ECLI:CZ:NSS:2017:NAO.143.2017:56
sp. zn. Nao 143/2017 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: L. V., proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2017, č. j. JMK 20510/2017, o námitce podjatosti soudců
Krajského soudu v Brně vznesené žalobkyní,
takto:
Soudci Krajského soudu v Brně JUDr. David Raus, Ph.D., Mgr. Kateřina
Kopečková, Ph.D., a Mgr. Petr Šebek nejsou v y l o u č e n i z projednávání
a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 62 A 52/2017.
Odůvodnění:
[1] Žalobou ze dne 6. 3. 2017 napadla žalobkyně v záhlaví uvedené rozhodnutí žalovaného,
jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v Kuřimi ze dne
25. 2. 2015 o odmítnutí žádosti nahlédnout do podkladů pro zpracování spisové dokumentace
vedené o V. a M. V. Po poučení o složení senátu Krajského soudu v Brně, jemuž byla věc
přidělena k projednání a rozhodnutí, pak žalobkyně uplatnila námitku podjatosti vůči jeho
členům – předsedovi senátu JUDr. Davidu Rausovi a soudcům Mgr. Petru Šebkovi
a Mgr. Kateřině Kopečkové.
[2] Podle jejího názoru jsou všichni jmenovaní soudci vyloučeni pro poměr k účastníkům
nebo zástupcům, a to pro jejich poměr k žalovanému, neboť ten podle zákona č. 359/1999 Sb.,
o sociálně-právní ochraně dětí, může mít přístup k osobním a citlivým údajům soudců
(ohledně jejich dětí a nejen jich) a tyto údaje o nich shromažďovat. Z těchto důvodů by měly
být vyloučeny i jiné osoby Krajského soudu v Brně, které se podílí na výkonu pravomoci soudu
a které mají trvalé bydliště v obvodu pravomoci žalovaného, včetně předsedy Krajského soudu
v Brně. Podjatost soudců senátu 62 A spatřuje stěžovatelka též v tom, že jmenovaní soudci
rozhodovali i v jiných řízeních, která žalobě vedené pod sp. zn. 62 A 52/2017 předcházela.
[3] K této námitce shora jmenováni soudci shodně uvedli, že jim nejsou známy žádné
důvody, pro které by bylo možno pochybovat o jejich nepodjatosti.
[4] Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce.
Princip nestranného, nezávislého a spravedlivého rozhodování představuje základní pilíř
a předpoklad fungování soudní moci a všichni soudci jsou povinni jej ctít a naplňovat.
[5] Odrazem uvedeného principu je ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s., které uvádí, že soudci
jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, „jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci,
k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci,
kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení.
Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v ří zení o projednávané věci
nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“ Důvodem vyloučení je tedy taková povaha subjektivního
vztahu soudce k věci samé, k účastníkům či jejich zástupcům, která je natolik objektivizovatelná,
že lze důvodně pochybovat o soudcově nepodjatosti. Při úvahách o vyloučení soudce
z důvodů uvedených v ustanovení §8 s. ř. s. je nicméně nutno postupovat velmi obezřetně,
neboť jde o výjimku z ústavní zásady, podle které nesmí být nikdo odňat svému zákonnému
soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny). Tak, jak zákon
a na něj navazující rozvrh práce určuje osobu zákonného soudce (příslušného soudního oddělení,
senátu), je tato příslušnost zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci
a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Vyloučit soudce
z projednávání a rozhodnutí přidělené věci lze proto jen výjimečně a ze závažných důvodů,
které mu, alespoň potenciálně, brání rozhodnout v souladu se zákonem, nezaujatě a spravedlivě
(srov. usnesení zdejšího soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. Nao 19/2003 – 16; všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[6] Podle §8 odst. 5 s. ř. s. může „ účastník nebo osoba zúčastněná na řízení namítnout podjatost
soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho týdne ode dne,
kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později
uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti,
z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud,
a je-li namítána podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.“
[7] Jak plyne z citovaného ustanovení §8 odst. 5 s. ř. s., námitka podjatosti, kterou účastník
řízení může uplatnit, musí být odůvodněna a účastník řízení v ní musí uvést konkrétní
skutečnosti, z nichž tvrzenou podjatost dovozuje. Po posouzení věci dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že námitka podjatosti není důvodná. Žalobkyně ve svém podání jen v obecné
rovině poukázala na zákonné kompetence orgánu sociálně-právní ochrany dětí, jenž může
v případě nutnosti přijmout opatření k ochraně dětí a tuto kompetenci může teoreticky uplatnit
i vůči soudcům jako rodičům. Žádné konkrétní skutečnosti, že by se tak v daném případě dělo
nebo alespoň indicie, že by se tak stát mohlo, neuvedla. Stejně tak není jasné, jaký vztah soudce
k žalovanému, případně k účastníkům řízení a jejich zástupcům by měla taková skutečnost
v projednávané věci zakládat.
[8] Na tomto místě Nejvyšší správní soud opakuje, že vyloučit soudce z projednávání
a rozhodnutí věci je možné jen zcela výjimečně a ze závažných důvodů, neboť tímto
opatřením dochází k zásahu do ústavního práva na zákonného soudce zakotveného
v čl. 38 odst. 1 Listiny. Musí se tedy jednat o skutečnosti svědčící o tak zjevném zájmu soudce
na konkrétním výsledku řízení nebo o jeho tak těsném vztahu k účastníkům řízení či jejich
zástupcům, že to vzbuzuje důvodné pochybnosti o jeho schopnosti rozhodnout ve věci nezávisle
a objektivně. Pouhé hypotézy nepodložené žádnými konkrétními skutečnostmi k důvodným
pochybnostem o nepodjatosti soudce vést nemohou. Není přitom úkolem soudu,
aby po takovýchto skutečnostech sám pátral, případně je z pouhého podnětu účastníka řízení
z moci úřední vyhledával.
[9] Spatřuje-li stěžovatelka další důvod podjatosti soudců senátu 62 A v tom, že se podíleli
na rozhodování v jejích jiných věcech, Nejvyšší správní soud uvádí, že taková skutečnost
podjatost soudců způsobit nemůže, neboť již ze samotného §8 odst. 1 s. ř. s. jednoznačně plyne,
že soudce nemůže být vyloučen z rozhodování věci pouze proto, že rozhodoval v jiné věci
téhož žalobce (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014,
č. j. Nao 389/2014 - 40, nebo ze dne 13. 4. 2016, č. j. Nao 80/2016 - 38).
[10] Závěrem Nejvyšší správní soud upozorňuje, že se nemohl zabývat námitkou podjatosti
směřující proti dalším soudním osobám působícím na Krajském soudě v Brně, nebo proti
jeho předsedovi, jelikož se tyto osoby nepodílí na projednávání a rozhodování věci vedené
pod sp. zn. 62 A 52/2017. Institut podjatosti slouží totiž „k naplnění jednoho ze základních funkčních
principů soudnictví v moderním demokratickém právním státě, vyžadujícím, aby spory účastníků rozhodovali
jenom takoví soudci, kteří nemají na věci jakýkoliv zájem a u nichž je proto předpoklad, že spor budou
rozhodovat zcela nestranně. Soudnictví je ovšem vždy pojmově spjato s rozhodováním konkrétních pří, tj. nemá
povahu akademického řešení obecných právních otázek, které nemají význam pro účastníky řízení; proto i uvedený
základní funkční princip nestrannosti je nutno vztahovat toliko ke konkrétní rozhodované věci“
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2008, č. j. Nao 108/2008 - 34). Podatel
proto může namítat podjatost pouze u těch soudců, kteří mají v jeho věci rozhodovat.
Pokud namítá podjatost soudců jiných, jde o nepřípustný návrh ve smyslu ustanovení
§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a je třeba jej odmítnout.
[11] Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že soudci Krajského soudu v Brně
JUDr. David Raus, Ph.D., Mgr. Kateřina Kopečková, Ph.D., a Mgr. Petr Šebek nejsou vyloučeni
z projednávání a rozhodnutí věci vedené tohoto soudu pod sp. zn. 62 A 52/2017.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu