 209 Kč odpovídající
poskytnutým službám třetích stran, jež nejsou službami elektronických komunikací podle zákona
č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. K tomu odkázala na rozhodnutí zvláštního
senátu ze dne 26. 10. 2010, čj. Konf 56/2010 - 12.
Okresní soud v Mladě Boleslavi usnesením ze dne 26. 9. 2011, čj. 111 EC 76/2011 - 41,
vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 jako soudu
místně příslušnému. Následně Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 24. 9. 2012,
čj. 7 C 346/2011 - 49, rozhodl o zastavení řízení (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení
bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II.); současně rozhodl
o náhradě nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění konstatoval, že podle ustanovení §7 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), soudy v občanském
soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci vyplývající z občanskoprávních,
rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné
orgány. Podle ustanovení §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích Český
telekomunikační úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost na straně
jedné a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé. Obvodní soud s ohledem na výše
uvedené uzavřel, že nemá pravomoc v projednávané věci rozhodovat, neboť jde o nárok, který
plyne z porušení povinností spočívajících v neuhrazení ceny za poskytnutou službu. O takovém
sporu přísluší rozhodovat Českému telekomunikačnímu úřadu.
Český telekomunikační úřad (navrhovatel) následně podal zvláštnímu senátu návrh
na rozhodnutí negativního kompetenčního sporu. Uvedl, že podle §2 písm. n) zákona
o elektronických komunikacích se službou elektronických komunikací rozumí „služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v
sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb
elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi
a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají
zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Navrhovatel dále konstatoval,
že žalobkyně požaduje uhradit částku ve výši 209 Kč s příslušenstvím za tzv. služby třetích stran
nebo též služby obsahu, které nejsou službami elektronických komunikací ve smyslu §2 písm. n)
zákona o elektronických komunikacích, nýbrž službami, jež nabízí obsah prostřednictvím sítí
a služeb elektronických komunikací. Žalobkyně není poskytovatelem těchto služeb a smluvní
vztah ji k poskytování takové služby nezavazuje. Navrhovatel tak uzavřel, že služby, ohledně
jejichž úhrady je veden tento spor, jsou podle §1 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích
vyjmuty z působnosti tohoto zákona, resp. z rozhodovací pravomoci Českého
telekomunikačního úřadu. Služby obsahu nepředstavují služby elektronických komunikací, proto
je orgánem kompetentním k rozhodování o ceně za tyto služby soud, nikoliv Český
telekomunikační úřad. Podle navrhovatele je tedy k rozhodnutí příslušný Obvodní soud pro
Prahu 6.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
S účinností od 1. ledna 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních
sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů. Stranami takového sporu jsou podle §1 odst. 1
citovaného zákona a) soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy,
b) soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví.
Kladným (pozitivním) kompetenčním sporem je podle §1 odst. 2 citovaného zákona
spor, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně
určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí; záporným
(negativním) sporem je podle téhož ustanovení spor, ve kterém jeho strany popírají svou
pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků.
Obvodní soud pro Prahu 6 v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc věc
rozhodnout a rovněž navrhovatel popírá svou pravomoc ve věci rozhodnout poté, co mu byla
věc postoupena; zvláštní senát konstatuje, že se v posuzované věci jedná o negativní (záporný)
kompetenční spor, k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zákonem č. 131/2002 Sb.
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu ke
dni svého rozhodnutí (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 24. 11. 2004, čj. Konf 3/2003 - 18,
publikované pod č. 485/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
Navrhovatel (též „Úřad“) je zřízen podle §3 zákona o elektronických komunikacích jako
ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem, včetně
regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací
a poštovních služeb.
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; pravidla
pro rozhodování účastnických sporů obsahuje zákon v §129 odst. 1, věta prvá: „Úřad rozhoduje
spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem
na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto
zákonem nebo na jeho základě.“
S účinností od 1. 7. 2010 byla novelou provedenou zákonem č. 153/2010 Sb. vložena
do §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích druhá věta: „Úřad rovněž rozhoduje spory
v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost (§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele,
došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení
k závazku.“
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne
14. 9. 2009, čj. Konf 38/2009 - 12, publikovaného pod č. 1994/2010 Sb. NSS, dostupného
na www.nssoud.cz) je třeba současného naplnění dvou podmínek k tomu, aby byla dle výše
citovaných pravidel první věty §129 odst. 1 založena pravomoc navrhovatele rozhodnout
účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických
komunikací, c) provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“; službou elektronických komunikací se
rozumí dle ustanovení §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích „služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami
elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně
v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku
stanovenou §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí každý,
kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu
na poskytování těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou
§2 písm. b) zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá nebo
žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou elektronických
komunikací se dle §2 písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací, z jejíhož
využívání není nikdo předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení „pokud
se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“. Zaplacení ceny je přitom podle
§64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních povinností účastníka,
popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.
Podle druhé věty §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor založena rovněž v případech, ve kterých sice budou účastníky
osoby odlišné od osob uvedených ve větě první téhož ustanovení, k jejich účastenství však dojde
na základě změny závazku v osobě věřitele či dlužníka; to vše za předpokladu, že spor mezi
původními účastníky sporu byl oprávněn rozhodnout navrhovatel.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první i druhé §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalovaného naplňuje
charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích.
Pravomoc navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, pokud by šlo o spor
o zaplacení ceny za služby elektronických komunikací. Z definice služeb elektronických
komunikací obsažené v §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích však vyplývá,
že službou elektronických komunikací nelze rozumět každou službu, která bude přístupná
účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost prostřednictvím její sítě a služeb
elektronických komunikací; výjimkou patrnou z formulace citovaného ustanovení jsou služby,
jejichž užívání, resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel (osoba vykonávající komunikační
činnost) zprostředkuje sice svou sítí a prostřednictvím služeb elektronických komunikací,
nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Zvláštní senát při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel ze Všeobecných
podmínek a z vyúčtování služeb provedeného žalobkyní. Z nich vyplývá, že sama žalobkyně
se za poskytovatele těchto služeb nepovažovala a v souladu s tím vystavila vyúčtování služeb
třetích stran odděleně od vyúčtování služeb elektronických komunikací, jejichž byla
poskytovatelem (pod označením Zprostředkovaný prodej – SMS na speciální čísla se zvýšenou
sazbou ve vyúčtování č. 3532964709 ze dne 20. 11. 2009).
Ve věci jde o spor o zaplacení ceny za využití služeb, které byly žalobkyní účastníkovi
zpřístupněny po zadání příslušného telefonního čísla přiděleného navrhovatelem třetím osobám
odlišným od žalobkyně. Po zpřístupnění zvolené služby byl její obsah účastníkovi (žalovanému)
sdělen prostřednictvím sítě žalobkyně a jí poskytnutých služeb elektronických komunikací.
Žalobkyně ovšem „služby obsahu“ sama neposkytovala, pouze jejich užití zprostředkovala.
Je zřejmé, že pohledávka plynoucí z neuhrazení ceny za poskytnuté služby primárně vznikla mezi
žalovaným a poskytovatelem služby obsahu.
Zvláštní senát z výše uvedených důvodů shledal služby využité žalovaným za služby
odpovídající službám obsahu ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, které
podle citovaného ustanovení nejsou službami elektronických komunikací. Spor o zaplacení ceny
za takové služby pak není sporem o plnění povinností uložených na základě zákona
o elektronických komunikacích (k obdobnému závěru dospěl zvláštní senát v usnesení ze dne
31. 5. 2010, čj. Konf 99/2009 - 7, dostupném na www.nssoud.cz). Tento závěr je stěžejní
pro úvahu zvláštního senátu o rozhodovací pravomoci navrhovatele, neboť vzhledem
k charakteru služby nemohou být ve vzájemném vztahu žalobkyně, žalovaného a poskytovatele
služby obsahu splněny podmínky stanovené větou první, příp. též druhou §129 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích.
Výhradní oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném zaplacení pohledávky namísto
poskytovatele služby obsahu je předmětem právního vztahu mezi poskytovatelem služby obsahu
a žalobkyní, jak žalobkyně ostatně sama uvádí v žalobním návrhu.
Lze tak uzavřít, že v posuzovaném případě poskytnuté služby obsahu nejsou službou
elektronických komunikací; pravomoci soudů se tedy tato věc nevymyká, neboť podle §7 odst. 1
o. s. ř. soudy rozhodují „spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných
a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.“
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc
soudu (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I.). Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona
č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc
o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci
uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil
usnesení obvodního soudu, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté (výrok II.).
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Obvodní soud pro Prahu 6
pokračovat v řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu