ECLI:CZ:NSS:2020:NAD.162.2019:19
sp. zn. Nad 162/2019-19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého
a soudců Michala Mazance a Petra Mikeše v právní věci žalobce: P. N., proti žalovanému:
Krajský soud v Ostravě, sídlem Havlíčkovo nábř. 34, Ostrava, o návrhu na přikázání věci
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 A 167/2019 jinému krajskému soudu,
takto:
I. V řízení se p okr a č u je .
II. Soudci specializovaného úseku správního soudnictví Krajského soudu v Ostravě
ne j so u v y l o uč e ni z projednávání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu
pod sp. zn. 25 A 167/2019.
III. Věc vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 A 167/2019
se n ep ři k azu je jinému soudu.
Odůvodnění:
[1] Žalobce v řízení o žalobě vedeném u Krajského soudu v Ostravě (dále „krajský soud“)
pod shora označenou sp. zn. mimo jiné upozornil na to, že v dané věci je dána shoda místně
příslušného soudu a žalovaného subjektu. Žaloba se týká poskytnutí informací, které žalobce
u krajského soudu žádal dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
(dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Informace se týkala toho, kolikrát žádal
od 11. 4. 2017 o nahlédnutí do soudního spisu ve věci sp. zn. 81 T 1/2017. Se způsobem vyřízení
žádosti nesouhlasil a rozhodl se „podat žalobu a domáhat se rozhodnutí o porušení práva na informace
poskytováním lživých informací“. Jelikož u krajského soudu žádosti vyřizoval Mgr. J. H., který je
asistentem předsedy soudu, vzniká podle žalobce otázka, zda žalovaný může nestranně
a objektivně projednat žalobu „na sebe samého“.
[2] Soudci specializovaného úseku správního soudnictví krajského soudu (Mgr. Jiří Gottwald,
JUDr. Monika Javorová, JUDr. Miroslava Honusová, JUDr. Daniel Spratek, Ph.D., JUDr. Zora
Šmolková, JUDr. Petr Hluštík, Ph.D., a JUDr. Martin Láníček) věc předložili Nejvyššímu
správnímu soudu s vyjádřením k námitce podjatosti. Uvedli, že Mgr. J. H. působil současně jako
asistent předsedy soudu a též jako asistent na úseku správního soudnictví. S ohledem na to, že
s ním spolupracovali, a s ohledem na to, že žádosti o informace vyřizuje kancelář předsedy soudu,
kterému vůči nim svědčí pravomoci dané zákonem o soudech a soudcích, mají za to, že jsou dány
důvody pro jejich vyloučení z projednávání a rozhodování ve věci a je na místě věc přikázat
k projednání a rozhodnutí jinému soudu.
[3] Stěžejní otázkou pro posouzení daného návrhu je především to, zda je nutné v případě,
kdy soudci správního úseku krajského soudu mají přezkoumávat rozhodnutí (funkcionáře) jejich
soudu, věc delegovat jinému správnímu soudu z důvodu tzv. systémové podjatosti postupem
podle §9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Osmý senát Nejvyššího správního soudu již dříve předložil v jiné věci stejnou právní
otázku k posouzení rozšířenému senátu, a proto řízení v nyní posuzované věci usnesením ze dne
16. 10. 2019, čj. Nad 162/2019-13, přerušil [§48 odst. 3 písm. d) s. ř. s.]. Rozšířený senát o dané
otázce rozhodl usnesením ze dne 26. 3. 2020, čj. Nad 8/2019-65. Vydáním tohoto usnesení
tudíž odpadla překážka bránící projednání nynější věci. Nejvyšší správní soud proto nejprve
výrokem I. tohoto usnesení v souladu s §48 odst. 6 s. ř. s. vyslovil, že se v řízení pokračuje.
[5] Pokud jde o řešení shora vymezené sporné otázky, která je významná i pro nyní
projednávanou věc, rozšířený senát ve výše označeném usnesení dospěl k závěru, že „k vyslovení
vyloučení všech soudců daného soudu nestačí, že žalovaným správním orgánem je předseda (případně
místopředseda) krajského soudu, respektive ve věci rozhodoval jako správní orgán předseda soudu (…). Je třeba,
aby k této skutečnosti přistoupily další okolnosti, které odůvodňují pochybnosti o nepodjatosti všech soudců
správního soudu, typicky na základě samotné povahy projednávané věci.“ Rozšířený senát také nastínil,
o jaké další okolnosti, které by odůvodnily pochybnosti o nepodjatosti soudců, se může typově
jednat. Může jít například o skutečnost, že projednávaná věc bude mít objektivně významný
dopad na soud jako celek (platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně, zákonnost
jmenování předsedy soudu, stavební povolení na přístavbu, která zlepší podmínky práce soudců
apod.). Eventuálně může jít o situaci, která vyvolá nebezpečí subjektivního vztahu všech soudců
k věci, kde z vnějšího pohledu hrozí reálné nebezpečí, že u rozhodujících soudců převáží loajalita
k jejich soudu či funkcionáři a tím se „pokřiví“ jejich nestrannost (např. případy, kdy soudní
funkcionář nevystupoval ve správním řízení jako správní orgán, ale naopak jde o jeho osobní
záležitost, typicky žádost o stavební povolení podaná soudním funkcionářem, soudní funkcionář
byl účastníkem stavebního řízení jako tzv. „soused“, posléze podal proti rozhodnutí správního
orgánu žalobu nebo v řízení o žalobě vystupuje jako osoba zúčastněná na řízení, přestupek
soudního funkcionáře jako fyzické osoby apod.). V naprosté většině běžných věcí nelze žádné
takovéto atypické okolnosti dovodit. Stejně takovéto okolnosti nebude možno dovodit ani
v jiných obvyklých situacích, kde sice soud či jeho funkcionář v nějaké pozici v soudním řízení
vystupuje (či vystupoval v řízení správním), jde ovšem o věc bez zásadního významu pro soud
jako celek nebo pro jeho soudce a nejedná se ani o významnější osobní záležitost soudního
funkcionáře.
[6] Rozšířený senát se zabýval rovněž vhodným procesním postupem při rozhodování
o návrzích na delegaci nutnou ve smyslu §9 odst. 1 s. ř. s., kterým nepředcházelo předložení
návrhu předsedovi krajského soudu na vyloučení všech soudů daného soudu postupem podle
§8 odst. 3 s. ř. s. Dospěl k závěru, že „v souvislosti s delegací nutnou se jeví jako vhodnější postup,
kdy NSS k návrhu krajského soudu výrokem I. rozhodne o vyloučení/nevyloučení soudců místně příslušného
soudu a výrokem II. o přikázání/nepřikázání věci k projednání jinému soudu.“
[7] Citované závěry rozšířeného senátu je nutno aplikovat i v nyní projednávané věci.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro vyloučení soudců krajského
soudu z projednání a rozhodnutí dané věci (výrok II.), a tím tedy ani k přikázání věci jinému
soudu (výrok III.).
[8] Jak bylo již výše uvedeno, ve věci nyní projednávané krajským soudem žaloba brojí proti
způsobu vyřízení žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Důvodem pro
podání návrhu na přikázání věci jinému krajského soudu byla pouze skutečnost, že věc vyřizovala
kancelář předsedy soudu. Podle citovaných závěrů rozšířeného senátu však sama tato skutečnost
nemůže být důvodem pro vyloučení soudců specializovaného úsek správního soudnictví
z projednávání žaloby. Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že z předloženého spisu nejsou
zřejmé ani jiné okolnosti, které by odůvodnily pochybnosti o nepodjatosti soudců. Posouzení
žalobcovy žádosti o informace není otázkou, která by objektivně mohla mít významný dopad
na soud jako celek a nejedná se ani o osobní záležitost soudního funkcionáře (předsedy soudu),
o kterých v citovaném usnesení hovoří rozšířený senát. Tím spíše pak nemůže být pro posouzení
návrhu bez dalšího určující, že Mgr. H., který žádost vyřizoval, působil též v pozici asistenta
soudce na správním úseku daného soudu. Asistent soudce vykonává úkony z pověření a na
základě pokynu soudce, navíc je vždy jmenován určitému soudci a nikoliv celému úseku soudu.
Z návrhu žalobce ani z vyjádření soudců krajského soudu nejsou ani v této souvislosti zřejmé
jakékoliv okolnosti, které by svědčily pochybnosti o nepodjatosti soudců daného úseku krajského
soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. dubna 2020
Milan Podhrázký
předseda senátu