ECLI:CZ:US:2009:Pl.US.12.09.1
sp. zn. Pl. ÚS 12/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správní soudu ze dne 4. 3. 2009 č. j. Komp 6/2008-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení rubrikovaného usnesení Nejvyššího správního soudu pro tvrzené porušení jeho základních práv.
Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl kompetenční žalobu stěžovatele proti žalovaným 1) Magistrát města Ostravy, 2) Živnostenský úřad Magistrátu města Ostravy. Stěžovatel se domáhal vydání následujícího rozsudku: "Žalovanému č. 1 se přikazuje, aby v souladu se zákonem řádně, po případném zjištění rozporu ve vedení žalobcova tvaru rodného čísla v jednotlivých evidencích na úrovni Statutárního města Ostravy (obce s rozšířenou působností), rozhodl o provedení náležité opravy a sjednocení rodného čísla žalobce v souladu s předloženým matričním dokladem a řádně odevzdanými veřejnými listinami (občanský průkaz, cestovní pas, řidičský průkaz) i údaji doposud vedenými (DIČ), popřípadě po zjištění nesouladu v koncovce jeho rodného čísla s duplicitou jiné osoby vedené v ISEO tyto řádně prověřené údaje do ISEO vložil, obé zablokoval a dle platného zákona tyto postoupil Ministerstvu vnitra ČR k řádnému a zákonem předepsanému úřednímu rozhodnutí o odstranění nesouladu v evidencích státní správy České republiky."
Nejvyšší správní soud kompetenční žalobu odmítl pro nepřípustnost, neboť se nejedná o kompetenční spor. Konkrétně argumentoval především tím, že o kladný či záporný kompetenční spor se jedná tehdy, pokud alespoň dva správní orgány si osobují či popírají pravomoc vydat rozhodnutí v téže právní věci, tedy ve věci se stejným účastníkem (účastníky) řízení a se shodným předmětem řízení. Vydání cestovního pasu a s tím probíhající správní řízení, vydání občanského průkazu a vedení živnostenského rejstříku, příp. i používání rodného čísla na písemnostech, nelze považovat za shodný předmět řízení, byť jsou v tomto případě dány určité souvislosti. Řízení o vydání cestovního dokladu a řízení o vydání občanského průkazu upravují nejen odlišné právní předpisy, ale především předmětem řízení je vydání odlišných dokladů. Vedení živnostenského rejstříku, jakožto informačního systému veřejné správy, a používání rodného čísla na písemnostech živnostenského úřadu, slouží především k přesnému označení podnikatele.
Stěžovatel nesouhlasí s výkladem relevantního podústavního práva, že o kladný či záporný kompetenční spor se jedná tehdy, pokud alespoň dva správní orgány si osobují či popírají pravomoc vydat rozhodnutí v téže právní věci, tedy ve věci se stejným účastníkem (účastníky) řízení a se shodným předmětem řízení. Z §97 odst. 2 a 3 s.ř.s. totiž dle stěžovatele vyplývá, že se jedná o spor o pravomoc vydat rozhodnutí o tomtéž právu nebo povinnosti téhož účastníka řízení. Uvedené znění zákona nelze interpretovat v tom smyslu, že musí jít o tutéž právní věc se shodným předmětem řízení, což plyne i z dikce §98 odst 1 písm. c) s.ř.s., kde je do okruhu osob, resp. správních orgánů, oprávněných podat kompetenční žalobu, zařazen také ten, o jehož právech nebo povinnostech bylo nebo mělo být rozhodováno v řízení před správním orgánem. Stěžovatel současně deklaruje porušení svého práva dle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Argumentace stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti v podstatě směřuje k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil právní závěry Nejvyššího správního soudu i jím provedený výklad příslušných ustanovení zákona a dospěl k jinému, pro něj příznivému závěru.
Ústavní soud především konstatuje, že ve věci rozhodl Nejvyšší správní soud, kterému zejména přísluší výklad norem podústavního (běžného) práva, jehož údajné vady stěžovatel namítá. Ústavní soud navíc připomíná, že se v kontextu své dosavadní judikatury cítí být oprávněn výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako porušení základních práv a svobod účastníka řízení (srov. obdobně např. sp. zn. III. ÚS 224/98, In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 15. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2000, str. 17). K tomu však v souzené věci zjevně nedošlo. Nejvyšší správní soud přehledně a jasně výrok svého rozhodnutí v odůvodnění vysvětlil a rozebral uplatněný žalobní důvod(-y) i příslušnou právní úpravu, ze které při právním posouzení projednávané věci vycházel.
Ústavní soud proto uzavírá, že v právních závěrech Nejvyššího správního soudu extrémní rozpor, ani svévoli, ve smyslu vlastní ustálené judikatury, neshledal. Nejvyšší správní soud uvedl důvody, které jej k vydání napadeného usnesení vedly, jeho rozhodnutí je logické, srozumitelné a přesvědčivé, a proto je i z hlediska ústavnosti plně přijatelné. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud vzhledem ke shora uvedenému ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků (obdobně jako např. v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/08) usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2009
Stanislav Balík
předseda senátu