ECLI:CZ:NSS:2021:NAO.150.2021:40
sp. zn. Nao 150/2021-40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců
JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a Mgr. Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: Mgr. L. H.,
zastoupené Mgr. Danielem Askarim, advokátem se sídlem Slavětínská 1146/39, Praha 9, proti
žalované: předsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, se sídlem Národního odboje
1274/26, Ústí nad Labem, ve věci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 16 A 48/2021, o vyloučení všech soudců
specializovaných senátů Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věcech správního soudnictví,
takto:
I. Soudci specializovaných senátů úseku správního soudnictví Krajského soudu v Ústí nad
Labem j s ou v y l ou č e n i z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto
soudu pod sp. zn. 16 A 48/2021.
II. Věc vedená u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 16 A 48/2021
se p ři k azu je Krajskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně, která v současné době působí jako soudkyně civilního odvolacího úseku
Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále „krajský soud“), se žalobou domáhá ochrany před
nezákonným zásahem žalované, který spočívá v avizovaném přeložení žalobkyně na úsek
správního soudnictví.
[2] Žalobkyně rovněž ve své žalobě navrhla, aby Nejvyšší správní soud v souladu s §9
odst. 1 s. ř. s. rozhodl usnesením tak, že všichni soudci krajského soudu jsou vyloučeni
z projednávání a rozhodnutí věci a aby věc přikázal Krajskému soudu v Praze. Svůj návrh
žalobkyně zdůvodnila tím, že předmětem rozhodování je nezákonný zásah předsedkyně místně
příslušného soudu, což vzbuzuje pochybnosti o nestrannosti soudců daného soudu, kteří mohou
být pod nepřímým tlakem ze strany vedení soudu. Zároveň žalobkyně upozornila, že předmětem
sporu je personální situace na úseku správního soudnictví krajského soudu. Jednalo by se tak
o situaci, ve které by soudci rozhodovali ve své vlastní věci. Dále zdůraznila, že jednotliví soudci
jsou již s problematikou seznámeni mimo samotné řízení a navíc by mohli být v této věci
předvoláni jako svědci. Žalobkyně uvedla, že jedním z kritérií, proč došlo k jejímu přeložení, bylo
„zohlednění názoru správního úseku“. Žalobkyně si je vědoma usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu z 26. 3. 2020, čj. Nad 8/2019-65, nicméně je přesvědčena, že v její
věci se jedná o tzv. „další okolnosti“, které rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém
usnesení zmiňuje. Žalobkyně navrhla, aby věc byla přikázána Krajskému soudu v Praze, který
je pro účastníky řízení geograficky dostupný a oproti Městskému soudu v Praze je podstatně
méně zatížen. Lze tudíž očekávat rychlejší a efektivnější vyřízení věci.
[3] Krajský soud předložil věc k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu společně se spisem
a souhrnným vyjádřením šesti soudců specializovaných senátů tohoto soudu (15 A a 16 A).
Z vyjádření vyplývá, že se soudci ztotožňují s názorem žalobkyně a považují se za vyloučené
z projednávání a rozhodnutí předmětné věci ve smyslu §8 odst. 1 s. ř. s. Předmět řízení se totiž
bezprostředně dotýká situace na jejich „personálně poddimenzovaném, ale zároveň velmi zatíženém úseku“.
S tímto vyjádřením vyslovil souhlas rovněž předseda senátu 15 A a zároveň pověřený
místopředseda pro správní úsek krajského soudu, pan JUDr. Petr Černý, Ph.D. Ten se mimo jiné
dle svých slov osobně podílel na výběru žalobkyně jako soudkyně správního úseku. Proto
se taktéž považuje za vyloučeného z projednávání a rozhodnutí dané věci. K návrhu na delegaci
se vyjádřila i předsedkyně krajského soudu z pozice žalované, přičemž ve shodě s žalobkyní
je toho názoru, že jsou splněny podmínky pro přikázání věci jinému soudu podle §9 odst. 1 s. ř. s.
a souhlasí s jejím přikázáním Krajskému soudu v Praze.
[4] V této věci žalobkyně namítla podjatost všech soudců specializovaných senátů místně
příslušného Krajského soudu v Ústí nad Labem, a logicky se tedy domáhala i přikázání věci
jinému soudu. Obsahově se vlastně jedná o kombinaci námitky podjatosti ve smyslu §8 odst. 5
s. ř. s. a návrhu na delegaci nutnou ve smyslu §9 odst. 1 s. ř. s.
[5] Oznámení soudců učiněná předsedovi soudu podle §8 odst. 3 věty první s. ř. s.
za běžných okolností posuzuje nejprve předseda daného soudu, jenž je oprávněn soudce vyloučit
a určit na jejich místo jiné soudce podle rozvrhu práce. Jelikož je ovšem předsedkyně krajského
soudu současně žalovanou, nelze postupovat podle §8 odst. 3 věty druhé s. ř. s., jinak
by předsedkyně krajského soudu rozhodovala ve své vlastní věci, což nelze připustit. Oznámení
soudců specializovaných senátů krajského soudu ve věcech správního soudnictví tak musí
posoudit Nejvyšší správní soud analogicky podle §8 odst. 3 věty třetí s. ř. s. Nejvyšší správní
soud se proto nejprve zabýval tím, zda jsou soudci specializovaných senátů krajského soudu
ve věcech správního soudnictví vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil námitku podjatosti a dospěl k závěru, že zde existují
důvody pro vyloučení soudců senátů úseku správního soudnictví krajského soudu z projednávání
a rozhodování dané věci.
[7] Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 odst. 1 s. ř. s. je součástí
naplňování ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci [čl. 38
odst. 1 Listiny základních práv a svobod („Listina“)], viz např. nálezy Ústavního soudu
z 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, nebo z 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95). Jedná
se o doplnění jinak vůdčí obecné zásady, že příslušnost soudce je dána předem, aniž by mohla
být jakkoliv ovlivněna. Proto postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána
soudci jinému, je nutno chápat jako výjimečný. Zákon jej však v případech popsaných v §8
odst. 1 s. ř. s. nejen připouští, ale přímo vyžaduje.
[8] Součástí práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod) je požadavek na nezávislý a nestranný soud.
Nestrannost a nezaujatost soudce je neodmyslitelnou součástí spravedlivého rozhodování, a tedy
jedním z hlavních předpokladů pro důvěru občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát
(čl. 1 odst. 1 Ústavy). Podle Evropského soudu pro lidská práva požadavek nestrannosti chrání
důvěru, kterou by měly soudy v demokratické společnosti vzbuzovat jak u veřejnosti (viz Piersack
proti Belgii, rozsudek ze dne 1. 10. 1982, č. 8692/79, bod 30), tak u účastníků řízení (viz De Cubber
proti Belgii, rozsudek ze dne 26. 10. 1984, č. 9186/80, bod 26; Fey proti Rakousku, rozsudek
ze dne 24. 2. 1993, č. 14396/88, bod 30).
[9] Z výše uvedeného tedy vyplývá, že vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené
věci lze jen výjimečně a z opravdu závažných důvodů, které mu mohou reálně bránit rozhodnout
v souladu se zákonem nestranně a spravedlivě, případně i jen to, že o tom mohou být navenek
pochybnosti.
[10] Jak Nejvyšší správní soud shrnul v rozsudku z 30. 9. 2005, čj. 4 As 14/2004-70,
„[n]estrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický stav soudce
k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním
zástupcům atd.), o nichž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná
kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní
přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině
objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu
pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně
vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým, nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje. Vyloučení
soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv pouze na skutečně prokázané podjatosti,
ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (I. ÚS 167/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů
a usnesení Ústavního soudu). Na druhé straně Ústavní soud vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení
o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně
na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto,
nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru
skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (II. ÚS 105/01).“
[11] O podjatosti pohledem tzv. subjektivního testu vypovídají typicky kroky, jež soudce koná
přímo v soudním řízení nebo v souvislosti s ním a jež vypovídají o tom, že vůči předmětu řízení
či jeho účastníkům cítí vztah zpochybňující jeho nestrannost (typicky nevhodné poznámky
během soudního jednání či jiné projevy naznačující negativní či naopak pozitivní vztah
k účastníkům či věci). Naproti tomu o podjatosti pohledem tzv. objektivního testu vypovídají
objektivní skutečnosti existující mimo samotné soudní řízení, které by mohly objektivně vést
k legitimním pochybnostem o jeho nestrannosti. Například blízké příbuzenství či jiný druh
vztahu s některým z účastníků, přestože přímo v řízení se tento vztah navenek nijak neprojevuje
(srov. nález Ústavního soudu z 27. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 370/04), anebo právě systémové
okolnosti případu spočívající ve skutečnosti, že předmětem sporu je rozhodnutí vydané soudním
funkcionářem (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z 26. 3. 2020,
čj. Nad 8/2019 – 65).
[12] Pro závěr o podjatosti soudce je třeba vzít v úvahu obě hlediska. I když se soudce
subjektivně necítí být podjatým, objektivně mohou vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti.
Na druhé straně ne každé vnitřní mínění soudce o jeho vlastní podjatosti znamená, že podjatý
objektivně je a že se tak i jeví navenek, a proto má být vyloučen z projednávání a rozhodování
věci. I proto je svěřeno posuzování (ne)podjatosti soudce v případě pochybností nestrannému
třetímu (v daném případě Nejvyššímu správnímu soudu).
[13] V usnesení z 26. 3. 2020, čj. Nad 8/2019-65, rozšířený senát dospěl k závěru,
že k vyloučení všech soudců krajského soudu nestačí, je-li žalovaným správním orgánem
předseda (případně místopředseda) tohoto krajského soudu, respektive ve věci rozhodoval jako
správní orgán předseda soudu, soud je účastníkem řízení nebo osobou zúčastněnou na řízení
apod. Je třeba, aby k této skutečnosti přistoupily další okolnosti, které vyvolávají oprávněné
(myslitelné) pochybnosti o nepodjatosti všech soudců správního soudu na základě samotné
povahy projednávané věci či z jiných vážných důvodů (§9 odst. 1, 3 ve spojení s §8 s. ř. s.).
Rozšířený senát v tomto ohledu odmítl jakoukoli paušalizaci a konstatoval, že důvody vyloučení
soudců je třeba posuzovat individuálně s tím, že k vyslovení vyloučení všech soudců daného
soudu nestačí, že žalovaným správním orgánem je soud jako organizační složka státu. Podle
závěru rozšířeného senátu „je třeba, aby k tomu přistoupily další okolnosti, které vyvolávají oprávněné
(myslitelné) pochybnosti o nepodjatosti všech soudců správního soudu na základě samotné povahy projednávané věci
či z jiných vážných důvodů.“ Jako příklad pak uvedl „skutečnost, že projednávaná věc bude mít objektivně
významný dopad na soud jako celek (platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně, zákonnost
jmenování předsedy soudu, stavební povolení na přístavbu, která zlepší komfort práce soudců, apod.).“
[14] V posuzované věci je podle výše vymezených závěrů podstatné především to,
zda projednávaná věc může být významná pro soud jako celek, resp. pro jeho soudce působící
na úseku správního soudnictví, případně zda tato věc nemůže vyvolávat oprávněné či myslitelné
pochybnosti o nepodjatosti všech dotčených soudců krajského soudu. Nelze současně
opomenout fakt, že sami soudci tohoto soudu vyjádřili svou podjatost k věci a podali návrh
na přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu. Dále je podstatné, jak se uvedená situace
jeví navenek třetím osobám. Někdy se hovoří o tzv. teorii zdání nezávislosti a nestrannosti pro
třetí osoby, neboť i tento aspekt je podstatný pro zachování důvěry v soudní rozhodování, jak
konstatoval Ústavní soud v nálezu z 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05, č. N 42/44 SbNU 533,
s tím, že „…i když třeba reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti ve skutečnosti neexistuje -
jak v subjektivní, tak dokonce i v objektivní poloze - nelze přehlížet ani existenci možného přesvědčení, že takový
důvod dán je.“ V tomto ohledu je vhodné poukázat i na obecnou právní zásadu, podle které nikdo
nesmí být soudcem ve vlastní věci a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat
nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána jako zásady spravedlnosti
a to i tehdy, jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu (srov. Knapp, V. Teorie práva,
C. H. Beck, Praha 1995, str. 83).
[15] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci se jedná o tzv. „další
okolnosti“, které popsal rozšířený senát ve výše citovaném usnesení, a je tím dán důvod pro
vyloučení všech soudců specializovaných senátů krajského soudu ve věcech správního soudnictví,
a to včetně dalších soudců krajského soudu, kteří se alespoň částečně na jeho výkonu podílejí.
Personální posílení správního úseku krajského soudu bude mít objektivně významný dopad
na soud jako celek a ve svém důsledku i na komfort práce soudců specializovaných senátů.
V jejich vlastním zájmu logicky bude posílení svého úseku soudu. Tím dojde ke snížení
průměrného nápadu na soudce, v jehož důsledku bude sníženo potencionální riziko vzniku
průtahů v řízení ve věcech, které jim byly jako soudcům zpravodajům rozvrhem práce přiděleny
k vyřízení. Nelze opomenout ani žalobkyní připomínané „zohlednění názoru správního úseku“, který
je uveden na str. 7 dopisu žalované z 13. 5. 2021, čj. Spr 959/2021, a který je součástí soudního
spisu. Z něj sice výslovně vyplývá pouze stanovisko pověřeného místopředsedy, což on sám
ve svém vyjádření potvrdil, nicméně nelze bez důvodných pochybností určit, na kolik byli
do tohoto výběru zapojeni i ostatní soudci správního úseku. Tím by se stali soudci ve své vlastní
věci, což je z dříve popsaných důvodů nepřijatelné.
[16] Ačkoliv je dán důvod pro vyloučení soudců specializovaných senátů krajského soudu,
nelze opomenout tu skutečnost, že součástí krajského soudu je i jeho pobočka v Liberci, v jehož
správním úseku působí soudci specializovaných senátů. Pokud by soud dospěl k závěru, že tito
soudci nejsou v dané věci vyloučeni z projednání a rozhodnutí dané věci, museli by být určeni
a věc by nebylo možné přikázat Krajskému soudu v Praze. Navzdory tomu, že žalovaná stojí
i v čele pobočky v Liberci, jedná se o pracoviště soudu, které se v zásadě zabývá věcmi
v geograficky odděleném území (Liberecký kraj) bez přímé vazby na Ústecký kraj. Personální
situace kmenové části krajského soudu se jich na první pohled netýká. Nejvyšší správní soud
nicméně dospěl k závěru, že i v případě soudců správního úseku krajského soudu pobočky
v Liberci je nutné přistoupit k jejich vyloučení. Z aktuálního znění rozvrhu krajského soudu
vyplývá, že správní úsek pobočky krajského soudu v Liberci vypomáhá se správní agendou
v samosoudcovských věcech na území Ústeckého kraje, kterou by primárně měly vykonávat
kmenové senáty krajského soudu. Posílení správního úseku krajského soudu se jich tak přímo
dotýká, neboť má vliv i na komfort jejich práce. Jinými slovy lze shrnout, že i soudci
specializovaného senátu z pobočky v Liberci budou mít z objektivního hlediska zájem
na personální stabilizaci správního úseku v kmenové části krajského soudu. Z důvodu rychlosti
a hospodárnosti již Nejvyšší správní soud nepřistoupil k vyžádání vyjádření soudců správního
úseku krajského soudu pobočky v Liberci. Vzal v potaz tu skutečnost, že daná věc je naléhavá
a v co nejkratší možné době bude nutné rozhodnout o návrhu na vydání předběžného opatření,
který žalobkyně při podání žaloby uplatnila.
[17] Nejvyšší správní soud rozhodl, že všichni soudci specializovaných senátů krajského soudu
ve věcech správního soudnictví jsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci, je tak splněna
podmínka pro tzv. delegaci nutnou podle §9 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto současně
přikázal věc doposud vedenou u krajského soudu pod sp. zn. 16 A 48/2021 Krajskému soudu
v Praze k dalšímu projednání a rozhodnutí. Při výběru soudu, jemuž má být věc přikázána,
vycházel z preference žalobkyně, se kterou vyslovila souhlas i žalovaná. Nejvyšší správní soud
vzal rovněž v potaz, že obvod Krajského soudu v Praze zároveň sousedí s obvodem původně
místně příslušného krajského soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. července 2021
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu