ECLI:CZ:NSS:2016:NAD.89.2016:9
sp. zn. Nad 89/2016 - 9
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Marka Bedřicha a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce P. Č., proti
žalovanému předsedovi Krajského soudu v Českých Budějovicích, se sídlem Zátkovo
nábřeží 2, České Budějovice, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, o návrhu
Krajského soudu v Českých Budějovicích na přikázání věci jinému soudu,
takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod spisovou značkou
50 A 1/2016 se přikazuje Krajskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal dne 31. 3. 2016 ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích žalobu
na ochranu před nezákonným zásahem předsedy tohoto soudu, kterou se domáhal určení,
že pokyn příslušníků justiční stráže Krajského soudu v Českých Budějovicích vůči žalobci ze dne
2. 3. 2016 byl ze své povahy nezákonný i neopodstatněný.
[2] Krajský soud předložil dne 5. 4. 2016 věc Nejvyššímu správnímu soudu s návrhem
na delegaci vhodnou podle §9 odstavec 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) s odůvodněním, že žalovaným orgánem veřejné
správy je v tomto případě předseda krajského soudu, který má věc projednat a o žalobě
rozhodnout.
[3] Nejvyšší správní soud zaslal dne 11. 4. 2016 žalobci i žalovanému výzvu, aby se ve smyslu
§9 odst. 3 s. ř. s. ve lhůtě jednoho týdne ode dne doručení výzvy vyjádřili k důvodu přikázání
a k tomu, kterému soudu by měla být případně věc přikázána. Na uvedenou výzvu žalobce
ani žalovaný nereagovali.
[4] Nejvyšší správní soud na tomto místě ve vztahu k žalobcem označenému žalovanému
považuje za vhodné připomenout, že v řízení o ochraně před nezákonným zásahem,
který žalobce spatřuje v jednání justiční stráže učiněném na základě pokynu předsedy soudu
a v jeho mezích, je žalovaným podle §83 s. ř. s. předseda soudu jakožto správní orgán
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, č. j. 2 Aps 4/2008 - 138, dostupný
stejně jako další citovaná rozhodnutí tohoto soudu na www.nssoud.cz). Justiční stráž je součástí
Vězeňské služby České republiky (§3 odst. 1 zákona České národní rady č. 555/1992 Sb.,
o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů),
která je podle §1 odst. 2 citovaného zákona ozbrojeným bezpečnostním sborem. Zásah justiční
stráže je tak zásahem příslušníků ozbrojeného bezpečnostního sboru. V takovém případě
je podle §83 s. ř. s. žalovaným správní orgán, který takový sbor řídí nebo jemuž je takový sbor
podřízen. Protože žalobcem napadený zásah byl učiněn v budově soudu, na základě pokynu
předsedy soudu a v jeho mezích, je třeba za žalovaného ve smyslu §83 s. ř. s. považovat právě
předsedu soudu, který justiční stráž předmětným pokynem řídil a který je podle §30 odst. 2
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, správním orgánem,
který podle §9 citovaného zákona zajišťuje bezpečnost krajského soudu.
[5] Podle §9 odst. 1 s. ř. s. přikáže Nejvyšší správní soud věc jinému než místně příslušnému krajskému
soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát.
V citovaném ustanovení je upraven případ tzv. delegace nutné, která je podmíněna vyloučením
všech soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu, který má věc jako soud věcně
a místně příslušný projednat a rozhodnout. S ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze
pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného krajského soudu sestavit senát,
a z toho důvodu jsou splněny zákonné podmínky pro přikázání věci jinému než místně
příslušnému soudu.
[6] K věci samé Nejvyšší správní soud podotýká, že §9 odst. 2 s. ř. s. upravuje možnost
Nejvyššího správního soudu přikázat věc jinému než místně příslušnému krajskému soudu, je-li to pro rychlost
nebo hospodárnost řízení nebo z jiného důležitého důvodu vhodné. Důvody vhodnosti mohou být různé
v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků a jiných okolnostech. Zpravidla se vhodnou
delegací předchází nutnosti dožádání. Z toho také vyplývá, že typickými důvody vhodnosti budou
takové, které delegujícímu soudu umožní přijmout závěr, že jiným než místně příslušným soudem
bude věc projednána hospodárněji a rychleji. Přihlédnout lze i k mimořádným poměrům
účastníků řízení. Nejvyšší správní soud dovodil, že pro přikázání věci jinému než místně
příslušnému krajskému soudu není dán důvod, který by spočíval v hospodárnosti řízení. Nejvyšší
správní soud však shledal, že je nutné přikázat věc jinému krajskému soudu, neboť pro vyloučení
soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát.
[7] Předsedkyně senátu příslušného podle rozvrhu práce tohoto krajského soudu nepřímo
poukázala na důvody pro vyloučení všech soudců, kteří na tomto krajském soudu vyřizují agendu
správního soudnictví. Žalobou ve věci samé je totiž napaden zásah předsedy krajského soudu,
kterým měl být žalobce údajně nezákonně zkrácen na svých právech v řízení před citovaným
krajským soudem, kterou by měl projednat a rozhodnout právě tento krajský soud, a o sporu
by tak rozhodovali soudci, kteří u tohoto soudu působí.
[8] V dané věci tedy jde o posouzení nestrannosti soudců Krajského soudu v Českých
Budějovicích v situaci, kdy by měli posuzovat rozhodnutí předsedy soudu, u nějž sami působí.
[9] Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že součástí práva na spravedlivý (fair)
proces tak, jak je vymezeno v článku 36 odst. 1 Listiny a v článku 6 odst. 1 Úmluvy je garance
toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce
je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry
občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (článek 1 odst. 1 Ústavy). Nestrannost
soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický stav soudce
k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení,
jejich právním zástupcům atd.), o nichž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám.
Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění
vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii
nestrannosti je proto třeba vnímat v širších souvislostech, také v rovině objektivní. Za objektivní
ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu
pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti,
které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým,
nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování
věci má být založeno nikoliv pouze na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy,
jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996,
sp. zn. I. ÚS 167/94, přístupný na www.nalus.usoud.cz).
[10] Nejvyšší správní soud ve shodě s citovanými rozhodnutími a se svou předchozí
judikaturou (např. rozsudek tohoto soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 – 70) uvádí,
„že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoli na skutečně prokázané podjatosti,
ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít o jeho nepodjatosti pochybnost“. V této souvislosti považuje Nejvyšší
správní soud vhodné odkázat také např. na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
ve věci Piersack proti Belgii ze dne 21. 9. 1982, v němž soud konstatoval, že z rozhodování by měl
být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný,
neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti
a zejména u účastníků řízení (srov. též Wettstein proti Švýcarsku ze dne 21. 12. 2000, a nález
Ústavního soudu zn. III. ÚS 441/03 ze dne 12. 1. 2005).
[11] Důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců příslušného soudu lze mít
nejen z toho důvodu, že žalovaným je subjekt, proti jehož rozhodnutí v dané věci směřuje žaloba,
neboť taková situace by automaticky nezakládala podjatost všech soudců tohoto soudu
(viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006, č. j. Nad 35/2006 - 12), ale zejména
z toho, že je přezkoumáváno rozhodnutí předsedy krajského soudu, který vykonává úkoly státní
správy na úseku soudnictví (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2008,
č. j. Nad 4/2008 - 47; usnesení tohoto soudu ze dne 30. 9. 2003, č. j. Nao 31/2003 - 16, usnesení
tohoto soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. Nad 17/2010 – 40, či rozsudek totožného soudu ze dne
30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 – 70). Tato skutečnost tak zavdává objektivní pochybnosti
o nepodjatosti všech soudců specializovaných senátů správního soudnictví příslušného krajského
soudu.
[12] Rovněž v dané věci nelze přehlédnout, že předmětem přezkumu je rozhodnutí předsedy
krajského soudu vydané vůči žalobci v důsledku způsobu, kterým žalobce realizuje svá procesní
práva. Na přijatých opatřeních upravujících způsob, jakým žalobce uplatňuje svá práva,
by tak mohli mít zájem i ostatní soudci příslušného soudu, a proto je v zájmu nestrannosti
soudního rozhodnutí, aby daný spor rozhodoval jiný než místně příslušný soud.
[13] V tomto ohledu je vhodné poukázat i na obecnou právní zásadu „nemo iudex in causa sua“,
podle které nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí
vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána jako zásady
spravedlnosti a to i tehdy, jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu (srov. Knapp,
V. Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, str. 83).
[14] Nejvyšší správní soud dospěl v posuzované věci k závěru, že jsou naplněny podmínky
nejen pro delegaci vhodnou, ale i delegaci nutnou, neboť z povahy věci jsou v tomto případě
v důsledku působení uvedené obecné právní zásady vyloučeni všichni soudci příslušného soudu
pro možnou podjatost a není tak v souladu se zásadou materiálního právního státu,
aby tento místně příslušný soud ve věci rozhodl.
[15] Vzhledem k výše uvedenému proto Nejvyšší správní soud přikazuje předmětnou věc
k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze, který je soudem svým sídlem nejbližším
účastníkům řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu