ECLI:CZ:NSS:2015:KONF.7.2015:14
sp. zn. Konf 7/2015 - 14
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Marie
Žiškové, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Pavla Simona a Mgr. Ing. Radovana
Havelce, rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9,
Sokolovská 219 (adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnut í
kompetenčního sporu mezi ním a Okresním soudem v Ústí nad Labem, a dalších účastníků
sporu vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 109 EC 28/2012, ve věci
žaloby o zaplacení 780,- Kč s příslušenstvím: žalobce: Testudo Iustus, a. s., IČ: 24150061,
se sídlem Smetanovo nábřeží 14, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janou Kubištovou, CSc.,
advokátkou se sídlem Trojská 112, Praha 7, a žalovaného: V. Š.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí
nad Labem, sp. zn. 109 EC 28/2012, o zaplacení částky 780,- Kč s příslušenstvím,
je soud .
II. Usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2014,
čj. 109 EC 28/2012 – 24, se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 13. 3. 2015 se Český telekomunikační úřad (dále též „navrhovatel“)
domáhal, aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl kompetenční spor vzniklý mezi ním a Okresním soudem v Ústí
nad Labem ve věci žaloby vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 109 EC 28/2012.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Právní předchůdkyně žalobce (společnost Telefónica Czech Republic, a.s.) uzavřela dle svých
všeobecných obchodních podmínek se žalovaným na základě jeho žádosti o poskytování služeb
elektronických komunikací sítí O2 ze dne 24. 11. 2008 smlouvu o poskytování těchto služeb
(dále jen „smlouva“). Tím se zavázala poskytovat žalovanému telekomunikační služby v síti
Telefónica O2. Vzájemná práva a povinnosti smluvních stran se měly řídit Všeobecnými
obchodními podmínkami.
Jelikož žalovaný neplatil cenu za některé z poskytovaných služeb, společnost Telefónica
Czech Republic, a.s., dne 12. 9. 2011 smluvně postoupila tímto vzniklé pohledávky žalobci.
Ten se poté žalobou ze dne 4. 1. 2012, podanou u Okresního soudu v Ústí nad Labem, domáhal,
aby okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 780,- Kč s příslušenstvím a přiznal
žalobci náhradu nákladů soudního řízení.
Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 28. 1. 2014, čj. 109 EC 28/2012 – 24,
řízení zastavil (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému
telekomunikačnímu úřadu (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a o v rácení
soudního poplatku žalobci (výrok IV.). Okresní soud vycházel z §7 odst. 1 a §104 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a §129 od st. 1 zákona č. 127/2005 Sb.,
o elektronických komunikacích (dále též jen „zákon o elektronických komunikacích“), a dospěl
k závěru, že k rozhodování sporů ve věcech úhrady za telekomunikační služby je příslušný Český
telekomunikační úřad.
Český telekomunikační úřad s postupem okresního soudu nesouhlasil a podal zvláštnímu
senátu návrh na řešení negativního kompetenčního sporu. V návrhu odkázal na usnesení
zvláštního senátu ze dne 13. 1. 2011, čj. Konf 54/2010 - 9, a čj. Konf 72/2010 - 10,
ve kterých zvláštní senát vyslovil, že k tomu, aby mohl ve sporu rozhodovat navrhovatel,
musí být splněna osobní a věcná podmínka stanovená v §129 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích. Navrhovatel namítl, že v nyní rozhodované věci není splněna věcná podmínka.
Podle navrhovatele ze smlouvy vyplývá, že k vlastnímu poskytování služeb dochází v síti
společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s. Jde přitom o služby Premium SMS/MMS
a Audiotex. Tyto služby nejsou službami elektronických komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona
o elektronických komunikacích, nýbrž službami, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb
elektronických komunikací.
Předchůdkyně žalobce přitom (obvykle) není poskytovatelkou takovýchto služeb. V rámci
smlouvy pouze umožňuje účastníkovi objednat si prostřednictvím sítě elektronických komunikací
určité zboží nebo služby nabízené jejím smluvním partnerem. Účastník je poté povinen uhradit
jejich cenu výhradně prostřednictvím předchůdkyně žalobce. Podle navrhovatele je tedy
předmětem sporu nárok vyplývající ze soukromoprávního vztahu mezi předchůdkyní žalobce
a žalovaným, konkrétně nárok vyplývající z poplatků za tyto služby. K rozhodování ve věci
proto není příslušný navrhovatel, ale Okresní soud v Ústí nad Labem.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a soudem se zvláštní senát
řídil následující úvahou:
Podle §1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, je negativním kompetenčním sporem spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc
vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků. V nyní rozhodované věci
popřel svou pravomoc Okresní soud v Ústí nad Labem i navrhovatel, jedná se proto o negativní
kompetenční spor, k jehož projednání je příslušný zvláštní senát podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu ke dni
svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS).
Zvláštní senát v usnesení ze dne 14. 9. 2009, čj. Konf 38/2009 - 12, vysvětlil, že k tomu,
aby mohl navrhovatel rozhodovat účastnické spory, musí být podle §129 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích naplněn osobní a věcný předpoklad.
První podmínkou jsou osobní předpoklady stran sporu. Na straně jedné se musí jednat
o osobu vykonávající komunikační činnost, kterou se dle §7 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích rozumí zajišťování sítí elektronických komunikací, poskytování služeb elektronických
komunikací a provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona. Druhou stranou sporu musí
být osoba splňující předpoklady vyplývající z ustanovení §2 písm. a) zákona o elektronických
komunikacích (ten, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických
komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb), případně ustanovení §2 písm. b) tohoto zákona
(ten, kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací) .
Druhou nezbytnou podmínkou je pak věcný předpoklad, tedy povaha sporu;
tato podmínka je splněna tehdy, „pokud se spor týká povinnosti uložených tímto zákonem nebo na jeho
základě“.
Pokud jde o osobní předpoklady týkající se stran sporu, zvláštní senát nemá pochyb
o tom, že společnost Telefónica O2 Czech Republic, a. s. , se kterou žalovaný uzavřel smlouvu
o poskytování služeb elektronických komunikací, byla osobou vykonávající komunikační činnost
ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích; žalobce je pak osobou,
které byla pohledávka plynoucí ze zmiňované smlouvy poskytovatelkou smluvně postoupena.
Žalovaný pak bez pochyby naplňuje charakteristiku účastníka podle ustanovení §2 písm. a)
zákona o elektronických komunikacích.
Spornou se nicméně jeví povaha sporu mezi těmito osobami, a to pokud jde
o pohledávku žalobce, která vychází z poskytnutí služeb Premium SMS/MMS a Audiotex v celkové
částce 780,- Kč. Navrhovatel namítá, že o takovém předmětu sporu není oprávněn rozhodovat,
neboť poskytnutá služba není službou elektronických komunikací, ve smyslu ustanovení §2
písm. n) zákona o elektronických komunikacích.
Podle ustanovení §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích se službou
elektronických komunikací rozumí služba obvykle poskytovaná za úplatu, kte rá spočívá zcela
nebo převážně v přenosu signálů po síti elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových
služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb,
které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled
na obsahem přenášeným sítěmi a poskytovanými službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby
informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických
komunikací.
Ze shora popsané definice služeb elektronických komunikací je zřejmé, že touto službou
nelze rozumět každou službu, která bude přístupná účastníkovi osobou vykonávající komunikační
činnost prostřednictvím její sítě a služeb elektronických komunikací. Do této kategorie nebudou
spadat služby, jejichž užívání, respektive přístup k jejich obsahu, poskytovatel (osoba vykonávající
komunikační činnost) sice zprostředkuje svou sítí a prostřednictvím služeb e lektronických
komunikací, nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
V posuzované věci je (z hlediska určení rozhodovací pravomoci) mezi navrhovatelem
a obecnými soudy spornou část žalobcem uplatněného nároku v rozsahu odpovídajícímu
vyúčtování za poskytnuté služby Premium SMS/MMS a Audiotex.
Povahou takovýchto služeb se zvláštní senát v minulosti opakovaně zabýval
(viz např. usnesení ze dne 31. 5. 2010, čj. Konf 99/2009 – 7, ze dne 30. 11. 2011,
čj. Konf 79/2011 – 16 a ze dne 11. 6. 2012, čj. Konf 11/2012 – 14), kde konstatoval,
že podstatou těchto služeb jsou krátké textové zprávy, pomocí kterých je zákazníkům operátora
umožněno zaplatit prostřednictvím mobilního telefonu cenu za zboží nebo služby (ostatně
stejným způsobem tuto službu definuje i současný poskytovatel telekomunikačních služeb,
společnost O2 Czech Republic a. s. ( in h tt p : //w w w.o 2 . cz/o so b n i/ 2 03 2 8 3 -sm s_m m s/ 9 16 70 -p r em ium _ sm s .h tm l #d 25 7 0 9 3) .
Tyto služby tedy neposkytuje telekomunikační operátor, ale jeho smluvní partn eři; vyúčtované
služby Premium SMS a Audiotex tak neposkytla společnost Telefónica O2 Czech Republic, a.s.,
ale prostřednictvím své sítě elektronických komunikací pouze umožnila (zpřístupnila)
žalovanému užívání služeb smluvních partnerů. Zvláštní senát te dy shledal, že předmětné služby
poskytnuté žalovanému, označované též jako „služby třetích stran“, nejsou dle §2 písm. n)
zákona o elektronických komunikacích službami elektronických komunikací. Spor o zaplacení
ceny za takové služby pak není sporem o plnění povinnosti uložených na základě zákona
o elektronických komunikacích. Tento závěr je stěžejní pro úvahu zvláštního senátu
o rozhodovací pravomoci navrhovatele, neboť vzhledem k charakteru služby nemohou
být ve vzájemném vztahu poskytovatele telekomunikačních služeb (respektive žalobce),
žalovaného a poskytovatele služby obsahu splněny podmínky stanovené větou první, případně
též druhou §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Lze tak uzavřít, že v posuzovaném případě poskytnuté služby nejsou služby
elektronických komunikací; pravomoci soudů se tedy tato věc nevymyká, neboť dle §7 odst. 1
občanského soudního řádu v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní
věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné
orgány.
Z uvedených důvodů zvláštní senát výrokem I. vyslovil, že rozhodnutí o věci vedené
u Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 109 EC 28/2012, o zaplacení částky 780,- Kč
je dána pravomoc soudů (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.).
Podle §5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. zruší zvláštní senát rozhodnutí, kterým strana
kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí
zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její
pravomoci. Výrokem II. bylo tedy zrušeno Usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne
28. 1. 2014, čj. 109 EC 28/2012 – 24, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Ve shora vymezeném rozsahu bude tedy povinností
Okresního soudu v Ústí nad Labem pokračovat v řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (§5 odst. 4
zákona č. 131/2002 Sb.).
V Brně 24. června 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu