ECLI:CZ:NSS:2015:NAO.135.2015:59
sp. zn. Nao 135/2015 - 59
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudkyň JUDr. Zory Šmolkové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobkyně: Mgr. L. P.,
zastoupené Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem Malé náměstí 125, 500 03 Hradec
Králové, proti žalovanému: Krajský úřad Královehradeckého kraje, se sídlem Pivovarské
náměstí 1245, 500 03 Hradec Králové, za účasti osoby zúčastněné na řízení: I) J. Š., zastoupený
JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem, se sídlem třída Míru 92, 530 02 Pardubice, a osoby
zúčastněné na řízení II) Statutární město Hradec Králové, se sídlem Československé armády 408,
502 00 Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého
kraje, odboru územního plánování a stavebního úřadu, ze dne 16. 12. 2014,
č. j. 17617/UP/2014/Kul, o námitce podjatosti,
takto:
I. Soudci Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Jan Rutsch, JUDr. Pavel Kumprecht,
JUDr. Marcela Sedmíková, Mgr. Marie Kocourková, JUDr. Magdalena Ježková
a Mgr. Helena Konečná, j s o u v y l o u č e n i z projednávání a rozhodnutí věci.
II. Věc se přikazuje Krajskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
Osoba zúčastněná na řízení I, J. Š., vznesl námitku podjatosti soudců „příslušného
senátu“ Krajského soudu v Hradci Králové, ve smyslu ustanovení §8 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Soudci senátu 30A, jemuž byla přidělena žaloba žalobkyně,
jsou JUDr. Jan Rutsch, JUDr. Pavel Kumprecht a JUDr. Marcela Sedmíková, a jejich náhradníci
Mgr. Marie Kocourková, JUDr. Magdalena Ježková a Mgr. Helena Konečná. Svou námitku
odůvodnil tím, že žalobkyně je jejich kolegyní, působící u stejného soudu, se kterou je pojí
minimálně kolegiální vztahy a je tak zde důvodná pochybnost o jejich nepodjatosti.
K námitce se vyjádřili jednotliví soudci JUDr. Jan Rutsch, JUDr. Pavel Kumprecht,
JUDr. Marcela Sedmíková, Mgr. Marie Kocourková, JUDr. Magdalena Ježková a Mgr. Helena
Konečná, kteří sice uvedli, že k žalobkyni nemají hlubší přátelský vztah, ale současně uvedli,
že k ní mají vztah kolegiální a vztah na úrovni běžných osobních vztahů; většina soudců uvedla,
že si s žalobkyní tyká. Současně se vyslovili tak, že se podjatí necítí.
Podle §8 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)
jsou soudci [v]yloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci,
k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci,
kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení.
Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci
nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Podle §8 odst. 5 s. ř. s. „[ú]častník nebo osoba zúčastněná na řízení může namítnout podjatost
soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho týdne ode dne,
kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání.
K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní
skutečnosti, z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní
soud, a je-li namítána podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.“
Integrální součástí práva na spravedlivý proces, vymezeného v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost
soudce je jedním z klíčových předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis
důvěry občanů a jiných subjektů v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).
Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv až na skutečně
prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Subjektivní
hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání; rozhodování
o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního (shodně též Ústavní soud
ve věci sp. zn. I. ÚS 370/04). Ústavní soud ve své judikatuře dále vyslovil, že „[d]ůvodné pochybnosti
o soudcově nestrannosti jsou kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě
soudcovského rozhodování protiřečícími, a to natolik, že nikoli z pohledu účastníků řízení, ale v objektivním
smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají“ (srov. usnesení Ústavního soudu
ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 26/2000).
Při úvahách o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení §8 s. ř. s. je nutno
postupovat velmi obezřetně, neboť jde o výjimku z ústavní zásady, podle které nesmí být
nikdo odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38
odst. 1 Listiny). Tak, jak zákon a na něj navazující rozvrh práce určuje osobu zákonného soudce
(příslušného soudního oddělení, senátu), je tato příslušnost zásadně dána, a postup, kterým je věc
odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný.
Vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci lze proto jen výjimečně
a ze závažných důvodů, které mu, alespoň potenciálně, brání rozhodnout v souladu se zákonem,
nezaujatě a spravedlivě (srov. usnesení zdejšího soudu č. j. Nao 19/2003 – 16 ze dne 29. 4. 2003).
Při posouzení otázky podjatosti soudce je třeba akcentovat též tzv. zdání nezávislosti
a nestrannosti nejen ve vztahu k účastníkům řízení, nýbrž i ke třetím osobám (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10).
V projednávané věci jde o posouzení nestrannosti soudců, z nichž většina uvádí kolegiální
a běžný osobní vztah k žalobkyni.
Z vyjádření soudů je zřejmé, že se žádný z nich necítí podjatý ve vztahu k věci,
k účastníkům či jejich zástupcům. To však nic nemění na tom, že skutečnost, že žalobkyně
je jejich kolegyní a pojí ji s nimi vztahy kolegiální, společenské a jak lze usuzovat ze vzájemného
tykání, rovněž přátelské, by mohla zavdat objektivní pochybnost o jejich nepodjatosti.
K obdobnému závěru dospěl i např. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí 2 Cdon 1558/96
ze dne 4. 5. 1999, který objektivní pochybnost o nepodjatosti soudů dovodil i za situace,
kdy kolegiální vztah na jednom pracovišti mezi soudci a účastníkem již netrval, když uzavřel,
že „[d]louhodobý kolegiální vztah soudce k účastníku řízení, který působil dříve jako soudce na témže pracovišti,
je skutečností způsobilou vyvolat pochybnost o nepodjatosti soudce“.
Nejvyšší správní soud proto námitce o vyloučení soudců vyhověl a rozhodl tak,
jak je uvedeno ve výroku I. tohoto usnesení.
Podle §9 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přikáže věc jinému než místně příslušnému
krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu
nelze sestavit senát.
Podle rozvrhu práce Krajského soudu v Hradci Králové tvoří specializované senáty
celkem osm soudců, z nichž šest je tímto usnesením vyloučeno z rozhodování, z čehož vyplývá,
že sestavit tříčlenný senát nelze. Nejvyšší správní soud proto přikázal věc Krajskému soudu
v Praze jako jinému než místně příslušnému soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu