ECLI:CZ:NSS:2016:NAO.91.2016:81
sp. zn. Nao 91/2016 - 81
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové,
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobců: a) L. V., b) V.
V. a c) M. V., všichni zastoupeni Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 6,
Brno, proti žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, v řízení
o námitce podjatosti vznesené žalobci ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod
sp. zn. 4 As 46/2016,
takto:
Soudci třetího senátu Nejvyššího správního soudu Mgr. Radovan Havelec, JUDr. Jaroslav
Vlašín a JUDr. Jan Vyklický nejsou v y l o u č e n i z projednávání a rozhodování v řízení
o kasační stížnosti vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 As 46/2016.
Odůvodnění:
[1] Žalobci se u Krajského soudu v Brně žalobou domáhali ochrany před nezákonným
zásahem, kterého se měl dopustit žalovaný Nejvyšší správní soud zveřejněním rozsudku ze dne
19. 12. 2014, č. j. 4 Ads 194/2014 - 30, včetně osobních a citlivých údajů žalobců. Krajský soud
žalobu zamítl. Žalobci nyní proti tomuto rozsudku brojí kasační stížností. Tato kasační stížnost
byla v souladu s rozvrhem práce přiřazena k pojednání čtvrtému senátu Nejvyššího správního
soudu, tedy senátu, který se na úkonu, ve kterém je spatřován zásah, bezprostředně podílel.
Soudci čtvrtého senátu předsedovi senátu oznámili svoji podjatost ve věci. Předseda soudu
následně dle pravidel rozvrhu práce pro zastupování na místo čtvrtého senátu určil členy třetího
senátu, tj. senátu složeného ze soudců uvedených ve výroku.
[2] Následně žalobci vznesli námitku nejen proti soudcům třetího senátu, ale vůči všem
soudcům Nejvyššího správního soudu. Tuto námitku odůvodnili tím, že Nejvyšší správní
soud je v projednávané věci v postavení žalovaného. Považují za absurdní, aby žalovaný
soud rozhodoval v rámci opravného prostředku sám o sobě. Všichni soudci mají poměr
k věci - všichni soudci totiž na internetu zveřejňují rozsudky způsobem, který je předmětem
žaloby. Stejně tak mají všichni soudci i poměr k účastníkovi řízení, neboť jsou zařazeni k činnosti
u žalovaného. Všichni soudci mají i poměr k zástupci účastníka, kterým je předseda žalovaného,
disponujícímu množstvím oprávnění vůči soudcům Nejvyššího správního soudu. Z uvedeného
žalobci dovozují porušení práva na spravedlivý proces. Závěrem námitky rovněž uvedli,
že nechtějí ochromovat činnost soudů, ale že není jejich vina, že situace, kdy je žalovaný Nejvyšší
správní soud, není legislativně dořešena.
[3] Soudci třetího senátu Nejvyššího správního soudu Mgr. Radovan Havelec, JUDr. Jaroslav
Vlašín a JUDr. Jan Vyklický k námitce uvedli, že se necítí být podjati, ani jim nejsou známy
skutečnosti, které by mohly ovlivnit jejich nezávislost a nestrannost při rozhodování.
Dále shodně uvedli, že samotná skutečnost, že ve věci je žalovaným Nejvyšší správní soud, jim
nebrání v nestranném rozhodování ve věci.
[4] Při posuzování důvodnosti námitky podjatosti vycházel Nejvyšší správní soud
z ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s., které stanoví, že „[s]oudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci,
jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat
o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního
orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu
soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“
[5] Problematikou podjatosti soudce se opakovaně zabýval Ústavní soud. Např. v nálezu
ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05 konstatoval, „že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování
věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost
o jeho nepodjatosti“ (srov. též nález sp. zn. I. ÚS 167/94 ze dne 27. 11. 1996). V uvedeném nálezu
však zároveň uvedl, „že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem
k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.
To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet
pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností,
které k těmto pochybnostem vedou.“
[6] Ústavní soud v tomto svém nálezu také poukázal na skutečnost, že rovněž judikatura
Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu nestrannosti soudce: subjektivní
test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci (personal conviction of a particular
judge), objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit
jakoukoliv legitimní pochybnost (guarantees sufficient to exclude any legitimate doubt in this respect).
V této souvislosti Ústavní soud citoval rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 22. 4. 1994, Saraiva de Carvalho proti Portugalsku, stížnost č. 15651/89 a rozsudek téhož
soudu ze dne 20. 5. 1998, Gautrin a další proti Francii, stížnost č. 21257/93.
[7] Žalobci namítli, že všichni soudci Nejvyššího správního soudu jsou vyloučeni
z projednávání věci vzhledem k tomu, že působí na Nejvyšším správním soudu, který je v řízení
žalovanou stranou. Z toho důvodu by ve věci nerozhodoval nezávislý a nestranný soud.
[8] Žalobci vznesli námitku podjatosti vůči soudcům třetího senátu i vůči všem ostatním
soudcům Nejvyššího správního soudu. Primárně je však třeba zabývat se otázkou podjatosti
soudců rozhodujícího senátu a teprve v případě, je-li shledán důvod k vyloučení těchto soudců,
může se Nejvyšší správní soud zabývat podjatostí jiných soudců (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 5. 2006, č. j. Nao 32/2005 - 33). První senát se proto zabýval nejprve
otázkou, zda je dán důvod k vyloučení soudců třetího senátu z rozhodnutí o kasační stížnosti
vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 As 46/2016.
[9] První senát na úvod zdůrazňuje, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených
v ustanovení §8 s. ř. s. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí
být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon
(čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak, jak zákon tuto příslušnost stanovil,
je tato zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci
jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Vzhledem k tomu lze vyloučit soudce
z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen vskutku výjimečně a z opravdu závažných
důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě
(srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2003, č. j. Nao 19/2003 - 16).
[10] Nejvyšší správní soud připouští, že v projednávaném případě nastává zvláštní situace,
která na první pohled může působit absurdně. Jedna ze součástí určité instituce rozhoduje o žalobě
proti celé instituci. Nejvyšší správní soud má však přesto za to, že nezávislost soudců je v dané
věci zachována a soudci třetího senátu o kasační stížnosti rozhodnut mohou. K tomuto závěru
ho vedly následující úvahy.
[11] Důvod vyloučení uvedený žalobci se týká všech soudců Nejvyššího správního soudu,
což by mohlo znamenat, že o věci nemůže rozhodovat nikdo. Takový závěr však nelze přijmout,
neboť vyloučení všech namítaných soudců o rozhodování o kasační stížnosti by ve výsledku
paralyzovalo celý justiční systém. Nebyl by zde totiž nikdo, kdo by o vznesené námitce mohl
rozhodnout, což mimo jiné i Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře označil
za nepřípustné (srov. Debled proti Belgii, rozsudek ze dne 22. 9. 1994, č. 13839/88, §37, nebo
Harabín proti Slovensku, rozsudek ze dne 20. 11. 2012, č. 58688/11, §139). Obdobný závěr
ostatně přijal Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 27. 8. 2013, č. j. Nao 41/2013 - 56,
kde konstatoval, že „[p]ři rozhodování o vyloučení soudce je třeba mít na paměti též zachování funkčnosti
soudu, resp. zákaz denegationis iustitiae, z čehož plyne, že výklad a aplikace ustanovení o vyloučení soudců
nemohou vyústit v situaci, kdy již nebudou žádní soudci, kteří by o věci mohli rozhodovat - proto na vyšších
stupních soudní soustavy, kde jsou možnosti substituce vyloučeného soudce omezenější, je namístě zaujmout
k vylučování soudců přístup restriktivnější než na nižších stupních soudní soustavy, kde je řešení procesní situace
v důsledku vyloučení soudců snazší, včetně možnosti přikázání věci jinému věcně příslušnému soudu.“
[12] Onen „vztah k věci, účastníkům či zástupcům“ proto v případě nejvyšších soudů nelze
vykládat extenzívně. Takovýto výklad totiž znemožňuje jiný ústavní imperativ – zákaz odmítnutí
poskytnutí spravedlnosti. Pojem je tedy naopak třeba interpretovat ústavně konformně tak,
aby bylo možné o mimořádném opravném prostředku vůbec rozhodnout.
[13] Reálné pochybnosti o podjatosti namítaných soudců tak s ohledem na výše uvedené může
vyvolat pouze konkrétní tvrzení žalobců týkající se vztahu soudců k projednávané věci,
jejím účastníkům či zástupcům. Obecnou námitku, podle níž soudci třetího senátu cítí
sounáležitost k Nejvyššímu správnímu soudu, který je v řízení o kasační stížnosti žalovanou
stranou, a jsou proto vyloučeni z rozhodování, nepovažuje Nejvyšší správní soud bez uvedení
dalších konkrétních tvrzení za dostatečně důvodnou k vyvolání pochybností o podjatosti
namítaných soudců. Soudci třetího senátu sami uvedli, že se ve věci necítí být podjati a ani jim
není znám důvod zakládající jejich případnou podjatost.
[14] Obdobně lze poukázat na usnesení ze dne 28. 5. 2014, č. j. Nao 163/2014 - 29,
kde Nejvyšší správní soud mimo jiné konstatoval, že důvodem pro vyloučení soudců správního
úseku krajského soudu nemůže být bez dalšího skutečnost, že žalobce vede souběžně u jiného
soudu jiný spor, v němž je žalován krajský soud, jehož soudci by měli být podjatí, a to ani tehdy,
pokud se obě řízení týkají obdobné právní problematiky. Žalobci však neuvedli v tomto smyslu
žádná jiná konkrétní tvrzení a svou námitku podjatosti opřeli pouze o příslušnost soudců třetího
senátu k Nejvyššímu správnímu soudu coby žalovaného a o to, že tak, jako čtvrtý senát zveřejňují
rozsudky na internetu všechny senáty. Jak výše uvedeno, o podjatosti bylo možné pochybovat,
měl-li ve věci rozhodovat čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu, který vydal rozsudek, v jehož
zveřejnění žalobci spatřují nezákonný zásah. Nyní má ale o kasační stížnost rozhodnout třetí
senát, který k věci samotné, k účastníkům, ani k jejich zástupcům nemá poměr způsobilý vyvolat
důvodné pochybnosti o nepodjatosti jeho soudců. To, že i tento senát provádí anonymizování
rozhodnutí a jejich zveřejňování na internetu rovněž konkrétní tvrzení nezakládá, neboť soud
musí, tak jako v každé souzené věci, posoudit správnost svých postupů anonymizace
a zveřejňování rozsudků de novo, a v případě, že tuto praxi shledá nezákonnou, vtělit tyto závěry
do svého rozhodnutí. Že je Nejvyšší správní soud schopen takto reflektovat svoji činnost
dokazuje každou změnou judikatury, kterou zavrhne svůj dosavadní právní názor jako nesprávný.
[15] Konkrétní důvod zavdávající pochybnostem o nestrannosti rozhodujících soudců
nezakládá ani fakt, že za žalovaného v řízení vystupuje jeho předseda JUDr. Josef Baxa. Tento
soudce není soudcem senátu projednávajícího kasační stížnost a nemůže se tak projednávání
a rozhodování dané věci vůbec účastnit, a to ani v případě dlouhodobé nepřítomnosti některého
ze soudců třetího senátu. Ani z funkce předsedy Nejvyššího správního soudu mu žádný vliv
na rozhodování ve věci třetím senátem nepřísluší. Z titulu této funkce mu přísluší pouze role
organizační a reprezentační, v žádném případě však možnost jakkoliv zasahovat do rozhodovací
činnosti jiných soudců (srov. usnesení ze dne 10. 10. 2003, č. j. Nao 34/2003 - 37).
[16] Ve věci jsou navíc přítomny i další důležité institucionální záruky nezávislého
rozhodování. V případě že by žalobci měli pocit, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
je plodem podjatého rozhodování, mají možnost se následně obrátit ústavní stížností na Ústavní
soud (srov. §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
[17] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného neshledal podjatost třetího senátu
Nejvyššího správního soudu, ani jeho soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Jaroslava Vlašína
a JUDr. Jana Vyklického pro rozhodování o kasační stížnosti žalobců vedené u Nejvyššího
správního soudu pod sp. zn. 4 As 46/2016. Uvedení soudci proto nejsou vyloučeni
z projednávání a rozhodování v této věci.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2016
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu