ECLI:CZ:NSS:2006:KONF.64.2005:33
sp. zn. Konf 64/2005-33
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Michal Mazanec a soudci
JUDr. Roman Fiala, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Karel Podolka, JUDr. Petr Příhoda a
JUDr. Marie Žišková, o návrhu M. p., s. s., a. s., na rozhodnutí kompetenčního sporu
mezi Krajským soudem v Brně a Zeměměřickým a katastrálním inspektorátem v Brně, za
další účasti žalobce M. p., s. s., a. s., a žalovaných 1) M. C., 2) V. C., o zamítnutí návrhu na
povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, ve věci vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 56/2003,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 35 C 56/2003, o zamítnutí návrhu na povolení vkladu práva do
katastru nemovitostí, je soud v občanském soudním řízení.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2005, čj. 35 C 56/2003-
23, se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních
sporů dne 15. 7. 2005 obrátil se na tento senát žalobce a požádal, aby zvláštní senát
rozhodl spor o pravomoc (v dalším textu „kompetenční spor“), vzniklý ve smyslu §1
odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů,
mezi Krajským soudem v Brně a Zeměměřickým a katastrálním inspektorátem v Brně ve
věci žaloby o zamítnutí návrhu na povolení vkladu zástavního práva do katastru
nemovitostí vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 56/2003.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Katastrální úřad v Blansku, detašované pracoviště v Boskovicích, rozhodnutím ze dne
16. 9. 2003 zamítl návrh žalobce a žalovaných na vklad zástavního práva pro zajištění
budoucích pohledávek k nemovitostem v rozhodnutí blíže určených. Žalobce podal proti
tomuto rozhodnutí žalobu podle páté části občanského soudního řádu ke Krajskému
soudu v Brně. Krajský soud usnesením ze dne 29. 3. 2005, čj. 35 C 56/2003-23, řízení o
žalobě pro chybějící podmínku řízení zastavil a věc postoupil Katastrálnímu úřadu pro
Jihomoravský kraj, katastrálnímu pracovišti Boskovice. Toto usnesení nabylo právní moci
dne 23. 4. 2005. Katastrální úřad posléze věc předložil k rozhodnutí o odvolání
Zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu v Brně, který rozhodnutím ze dne
24. 6. 2005 odvolání jako nepřípustné zamítl. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne
2. 7. 2005.
Argumentaci stran kompetenčního sporu lze shrnout
takto:
Krajský soud tvrdí, že od 1. 1. 2003 je proti rozhodnutí katastrálního úřadu o
zamítnutí vkladu práva přípustné odvolání (§53 správního řádu). Žaloba podle §244 a
násl. o. s. ř. je pak přípustná tehdy, jestliže rozhodnutí katastrálního úřadu nabylo právní
moci poté, co žalobce využil v řízení před správním orgánem řádný opravný prostředek
ve správním řízení, tj. odvolání nebo rozklad [§247 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. XXV
bod 1 zákona č. 151/2002 Sb.(dále jen „čl. XXV bod 1“)]. Platí tedy podle krajského
soudu, že od 1. 1. 2003 jsou všechna správní řízení, jejichž předmětem je věc
soukromoprávní, dvoustupňová.
Základem argumentace krajského soudu je tak čl. XXV bod 1, který stanoví, že ve
věcech uvedených v §244, v nichž zvláštní předpis svěřuje soudu rozhodování o
opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů podle části páté hlavy třetí
občanského soudního řádu ve znění účinném k 31. 12. 2002, lze ode dne účinnosti tohoto
zákona podat žalobu podle části páté tohoto zákona (občanského soudního řádu) za
podmínek jím stanovených. Jednu z podmínek přípustnosti žaloby podle §244 o. s. ř.
stanoví §247 odst. 2 o. s. ř.; žaloba je přípustná, nabylo-li rozhodnutí správního orgánu
právní moci za předpokladu, že žalobce využil v řízení před správním orgánem řádné
opravné prostředky v linii správního řízení. Aby žalobce mohl využít řádný opravný
prostředek, musí být tento opravný prostředek přípustný. Ustanovení §247 odst. 2 o. s. ř.
výjimku nepřipouští, a proto je proti rozhodnutím správních orgánů ve věcech
soukromoprávních přípustný opravný prostředek v linii správního řízení. V §247 odst. 2
o. s. ř. je tak zřetelně vyjádřen úmysl zákonodárce.
Podle §53 správního řádu má účastník právo podat proti rozhodnutí správního úřadu
odvolání, pokud zákon nestanoví jinak. Ustanovení §5 odst. 4 věta třetí zákona č.
265/1992 Sb., které stanoví, že o podaném opravném prostředku rozhoduje soud, sice
nebylo přímo novelizováno, nicméně se dnem 31. 12. 2002 stalo obsoletní. Od 1. 1. 2003
totiž neexistuje soud, který by měl pravomoc o takovém opravném prostředku
rozhodnout. Opravným prostředkem proti rozhodnutí o zamítnutí vkladu práva je proto
odvolání.
Krajský soud tedy žalobu, která u něho byla podána, proto posoudil jako odvolání
podle §53 správního řádu, o němž musí rozhodnout příslušný zeměměřický a katastrální
inspektorát [§4 písm. d) zákona č. 359/1992 Sb., o zeměměřických a katastrálních
orgánech].
Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně (dále jen „inspektorát“) ale odvolání
žalobce rovněž věcně nepřezkoumal. Tvrdí, že účastník řízení sice má právo podat proti
rozhodnutí správního orgánu odvolání, avšak jen tehdy, pokud zákon nestanoví jinak. V
daném případě takový zákon existuje a je jím zákon č. 265/1992 Sb., který v §5 odst. 4
stanoví, že proti rozhodnutí o zamítnutí vkladu práva lze podat opravný prostředek, o
kterém rozhoduje soud. Inspektorát nesouhlasí s tím, že od 1. 1. 2003 je toto ustanovení
neaplikovatelné. Skutečnost, že novelou občanského soudního řádu byla podmínka
přípustnosti žaloby stanovena tak, že je tato podmínka za současné platnosti §5 odst. 4
zákona č. 265/1992 Sb. nesplnitelná, nemusí nutně vést k závěru, že je posledně
jmenované ustanovení neaplikovatelné. Naopak může jít o opomenutí zákonodárce
odpovídajícím způsobem upravit i související právní předpis, nikoli o jeho záměrný úmysl,
jak se domnívá krajský soud. Inspektorát upozornil i na odlišnou judikaturu jiných
krajských soudů.
Žalobce v návrhu na řešení kompetenčního sporu upozornil na skutečnost, že ani
jedna ze stran kompetenčního sporu se jeho věcí nezabývala meritorně, a bylo mu tak
odňato právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod). Z tohoto
důvodu je třeba, aby zvláštní senát rozhodl, v čí pravomoci je věc projednat a rozhodnout
o ní. Sám žalobce se kloní k závěru, že věc by měl projednat a meritorně o ní rozhodnout
krajský soud.
Zatímco inspektorát ve vyjádření k návrhu žalobce odkázal na argumentaci, které užil
v rozhodnutí o odvolání, Krajský soud v Brně svoji argumentaci doplnil, a to zejm. o
srovnání textace §68 písm. a) s. ř. s. a §247 odst. 2 o. s. ř. Podle §68 písm. a) s. ř. s. je
žaloba nepřípustná tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před
správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon; §247 odst. 2 o. s. ř. však žádný obrat
„připouští-li je zvláštní zákon“ neobsahuje. To znamená, že zatímco správní řízení ve
věcech veřejnoprávních mohou být jak jednostupňová, tak dvoustupňová, tak správní
řízení ve věcech soukromoprávních musí být vždy dvoustupňová.
Na úvod zvláštní senát konstatuje, že návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu
je oprávněn podat i žalobce. Jeho aktivní legitimace k podání návrhu vyplývá z ustanovení
§3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb.; byl účastníkem řízení ve věci, v níž se otázka
pravomoci vydat rozhodnutí stala spornou. V důvodové zprávě k zákonu č. 131/2002 Sb.
se k zahájení řízení (k aktivní legitimaci k podání návrhu) podává, že zákonodárce
předpokládal, že zpravidla kompetenční spor vyvolá soud či správní orgán. Umožnil však
podání návrhu i samotnému účastníkovi konkrétního řízení, v němž kompetenční spor
vznikl, neboť prý nelze vyloučit, že informaci o střetu kompetencí bude mít právě jen
účastník řízení.
V souzené věci nejde o případ, kdy by strany kompetenčního sporu, kterých se věc
týká, neměly povědomí o střetu kompetencí, ba naopak. Správní orgán, kterému byla věc
postoupena poté, co krajský soud odmítl ve věci rozhodovat, si kompetenčního sporu byl
dobře vědom (plyne to jednoznačně z odůvodnění rozhodnutí). Přesto návrh na řešení
kompetenčního sporu nepodal a rozhodl tak, že mu věc rovněž nepřísluší. Nezvažoval
přitom, že žalobce tím dostane do situace, kdy bude muset sám vyvolávat řízení před
zvláštním senátem a vynakládat tak další prostředky. Byť s touto možností zákon počítá,
je třeba ji vnímat jako možnost „poslední záchrany“. Znamená to tedy, že řešení
kompetenčního sporu by měly iniciovat především samy strany kompetenčního sporu,
resp. ta, která hodlá popřít svoji pravomoc jako druhá v pořadí, jak ostatně předpokládal i
zákonodárce. Tento přístup pak bude efektivnější nejen pro účastníka řízení, ale i pro
strany kompetenčního sporu, neboť rozhodování jedné nich v mnoha případech zcela
odpadne.
Podstata kompetenčního sporu, k jehož řešení byl zvláštní senát povolán, spočívá v
tom, zda proti rozhodnutí o zamítnutí vkladu práva (§5 odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb.,
ve znění zákona č. 90/1996 Sb.) je přípustné nejprve odvolání podle správního řádu a
teprve poté může následovat žaloba k soudu podle nové páté části občanského soudního
řádu, či zda se proti zmiňovanému rozhodnutí podává rovnou žaloba k soudu.
K tomu zvláštní senát uvážil:
Výklad je třeba zahájit krátkým historickým exkurzem. Při obnovení správního
soudnictví v roce 1992 (zákonem č. 519/1991 Sb.) byla do tehdejší páté části o. s. ř.
zařazena hlava třetí s názvem „Rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních
orgánů“; k jejím hlubším kořenům netřeba na tomto místě nic dalšího dodávat. Podle
ustanovení této hlavy soud postupoval jako opravná instance přezkoumávající
nepravomocné rozhodnutí správního orgánu (§250l o. s. ř.). Věci, které spadaly do
tohoto režimu, byly vskutku rozličné. Patřily mezi ně i vklady práva do katastru
nemovitostí, a to na základě §5 odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění zákona č.
90/1996 Sb., který stanoví, že proti rozhodnutí o zamítnutí vkladu práva je přípustný
opravný prostředek, o němž rozhoduje soud. V daném případě se před podáním
opravného prostředku uplatňovala jen jedna správní instance (existovaly ale i případy, kdy
bylo podmínkou pro přístup k soudu projednání ve více správních instancích).
S účinností od 1. 1. 2003 došlo k reformě správního soudnictví. Shora popisovaná
hlava třetí staré páté části o. s. ř. byla zrušena, aniž by nová právní úprava počítala s
řízením obdobným. S věcmi, které pod tento režim spadaly, přitom bylo zapotřebí se
legislativně vypořádat, a to vzhledem k potřebné kontinuitě právní úpravy. Pro množství a
rozrůzněnost těchto věcí nebylo - ani z časových důvodů - reálné novelizovat všechny
související zvláštní správní předpisy. Tento způsob by nebyl ani účelný, ani spolehlivý.
Byla tedy použita přechodná ustanovení (srov. zejm. zmíněný čl. XXV zákona č.
151/2002 Sb. a §129 s. ř. s.), v nichž je stanoveno, jak postupovat v případech, kdy
zvláštní zákony nadále obsahují ustanovení zakládající právo podat proti rozhodnutí
správního orgánu opravný prostředek k soudu. Tato přechodná ustanovení nepřímou
novelizací založila právo podat v takových věcech buď žalobu podle části třetí hlavy
druhé dílu prvního s. ř. s., nebo žalobu podle nové páté části o. s. ř.; dělícím kritériem je
to, zda správní orgán rozhodoval o subjektivním veřejném právu nebo ve věci
soukromoprávní.
Součástí právního řádu tedy zůstalo v nezměněné podobě i ustanovení §5 odst. 4
zákona č. 265/1992 Sb., nicméně díky přechodným ustanovením se nejedná o ustanovení
obsoletní, ale o ustanovení nepřímo novelizované článkem XXV bod 1. Ten stanoví, že
ve věcech uvedených v §244 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2003, tj. tam, kde správní
orgán rozhodl podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci vyplývající z
občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§7 odst. 1 o. s. ř.), v
nichž zvláštní předpis svěřuje soudu rozhodování o opravných prostředcích proti
rozhodnutím správních orgánů podle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu ve
znění účinném k 31. 12. 2002, lze ode dne účinnosti tohoto zákona (zákona č. 151/2002 Sb.) podat žalobu podle (nové) části páté občanského soudního řádu za podmínek jím
stanovených. Na ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb. je tedy třeba nyní pohlížet
tak, že se nepodává opravný prostředek k soudu, ale žaloba podle nové páté části o. s. ř.
Takto pojímaná právní úprava přitom vylučuje odvolací řízení před správním
orgánem, neboť i nový správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.) obdobně jako jeho
předchůdce (zákon č. 71/1967 Sb.) stanoví, že účastník může proti rozhodnutí podat
odvolání, pokud zákon nestanoví jinak (§81 odst. 1). Zákon však jinak nestanoví a nikde
neupravuje řádný opravný prostředek, jímž by bylo možno ve správním řízení brojit proti
zamítnutí vkladu: pod slovní slupkou „opravného prostředku“ ve smyslu §5 odst. 4 zákona
č. 265/1992 Sb. se totiž po 1. 1. 2003 v důsledku nepřímé novelizace ve skutečnosti
skrývá žaloba ve smyslu části páté občanského soudního řádu. Ani nadále tedy nelze
rozhodnutí o zamítnutí vkladu práva napadnout odvoláním ve správním řízení;
rozhodnutí katastrálního úřadu nabývá právní moci doručením stejnopisu jeho písemného
vyhotovení účastníkům řízení (§72 odst. 1 a §73 odst. 1 nového správního řádu). Pokud
však chce účastník zpochybnit právními prostředky rozhodnutí o zamítnutí vkladu,
odpadá v současnosti – na rozdíl od úpravy před 1. 1. 2003 – ta fáze řízení, v níž byl
účastník povinen obracet se s opravným prostředkem nejprve na katastrální úřad, a na
soud až tehdy, pokud mu v rámci autoremedury nevyhověl úřad.
Tomuto výkladu nebrání ani ustanovení §247 odst. 2 o. s. ř., které stanoví, že „žaloba
je nepřípustná, jestliže žalobce nevyužil v řízení před správním soudem řádné opravné prostředky nebo
jestliže jím uplatněné řádné opravné prostředky nebyly správním orgánem pro opožděnost projednány“, a
to právě ve srovnání s §68 písm. a) s. ř. s. stanovícím, že „žaloba je nepřípustní tehdy,
nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní
zákon“.
Byť oba druhy soudního řízení jsou v mnohém rozdílné, mají i něco společného. Je
to mimo jiné i požadavek na využití řádných opravných prostředků v řízení před
správním orgánem před tím, než je podána příslušná soudní žaloba. Tento požadavek
obsažený v obou zde posuzovaných soudních procesních řádech je přes jistou
terminologickou nesouladnost obsahově a i funkčně shodný a vyžaduje proto také shodný
náhled; v tom, že v §247 odst. 2 o. s .ř. chybí výslovný dodatek „připouští-li zákonodárce
jinak“. nelze spatřovat záměr zákonodárce. K otázce napětí mezi doslovným a
teleologickým výkladem se ostatně opakovaně vyslovil Ústavní soud (srov. stanovisko sp.
zn. Pl. ÚS 1/96, nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Konstatoval, „že neudržitelným momentem
používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje
toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího
smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e
ratione legis atd.)“.
V tomto světle je tedy zapotřebí podmínku přípustnosti žaloby stanovenou §247
odst. 2 o. s. ř. interpretovat tak, že žaloba je nepřípustná v případě, kdy žalobce nevyužil v
řízení před správním soudem přípustné řádné opravné prostředky, neboť takový přístup
odpovídá jak výkladu logickému, tak teleologickému.
Ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb. musí být tedy nadále vykládáno jen ve
spojení s přechodným ustanovením čl. XXV bodu 1 zákona č. 151/2002 Sb., a to jako
celek. Cílem přechodného ustanovení bylo paušálně přetvořit pravomoc soudů
k rozhodování o opravných prostředcích na pravomoc rozhodovat o žalobách.
Ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb. se zmiňuje o „opravném prostředku“, kterým
lze napadnout rozhodnutí o zamítnutí vkladu, jednak v souvislosti se správním úřadem
(Pokud podanému opravnému prostředku katastrální úřad nevyhoví v plném rozsahu...), jednak
v souvislosti se soudem (...rozhoduje o podaném opravném prostředku soud). „Opravný prostředek“
zde nebyl nijak přesněji pojmenován jednak proto, že k rozhodování o něm nebyl
povolán nadřízený správní orgán (což je typickým znakem odvolání), nýbrž toliko správní
orgán I. stupně; jednak též proto, že o něm – v podobě zcela totožné – rozhodovaly úřad
i soud, a bylo by tak matoucí pojmenovávat jej jako odvolání. Toto označení je totiž
v legislativním jazyce vyhrazeno pro řádný opravný prostředek buď v rámci řízení
správního, nebo v rámci řízení soudního, nikdy však pro prostředek, který oba typy řízení
pomyslně propojuje – tj. takový, jímž se lze u soudu domáhat nápravy správního
rozhodnutí. Soud by tak stěží mohl rozhodovat o „odvolání“, o němž již před ním
rozhodoval správní úřad, neboť by šlo o institut správního řízení, do řízení před soudem
nepřenosný.
Stejně tak ale nemůže správní úřad rozhodovat o „žalobě“, kterýžto institut je z moci
přechodného ustanovení článku XXV bodu 1 zákona č. 151/2002 Sb. vlastním obsahem
pojmu opravný prostředek obsaženého v §5 odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb. Nelze přitom
připustit, aby pojem opravný prostředek v rámci jediného ustanovení, ba jediného souvětí
(Pokud podanému opravnému prostředku katastrální úřad nevyhoví v plném rozsahu, rozhoduje
o podaném opravném prostředku soud), vyjadřoval dva různé významy a skrýval v sobě dva
zcela odlišné prostředky nápravy – totiž 1) opravný prostředek ve správním řízení, a 2)
žalobu k soudu. Ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb. tak jistě není obsoletní
jako celek, ani není – jak se domnívá krajský soud – obsoletní jeho věta třetí v té části,
v níž se svěřuje pravomoc k rozhodnutí o opravném prostředku soudu; naopak je v důsledku
přechodného ustanovení článku XXV bodu 1 zákona č. 151/2002 Sb. nadále
nepoužitelná prvá část věty třetí, v níž se upravuje pravomoc katastrálního úřadu
k takovému rozhodování.
Lze uzavřít, že pokud katastrální úřad zamítl návrh na povolení vkladu zástavního
práva k nemovitostem, rozhodoval ve smyslu §7 odst. 1 o. s. ř. o právní věci vyplývající z
občanskoprávních vztahů, jejichž projednání a rozhodování bylo zákonem svěřeno
jinému orgánu než soudu. V takových věcech lze a je nutno podat rovnou žalobu podle
nové páté části o. s. ř. V souzené věci pak pro příslušnost soudu platí zvláštní pravidlo,
kdy ustanovení §249 odst. 2 o. s. ř. zakládá k řízení o žalobě ve věcech vkladu práva k
nemovitostem věcnou příslušnost v prvním stupni krajským soudům.
Zvláštní senát zruší v souladu s §5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. rozhodnutí,
kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv
podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na
zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení
Krajského soudu v Brně, které výroku, jímž byla kompetence určena, odporuje.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro
správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Krajský soud v Brně
pokračovat v původním řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 14. srpna 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu