Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.09.1999, sp. zn. Pl. ÚS 13/99 [ nález / ČERMÁK / výz-2 ], paralelní citace: N 125/15 SbNU 191 [ 233/1999 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:Pl.US.13.99

---

Odlišné stanovisko č. 1 V návrhu ze dne 17. 5. 1999 se domáhá Obvodní soud pro Prahu 4 zrušení zákona č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí 1998 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry. V důvodech odkazuje na spis žalobkyně JUDr. N. Ž. (soudkyně Vrchního soudu v Praze), která se domáhala výplaty 14. platu za rok 1998 ve výši 40 tis. Kč s příslušenstvím. Žaloba se opírá o tvrzení, že zákon č. 268/1998 Sb. je v rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod tím, že je retroaktivní a porušuje princip nabytých práv. Obvodní soud pro Prahu 4 podle §109 odst. 1 písm. b) obč. soudního řádu řízení přerušil a předložil případ Ústavnímu soudu. V ústním přednesu v řízení před Ústavním soudem o tomto návrhu poukázal zástupce navrhovatele na rozpor napadeného zákona s duchem Ústavy a ústavními principy právního státu (čl. 1 Ústavy ČR, čl. 2 Listiny základních práv a svobod), aniž by blíže tato porušení specifikoval. Většinový názor nálezu Pl. ÚS 13/99 konstatoval, že napadený zákon není retroaktivní, protože ke dni jeho účinnosti (19. 11. 1998) mohla sice oprávněná osoba odpracovat 90 dnů v tomto pololetí, nebyla však naplněna další podmínka pro výplatu dalšího platu (setrvání ve funkci k 30. listopadu 1998 resp. trvání pracovního vztahu soudce k 31. prosinci 1998). Protože tedy právo na další plat nevzniklo, nemohla být dotčena ani tzv. nabytá práva. Protože zákon není ani retroaktivní ani nezasahuje do tzv. nabytých práv, není odejmutí 14. platu všem kategoriím pracovníků s výjimkou soudců obecných soudů protiústavní. Pokud jde o soudce (a namítaný rozpor s duchem Ústavy, s jejím čl. 2), soustředil se nález na posouzení, zda odejmutím 14. platu soudcům nedojde k porušení principu nezávislosti soudců (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) a dochází - podle mého názoru - k rozporuplným závěrům. Kromě v nálezu zmiňovaného členění státní moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní platí obecně přijímaný princip rovnosti všech občanů před zákonem. Spojování principu soudcovské nezávislosti s částí jejich materiálních nároků (požitků) vybočuje podle mého názoru z právních i etických zásad, na nichž je soudcovská nezávislost založena a může vzbuzovat - alespoň u části soudců - dehonestující pocity. O tom svědčí mj. i skutečnost, že ani žaloba soudkyně JUDr. N. Ž. ani návrh Obvodního soudu pro Prahu 4 odejmutí dalších platů nespojuje s otázkou nezávislosti soudců. Soudcovská nezávislost je charakterizována řadou ústavních garancí, k nimž patří jmenování do funkce bez časového omezení (čl. 93 Ústavy ČR), zákaz být proti své vůli odvolán nebo přeložen (čl. 82 odst. 2 Ústavy ČR) a pokud v této nezávislosti mají být uvažovány i materiální požitky nebo jejich část, pak jejich předsunutí na první a rozhodující znak v této hierarchii hodnot je těžko přijatelné. Odkaz na čl. III. oddíl 1 Ústavy USA, který se vztahuje na federální soudy, není navíc vzhledem k soustavě soudnictví USA případný. Názor obsažený v nálezu Pl. ÚS 13/99, podle něhož by odejmutí 14. platu soudcům jako všem ostatním kategoriím, na něž se napadený zákon vztahuje, znamenalo kategorizovat soudce jako "státní úředníky", je třeba konfrontovat se vznikem zákona č. 236/1995 Sb., jehož ustanovení o dalším platu napadený zákon č. 268/1998 Sb. novelizuje. Zákon č. 236/1995 Sb., předložený Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR jako poslanecká iniciativa (sněmovní tisk 1820), vycházel z návrhu vypracovaného Ministerstvem práce a sociálních věcí, který kategorii obecných soudů vůbec nezahrnoval. Ve snaze zrovnoprávnit odměňování činitelů moci zákonodárné, výkonné a soudní byl zákon rozšířen o kategorii soudců všech stupňů obecných soudů. Úmysl zákonodárce, aby se všechny tři státní moci řídily při odměňování stejnými principy, byl realizován propojením platového systému soudců s platovým systémem zaměstnanců státní správy (viz důvodová zpráva část všeobecná a §4 a 5 zákona). I když zahrnutí kategorie soudců mezi představitele státní moci a některých státních orgánů, státní zástupce a prezidium Komise pro cenné papíry je systémově pochybné a nese znaky toho, že bylo zahrnuto do zákona dodatečně, bylo zřejmým úmyslem zákonodárce uplatnit při odměňování všech představitelů státní moci stejné principy a vyjádřit tak jejich rovnost. Tato zásada rovnosti je nálezem Pl. ÚS 13/99 porušena. V této souvislosti nelze odmyslet ani úpravu výplat dalšího platu zaměstnancům orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, upravenou nařízením vlády č. 253/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (§10a nařízení vlády), která obsahuje identickou úpravu pro nevyplacení dalšího platu za druhé pololetí kalendářního roku 1997 (§2 nařízení vlády č. 163/1997 Sb.), resp. snížení dalšího platu v obou pololetích r. 1998 a 1999 na polovinu (čl. II odst. 1 nař. vlády č. 353/1997 a č. 248/1998 Sb.). I tato úprava stejně jako změna ekonomických poměrů vyžadují komplexní posouzení ve vztahu k zákonu č. 236/1995 Sb. a jeho novelám. Podle mého názoru je nutno uvážit i samotnou otázku dalšího platu, který je přiznáván bez ohledu na výsledky práce za pouhou docházku, setrvání ve funkci nebo v pracovním poměru. Nález Pl. ÚS 13/99 z 15. 9. 1999 je však v rozporu i s rozhodovací činností samotného Ústavního soudu. Ten v usnesení pléna Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4. 1999 konstatoval, že: "V právní praxi existuje skupina právních norem, k jejichž naplnění dochází v jednom okamžiku, přičemž u nich ani hypoteticky již v budoucnu nemůže vzniknout právní skutečnost, jež by vyvolala právní normou předvídané následky. Posuzování takovýchto případů, jež je svojí povahou posuzováním retroaktivním, přesahuje pravomoc Ústavního soudu a plně náleží, s vědomím ústavních omezení, do pravomoci demokratického zákonodárce." O takový druh právního předpisu se nepochybně jednalo i v případě napadeného zákona a bylo proto povinností nálezu se přinejmenším vypořádat s důvody, pro které tento svůj názor mění či opouští. Tím, že nebyly reflektovány ani vlastní závěry Ústavního soudu a byl porušen obecný princip rovnosti před zákonem, považuji nález Pl. ÚS 13/99 za rozporuplný a nemohu se s ním ztotožnit. JUDr. Z. K.

---

Odlišné stanovisko č. 2 S většinovým stanoviskem se shoduji v názoru, že zákon č. 268/1998 Sb. není zákonem retroaktivním, ani nevedl k zásahu do nabytých práv. K tomu však ještě dodávám, že označení zákona č. 268/1998 Sb. jako zákona o "odejmutí" dalšího platu považuji za nepřesné. Tento předpis totiž další plat neodejmul, protože ještě před vznikem subjektivního práva na jeho výplatu právně relevantně vyjádřil, že právo na tento plat ve druhém pololetí 1998 nevznikne. Dále nesouhlasím se závěry, že zákon č. 268/1998 Sb. odnětím možnosti vzniku práva soudců na výplatu tzv. 14. platu v roce 1998 je zásahem do soudcovské nezávislosti. Svůj názor opírám o následující důvody. Nezávislost soudce vidím především jako soubor předpokladů, z něhož jsou nejsilnějšími odborná úroveň a ty povahové vlastnosti soudce charakterizující ho jako integrovanou osobnost, zejména smysl pro odpovědnost a odvaha k hledání spravedlnosti v rámci právního státu. K nezávislosti rovněž nepopiratelně patří i dostatečné ekonomické zabezpečení a dostatečně dlouhý či doživotní mandát soudce. Platové otázky týkající se soudců nemohou být ponechány libovůli; soudce nesmí být postaven do pozice, že si " svoji mzdu" od toho , kdo mu ji určuje zákonem, musí zasloužit. Proto je kladen tak silný důraz na stálost soudcovy odměny v průběhu funkčního období, a proto některé státy mají ve svých ústavách zakotveno v tomto směru explicitní ustanovení, které přímo zakazuje snížit soudci v průběhu funkčního období jeho odměnu. Znění naší Ústavy v čl. 82 odst. 1 k soudcovské nezávislosti uvádí: "Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat". Základní otázka, kterou je nutno si položit, zní: je jednorázové odnětí možnosti získat další, tzv. 14. plat za druhé pololetí roku 1998 zásahem takové intenzity, aby byla ohrožena ochrana ústavního principu nezávislosti soudcovské moci? (to vše za situace, kdy soudcům byla jejich odměna v r. 1995 za trvání jejich mandátu zákonem č. 236/1995 Sb. podstatně zvýšena, minimálně na dvojnásobek). Další plat tak, jak je konstruován v §4 shora uvedeného zákona, je svým charakterem bonusem vypláceným jednou za pololetí k běžnému měsíčnímu příjmu soudců. Právo na jeho výplatu totiž nevzniká stejným způsobem jako právo na výplatu mzdy, avšak je vázáno na splnění speciálních, dodatečných podmínek. Vzhledem k tomu, že se v projednávaném případě jednalo pouze o jeden z dalších platů a záležitost jednorázovou nenamířenou diskriminačně pouze na soudce, ale zahrnující celou skupinu, které tato odměna ze zákona náležela, jsem nucena uzavřít svou úvahu tak, že se v posuzovaném případě nejednalo o situaci, která by vedla k ohrožení soudcovské nezávislosti v míře dosahující intenzity porušení ústavního principu obsaženého v čl. 82 odst. 1 Ústavy. V tomto názoru mě utvrzuje i skutečnost, že ani původní žalobkyně ani předseda senátu obecného soudu, který zákon jako retroaktivní a tím protiústavní předložil Ústavnímu soudu ke zrušení, ani slovem nenamítali, že zmíněný zákon ohrožuje jejich nezávislost. Svůj návrh odůvodnili pouze retroaktivitou a zásahem do nabytých práv. Z těchto všech důvodů proto zákon č. 268/1998 Sb. nepovažuji za protiústavní vůči žádné v něm uvedené skupině ani vůči soudcům, a proto by nikomu z nich nemělo příslušet právo na vyplacení dalšího platu za druhé pololetí r. 1998. S ohledem na svoje stanovisko jsem přesvědčena, že návrh na zrušení zákona č. 268/1998 Sb. měl být v celém rozsahu zamítnut. JUDr. I. J.

---

Odlišné stanovisko č. 3 Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal porušení zákazu retroaktivity ani zásah do nabytých práv. Dochází k závěru, že právo na další plat podle zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá jen ze splnění zákonných podmínek, jimiž jsou skutečný výkon funkce po dobu alespoň devadesáti kalendářních dnů v předmětném pololetí a trvání výkonu funkce představitele ke dni zákonem stanovenému. Obě podmínky musí údajně nastoupit sukcesivně a právo na další plat by vzniklo oprávněné osobě až splněním druhé z nich. Uvedený závěr vychází z nesprávného předpokladu, neboť §30 citovaného zákona v odst. 3 stanoví, že soudci náleží, s výjimkou předsedy Nejvyššího soudu a předsedy Nejvyššího správního soudu, další plat. Tím je jednoznačně zákonem stanoven právní nárok soudce a výše citované podmínky uvedené v čl. 4 odst. 2 tohoto zákona jen stanoví nevyplacení nároku, dojde-li k tomu, že skončí výkon jeho funkce v průběhu příslušného pololetí. Zákaz retroaktivity či zásahu do nabytých práv měl být proto brán za základ rozhodnutí a zákon č. 268/1998, kterým byl změněn zákon č. 236/1995 Sb., protože stanovil, že dotčeným představitelům státní moci a některých státních orgánů další plat (za druhé pololetí roku 1998) nenáleží, měl být zrušen. Analogické ustanovení, jaké je uvedeno výše v §30 odst. 3, vyplývá pro ostatní představitele z §8 odst. 2 (poslanci), §11 odst. 2 (členové vlády), §17 odst. 2 (Ústavní soud), §20 odst. 2 (NKÚ), §25 odst. 2 (BIS). JUDr. V. P.

---

Odlišné stanovisko č. 4 Kvalifikovaná většina pléna Ústavního soudu přijala ve věci návrhu na zrušení zákona č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1998 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry, nález, v jehož první části rozhodla, že v §1 zákona se v textu "Představitelům státní moci a některých státních orgánů, 1) soudcům, 2) státním zástupcům 3) a členům prezidia Komise pro cenné papíry 4) další plat 5) za druhé pololetí roku 1998 nenáleží" zrušuje slovo "soudcům 2)" dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. K tomuto výroku zaujímám podle §14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odlišné stanovisko. Jak žalobkyně v návrhu na zahájení občanskoprávního řízení, tak předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 4 v předkládací zprávě Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, shodně uvedli, že zákon o odejmutí dalšího platu má zpětnou účinnost, což je podle ústavního pořádku České republiky jako demokratického právního státu, zejména čl. 1 Ústavy, nepřípustné, neboť dochází ke zpochybnění právní jistoty a důvěry občanů v právo. S názorem pléna, které zákon č. 268/1998 Sb. neshledalo retroaktivním, neboť v den, kdy nabyl účinnosti, ještě nenastal jeden (druhý ze dvou) předpokladů podmiňujících vznik nároku na další plat za druhé pololetí roku 1998 a konstatovalo, že přijetím zákona nebylo poživatelům platu a dalších náležitostí odňato již nabyté právo, souhlasím. Nenamítám nic ani proti tomu, že Ústavní soud posuzoval věc i z jiných hledisek než která uplatnil navrhovatel neboť odůvodněním návrhu není Ústavní soud vázán. Se závěrem, že Parlament porušil princip nezávislosti soudců a že zákon č. 268/1998 Sb. je v rozporu s čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, se však neztotožňuji a zastávám opačný názor. Soudcovská nezávislost je v čl. 82 odst. 1 větě první Ústavy formulována těmito slovy: "Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí". Dikce Ústavy podle mého mínění svědčí jednoznačně o tom, že podstata této zásady spočívá v tom, že soudce je nezávislý při rozhodovací činnosti, při nalézání a výkonu spravedlnosti, na jakémkoli ovlivňování ze strany moci zákonodárné a výkonné nebo ze strany kohokoli jiného. Tento ústavní požadavek se prolíná celým naším právním řádem (např. čl. 18 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §1 odst. 3 zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním, §5 odst. 1 zákona č. 335 /1991 Sb., o soudech a soudcích, §16 odst. 2 zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, §169a trestního zákona). Důležitými zárukami soudcovské nezávislosti jsou zejména jmenování soudců do funkce bez časového omezení (čl. 93 Ústavy), nemožnost odvolání soudce nebo jeho přeložení k jinému soudu proti jeho vůli (čl. 82 odst. 2 Ústavy) a neslučitelnost funkce soudce s jinými funkcemi (§83 odst. 3 Ústavy). Předpoklady nezávislosti soudců jsou však v převažující míře jejich vzdělání, odborné znalosti a schopnosti a osobní kvality. K zárukám nezávislosti, i když ne na prvním místě a bez výslovného ústavního vyjádření, patří také hmotné zajištění soudců (§5 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., §16 odst. 1 zákona č. 436/1991 Sb.). Svou povinnost vůči soudcům v tomto směru plní demokratický stát zákony, které zajišťují jejich dobrou hmotnou životní úroveň a sociální jistoty. Poprvé se tak stalo zákonem České národní rady č.391/1991 Sb., o platových poměrech soudců, státních notářů, justičních a notářských čekatelů, po němž následoval dodnes platný zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců. Touto právní úpravou bylo dosaženo cíle, aby platy soudců byly stanoveny fixně zákonem, čímž Česká republika dosáhla standardu světových ústavních demokracií. Po dlouhá léta minulého režimu byly platy soudců (soudců z povolání) stanovovány platovými řády vydávanými Ministerstvem spravedlnosti, tedy správním úřadem, orgánem moci výkonné ve formě výnosů, čili podzákonných právních norem. Parlament přijetím zákona č. 268/1998 Sb. využil své zákonodárné pravomoci (čl. 15 odst. 1 Ústavy) a vycházel při tom z možností státního rozpočtu a ekonomické situace státu, jež podle mého přesvědčení musí spolu se všemi sdílet i soudci, neboť sounáležitost s ostatními je jednou z občanských ctností, jichž jsou příslušníci soudcovského stavu nositeli a jež má své opodstatnění i v liberální společnosti. V zákoně, jehož zrušení bylo navrženo, neshledávám znaky protiústavnosti, a to tím spíše, že se netýká stálého základního platu, nýbrž pouze dalšího platu (tzv. 14. platu), jehož nevyplacení nemůže podle mého cítění ohrozit nezávislost soudců, jak ji má na mysli česká Ústava. Mám za to, že schválením zákona č. 268/1998 Sb. nebyla narušena rovnováha mezi mocí zákonodárnou a mocí soudní, jeden ze stěžejních principů demokratického právního státu. Z těchto důvodů jsem hlasoval pro zamítnutí návrhu v celém rozsahu. JUDr. M. H.