Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 02.03.2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/09 [ usnesení / NYKODÝM / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:Pl.US.32.09.1
sp. zn. Pl. ÚS 32/09UsneseníÚstavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného, Elišky Wagnerové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti P. a M. G. a M. a K. G., zastoupených JUDr. Milanem Holomkem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, směřující proti usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 14. 9. 2009, č. j. Konf. 9/2009-4, za účasti tohoto zvláštního senátu, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.1. Dne 27. října 2009 obdržel Ústavní soud návrh, jímž stěžovatelé brojí proti v záhlaví specifikovanému usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zvláštní senát"), kterým byl jako příslušný k vydání rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí krajského úřadu o vyvlastnění určen soud v občanském soudním řízení. 2. Stěžovatelé tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce, garantované jim čl. 38 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto jej navrhují zrušit. Dále po Ústavním soudu žádají, aby vyslovil, že postupem Krajského soudu v Brně ve věci 29 Ca (bez přidělené konkrétní spisové značky), a ve věci sp. zn. 35 C 3/2009, jakož i postupem zvláštního senátu ve věci sp. zn. Konf. 9/2009, bylo porušeno právo stěžovatelů na řádný zákonný a spravedlivý proces, jak je vymezeno čl. 90 věty první Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38Listiny, čl. 6 odst. 1Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění jejích protokolů a dodatkových protokolů a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Konečně stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že příslušným rozhodnout o jejich žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje o vyvlastnění je soud rozhodující podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. II.3. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených vyplynuly následující, pro rozhodnutí relevantní skutečnosti. 4. Dne 20. 9. 2002 požádala Česká republika - ředitelství silnic a dálnic o vyvlastnění v žádosti specifikovaných pozemků stěžovatelů, ležících v katastrálním území Kvítkovice u Otrokovic, a to za účelem stavby silnice. Městský úřad Otrokovice, stavební úřad, rozhodl dne 31. 7. 2003 (č. j. SÚ/1862/2002/18874/2002/OŠK) o vyvlastnění dotčených pozemků a stanovil náhradu za vyvlastnění. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelé odvolali, ovšem Krajský úřad Zlínského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, dne 24. 11. 2003 (č.j. KUZL 5114/03 ÚP-Do) prvoinstanční rozhodnutí změnil toliko co do rozvržení náhrady za vyvlastněné pozemky mezi spoluvlastníky. Stěžovatelé pak podali žalobu dle páté části občanského soudního řádu k Okresnímu soudu ve Zlíně, který dne 13. 5. 2004 řízení o ní zastavil. Stěžovatelé tedy žalovali dle soudního řádu správního u Krajského soudu v Brně. Ten rozsudkem ze dne 31. 10. 2006 (č. j. 29 Ca 159/2004-149) jejich žalobě vyhověl a napadené správní rozhodnutí pro vady řízení zrušil. Rozsudek napadli stěžovatelé (správní rozhodnutí mělo být dle jejich názoru zrušeno též pro nezákonnost) i krajský úřad kasační stížností.5. Aniž bylo o kasační stížnosti rozhodnuto, pokračoval krajský úřad, kterému byla věc vrácena, v odvolacím řízení a dne 27. 9. 2007 původní prvostupňové rozhodnutí o vyvlastnění (ze dne 31. 7. 2003) zrušil s tím, že se městský úřad nevypořádal s námitkou (ne)vyvlastnění zbytkového pozemku. Dne 21. 2. 2008 (č. j. 4 As 31/2007-255) Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že vyvlastnění musí v souzené věci v souladu se zákonem č. 184/2006 Sb. přezkoumávat soudy dle páté části občanského soudního řádu. Toto soudní řízení dosud nebylo skončeno. 6. Dne 8. 7. 2008 městský úřad usnesením vyvlastňovací řízení zastavil, neboť žadatel stavbu silnice v mezidobí uskutečnil. Jelikož tak účelu vyvlastnění dosáhl, žádost o vyvlastnění se stala zjevně bezpředmětnou. K odvolání stěžovatelů toto usnesení potvrdil dne 22. 9. 2008 (č. j. KUZL 61618/2008) krajský úřad. Stěžovatelé se tedy obrátili se správní žalobou na Krajský soud v Brně. Specializovaný senát pro věci správního soudnictví ale postoupil věc civilnímu senátu krajského soudu s tím, že ten je příslušným řízení provést. Civilní senát 35 C ovšem svou příslušnost rovněž popřel; tvrdil, že pro rozhodování podle části páté občanského soudního řádu chybí podmínka stanovená v §244, tedy aby správní orgán o věci rozhodl in merito. 7. Zvláštní senát nyní napadeným usnesením rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 22. 9. 2008, č. j. KUZL 61618/2008, je soud v občanském soudním řízení. V odůvodnění připomněl, že již dříve, konkrétně v usnesení ze dne 21. 5. 2008, č. j. Konf 34/2008-15, vyslovil, že počínaje 1. lednem 2007, kdy nabyl účinnosti zákon č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, zanikla příslušnost správních soudů k přezkumu zákonnosti rozhodnutí o vyvlastnění ve správním soudnictví. K řízení jsou příslušné krajské soudy, které procesně postupují podle páté části občanského soudního řádu. Argument civilního senátu, že tento výklad nelze použít, neboť v posuzované věci nebyl zamítnut návrh, ale zastaveno vyvlastňovací řízení, zvláštní senát neakceptoval. V projednávané věci městský úřad zastavil vyvlastňovací řízení z důvodů věcných, neboť příslušná stavba již byla zhotovena a vyvlastnění neslouží k legalizaci daného stavu. Věcně se proto musel zabývat případem i krajský úřad, který rozhodoval o odvolání. K zastavení tedy nedošlo pouze a jenom z procesních důvodů, kdy by v souladu se závěrem vysloveným v rozhodnutí zvláštního senátu č. j. Konf. 22/2006-8 ze dne 20. 9. 2007 (šlo o přezkum rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení pro neodstranění vad návrhu) rozhodoval příslušný správní soud. III.8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti formulují několikero námitek. 9. Jednak brojí proti postupu Krajského soudu v Brně, který rozhodování zvláštního senátu předcházel. Správní senát je vůbec neinformoval o svém názoru, podle něhož podaná žaloba nespadá pod režim soudního řádu správního, ale občanského soudního řádu. Byla jim tak odňata možnost tomuto závěru oponovat a účinně proti němu argumentovat. Stejně tak je civilní senát krajského soudu nevyrozuměl, že svou příslušnost popírá, a předkládá proto věc konfliktnímu senátu. Přitom podle ustanovení §104b odst. 3, resp. 4 občanského soudního řádu bylo povinností soudu umožnit stěžovatelům, aby se k zamýšlenému postupu vyjádřili. Nakonec se stěžovateli nejednal ani zvláštní senát; o probíhajícím kompetenčním sporu je nevyrozuměl a jakoukoliv účast v řízení, zejména pak předložení vlastního stanoviska ke kompetenčnímu konfliktu, jim tak znemožnil. 10. Vlastnímu napadenému rozhodnutí konfliktního senátu stěžovatelé vytýkají závěr, že správní orgány se případem zabývaly věcně a k zastavení nedošlo pouze z procesních důvodů. Domnívají se, že bylo-li řízení zastaveno, návrh na vyvlastnění nebyl ani odmítnut ani mu nebylo vyhověno. Podstatný je výsledek vyvlastňovacího řízení promítnutý do výroku rozhodnutí, nikoliv důvod, proč bylo řízení zastaveno. Dále namítají nesprávný výklad zákona o vyvlastnění. Ten sice říká, že žaloba ve věci vyvlastnění má být projednána v občanském soudním řízení podle občanského soudního řádu, ovšem podle stěžovatelů je "projednáním žaloby ve věci vyvlastnění" myšlena toliko žaloba směřující proti takovému správnímu rozhodnutí, jímž k vyvlastnění došlo či byl naopak návrh zamítnut. Argumentují v tomto ohledu tím, jak může soud s napadeným rozhodnutím naložit - podle občanského soudního řádu nemůže napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, může žalobu zamítnout nebo svým rozsudkem rozhodnutí správního orgánu nahradit. A právě v případě přezkumu zastavovacího správního rozhodnutí vzniká problém, jak by měl soud vlastně rozhodnout a jaký to případně bude mít vliv na další průběh správního řízení. Tyto sporné otázky podle přesvědčení stěžovatelů pramení z nešťastné legislativní koncepce zavádějící namísto jednotného dvojí přezkum správních rozhodnutí. Konkrétně v případě vyvlastnění pak zákonodárce přenesením přezkumné agendy na soudy rozhodující v občanském soudním řízení způsobil zmatek, který také kritizuje odborná právnická veřejnost. K tomu stěžovatelé dlouze citují ze článku "Soudní ochrana vyvlastnění" autorky prof. JUDr. Aleny Wintrové, CSc., (in Právní fórum č. 5/2009, str. 195 a násl.).11. Konečně, založil-li zvláštní senát příslušnost civilního senátu, bylo tím porušeno právo stěžovatelů na zákonného soudce, jímž je v jejich věci správní senát Krajského soudu v Brně. 12. Stěžovatelé dodatečně svou argumentaci doplnili ještě podáním došlým Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2010. Upozornili jím na usnesení zvláštního senátu ze dne 20. 9. 2007, č. j. Konf 22/2006-8, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 12/2009, konkrétně na závěr, že "...pravomoc soudu v občanském soudním řízení bude založena až tehdy, kdy správní orgán rozhodne věcně o sporu nebo o jiné právní věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů, tj. zjistí, co je právem, nebo toto právo založí." IV.13. K obsahu ústavní stížnosti se z oslovených účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti vyjádřil zvláštní senát a Krajský soud v Brně. 14. Michal Mazanec, předseda zvláštního senátu, podrobné vyjádření uvedl konstatováním, že samotný návrh považuje za zjevně neopodstatněný, byť se stěžovateli souhlasí, že stávající právní úprava předmětné problematiky vykazuje nedostatky. Pak se zabýval věcnými a procesními námitkami stěžovatelů. Své argumenty doplnil nástinem historického vývoje právní úpravy soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů ve věcech soukromého práva, jakož i přezkumu vlastních vyvlastňovacích aktů. 15. Za jednu ze základních otázek zvláštní senát považuje posouzení povahy rozhodnutí správních orgánů o zastavení vyvlastňovacího řízení, resp. o zamítnutí odvolání a potvrzení prvostupňového rozhodnutí, tedy zda jsou rozhodnutími věcnými či nikoliv. S odkazem na názor obsažený ve výše zmiňovaném rozhodnutí č. j. Konf 22/2006-8 totiž případy, kde správní orgán řízení zastaví, návrhem se odmítne zabývat, atp., patří před soud správní, neboť odmítnutí správní jurisdikce je pod kontrolou správních soudů. V posuzovaném případě nedošlo k zastavení řízení z procesních důvodů zákonem předpokládaných, ale na základě přesvědčení správního orgánu, že podmínky pro vyvlastnění splněny nejsou. Správní orgán tedy sice formálně nesprávným výrokem řízení zastavil, fakticky ovšem návrh zamítl. Pak je ovšem pravomoc civilního soudu jednoznačně dána a ústavní stížností napadené rozhodnutí správné. 16. Zvláštní senát popírá rovněž výtku, podle níž měl opomenout procesní práva stěžovatelů. Zvláštní senát je orgánem soudního typu, není však soudem v ústavním slova smyslu a ani není součástí soudní soustavy. Proto i užití procesních předpisů soudních řádů může být a je v řízení před zvláštním senátem jen přiměřené. Zvláštní senát rozhoduje pouze o kompetenční otázce, nikoliv o věci samotné. Příslušná ustanovení procesního předpisu přitom aplikuje tak, aby jeho rozhodování bylo efektivní a reagovalo na konkrétní potřeby dané věci a aby příslušný orgán mohl rychle pokračovat v původním řízení. Zvláštní senát v posuzované věci nežádal vyjádření účastníků původního řízení, neboť spis obsahoval veškeré potřebné podklady pro jeho rozhodnutí a nebyly zde žádné nevyjasněné skutkové otázky. Zvláštní senát proto dbal principu ekonomie řízení a vyjádření od stěžovatelů, účastníků původního sporu, jakožto krok nadbytečný nežádal. Navíc rozhodoval podle své od roku 2007 ustálené judikatury a nebyl důvod se od ní odchýlit. Stěžovatelům pak své usnesení řádně doručil, ti tak měli, stejně jako ostatní účastníci, informaci o tom, jak a proč zvláštní senát rozhodl. 17. Krajský soud v Brně se vyjádřil prostřednictvím soudce Michala Ryšky. Uvedl, že se v podstatném ztotožňuje s právním názorem obsaženým v ústavní stížnosti; věc měla být projednána a rozhodnuta v řízení podle soudního řádu správního. Projednávaný případ dle něj ilustruje neudržitelnost mechanické a extenzivní aplikace ustanovení zákona o vyvlastnění, která se již stala předmětem přezkoumání ze strany Ústavního soudu v řízení sp. zn. Pl. ÚS 26/2008. Připouští, že v předmětném řízení sp. zn. 35 C 3/2009 opomenul právo stěžovatelů vyjádřit se k postupu soudu dle §104b odst. 3občanského soudního řádu. Dopad do základních práv nechává na úvaze Ústavního soudu. Jen dodává, že právní názor stěžovatelů na pravomoc, a tedy na nutnost tohoto postupu, se s názorem krajského soudu shodoval. V svém návrhu zvláštnímu senátu pak krajský soud řádně vymezil okruh účastníků včetně stěžovatelů a zaslal jej v potřebném počtu stejnopisů. Nelze také odhlédnout od faktu, že v důsledku změny právní úpravy došlo v krátkém čase k "přelití" velkého množství žalob k jedinému soudci krajského soudu poté, co je správní senáty tohoto soudu během mnohaletého období meritorně nevyřešily. 18. Stěžovatelé k postoupeným vyjádřením, resp. vyjádření zvláštního senátu, předložili ještě stručnou repliku. V ní uvedli, že se zejména neztotožňují s vysloveným názorem, podle něhož správní orgán o věci rozhodl věcně, byť formálně nesprávným výrokem. Z výrokové části napadeného usnesení městského úřadu totiž jasně vyplývá, že došlo k zastavení řízení dle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu, nikoliv k zamítnutí návrhu pro nesplnění podmínek pro vyvlastnění podle ustanovení §24 odst. 1 zákona o vyvlastnění.V.19. Ústavní soud přezkoumal návrh a z důvodů níže popsaných rozhodl, jak je uvedeno ve výroku. 20. Ústavní soud ve svých rozhodnutích často připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83Ústavy ČR). Není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. To platí i pro posuzovaný návrh. 21. Jak bylo řečeno, ústavní stížnost brojí proti usnesení zvláštního senátu, jímž byl rozhodnut kompetenční spor mezi civilním a správním senátem krajského soudu o to, který z nich by měl přezkoumat správní rozhodnutí vydané ve vyvlastňovacím řízení podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále též "zákon o vyvlastnění"). Námitky směřující proti vlastnímu uspořádání kompetenčního konfliktu jsou prima facie neopodstatněné, nedosahují vůbec ústavněprávní roviny. 22. Ústavní soud se v minulosti nastolenou problematikou dualismu soudního přezkumu opakovaně zabýval [např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 349/03 (U 8/32 SbNU 501), či sp. zn. I. ÚS 1393/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz/), a další]. Judikoval, že by překračoval svoji kompetenci, pokud by si osvojoval rozhodovat o rozdělení agendy správního soudnictví podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vztahů, které jsou předmětem správních řízení. Nalézat hranici mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů, která může být nezřetelná, je věcí obecné justice. Ústavní soud jako justiční orgán povolaný k ochraně základních práv poté, co selžou jiné administrativní a justiční orgány tyto právně-teoretické spory neřeší. Rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitostí obecného (podústavního) práva, nikoli otázkou základních lidských práv, ať už hmotných (právo na majetek dle čl. 11, právo k výsledkům tvůrčí duševní činnosti dle čl. 34 či další práva), nebo procesních (právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 a dalších Listiny).23. Jinak nemůže k věci přistoupit ani nyní. Řízení o předmětném kompetenčním konfliktu je svěřeno zvláštnímu senátu zřízenému zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, jakožto speciálnímu justičnímu orgánu. Není-li rozlišování soukromého a veřejného práva otázkou základních práv a svobod, nemůže Ústavní soud do posouzení otázky, zda stěžovatelova věc má veřejnoprávní nebo soukromoprávní povahu, tomuto zvláštnímu senátu zasahovat. 24. Krom toho je závěrům napadeného usnesení těžko co vytýkat. Jednak nejde o žádné novum, zvláštní senát jen navázal na svou prejudikaturu, kde již tu samou procesní otázku vyřešil zcela shodně, jednak - a to především - příslušnost soudu k přezkoumávání vyvlastňovacích aktů je počínaje 1. 1. 2007 speciálně upravena v zákoně o vyvlastnění. 25. K tomu Ústavní soud dodává, že tuto právní úpravu (konkrétně část §28 odst. 1, část §28 odst. 2 a §30 zákona o vyvlastnění) shledal nálezem ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 26/08, č. 171/2009 Sb., ústavně konformní. V odůvodnění tohoto nálezu mimo jiné uvedl, že přijetí zákona o vyvlastnění znamenalo pro soudní přezkum vydaných rozhodnutí zásadní změnu, neboť pravomoc projednávat a rozhodovat tyto věci byla svěřena soudům konajícím v občanském soudním řízení. Dosavadní výklad, svěřující řízení ve věcech vyvlastnění správním soudům, byl proto nadále neudržitelný a bylo jen logickou reakcí, přizpůsobil-li se nové právní úpravě ve své rozhodovací praxi i zvláštní senát. Jakkoliv toto nové stanovení pravidel příslušnosti odporuje předchozím judikatorním a doktrinálním výkladům, pro soud je určující znění zákona, nikoliv názor nauky či praxe na charakter expropriačního aktu. Právní řád České republiky je založen na dualismu veřejného a soukromého práva, přičemž náhled na znaky charakteristické pro tu kterou oblast se mohou měnit a mění a Ústavní soud není tím, kdo by měl a mohl do převádění právních institutů z jedné oblasti do druhé zasahovat. Z pohledu garancí základních práv účastníků vyvlastňovacích řízení je lhostejné, zda soudní ochrana bude probíhat v režimu soudního řádu správního či občanského soudního řádu, neboť ústavní parametry musí vykazovat soudnictví jako takové. 26. Ústavně souladným způsobem se zvláštní senát vypořádal i s námitkou, že správní orgány nerozhodovaly věcně, ale pouze z procesních důvodů. Pokud bylo krajským úřadem potvrzeno rozhodnutí městského úřadu, který zastavil řízení z důvodu, že stavba, pro kterou byly pozemky vyvlastňovány, již byla zřízena, zabýval se hmotným právem. Správní řízení bylo zastaveno na základě aplikace zákona o vyvlastnění, když správní orgán měl za to, že podmínky pro vyvlastnění splněny nejsou, nikoliv jen aplikace pravidla stanoveného procesním předpisem. Předpoklad pro přezkum dle páté části o. s. ř. (tedy rozhodnutí in merito) byl proto splněn. 27. Výše uvedeným plenárním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 26/08 bylo dále řešeno i nyní stěžovateli namítané porušení zásady zákonného soudce dle čl. 36 odst. 1Listiny. Ústavní soud konstatoval, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je ochranou proti manipulaci s obsazením jednajícího soudu. Má zabránit nahodilému či dokonce účelovému pověřování rozhodováním v určité konkrétní věci ad hoc určenému soudu, resp. soudci či senátu, kterým by jinak takové rozhodování nenáleželo. Jinými slovy jde o to, aby byla došlá agenda přidělována dle předem daných obecných pravidel. 28. I v případě posuzovaného návrhu proto platí, že stanovil-li pravomoc přezkoumávat akty podle zákona o vyvlastnění pro soudy konající občanskoprávní řízení zákon, tedy obecný právní předpis, byť tak činí v rozporu s právním názorem stěžovatelů i části odborné veřejnosti, je pojmově vyloučeno, aby tím bylo porušeno právo na zákonného soudce. Pravidlo je totiž pro vyvlastňovací akty uplatňováno bez vztahu ke konkrétnímu účastníku a (nebo) konkrétní věci. 29. Pokud jde o námitku, že v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení byla porušena základní procesní práva stěžovatelů garantovaná jim jako účastníkům řízení, tedy že jim nebyl dán prostor k vyjádření a přednesení svých argumentů k otázce příslušnosti soudu, uvažoval Ústavní soud takto:
30. Občanský soudní řád (ustanovení §104b, §104c a §82 odst. 3), a soudní řád správní [§46 odst. 2, 3 a 4, §68 písm. b) a §72 odst. 3] obsahují pravidla, díky nimž má být při existenci právního dualismu zabezpečen přezkum správních aktů správnou soudní větví. V posuzované věci postupoval krajský soud, když mezi jeho správním senátem a civilním senátem vznikl spor o věcnou příslušnost, v intencích těchto procesních pravidel. Krajský soud byl soudem věcně příslušným jak k projednání žaloby ve správním soudnictví, tak i soudem věcně příslušným k projednání žaloby podle části páté občanského soudního řádu. Správní senát Krajského soudu v Brně, kterému žaloba napadla, byl toho názoru, že předmětná věc náleží civilnímu senátu krajského soudu, správně proto tuto věc bez procesního rozhodování předal přímo podle rozvrhu práce tomuto senátu. Ten pak, protože nesouhlasil s takovým předáním, podal návrh zvláštnímu senátu. Potud nelze postupu krajského soudu ničeho vytknout. Ustanovení §104b odst. 4občanského soudního řádu však obsahuje výslovnou garanci účastníků řízení se k tomuto postupu vyjádřit. Ze spisového materiálu o věci stěžovatelů vyplývá, že toto jejich právo krajský soud opomenul. Připouští to nakonec jako své pochybení i ve vyjádření k ústavní stížnosti. Jde jistě o umenšení rozsahu práva na spravedlivý proces. Ovšem z pohledu Ústavního soudu by zrušení napadeného usnesení a vrácení celé věci zpět do procesního stadia, v němž by krajský soud toto zaváhání napravil, znamenalo jen zbytečné prodloužení řízení a oddálení rozhodnutí, jehož výrok by byl nakonec stejný. Je třeba mít na zřeteli, že zvláštní senát rozhoduje o kompetenční otázce, nikoli o meritu věci. Takové rozhodování musí být především efektivní a rychlé, tak, aby příslušné orgány mohly co nejdříve pokračovat v původním řízení. Je zřejmé, že dodatečné poskytnutí prostoru pro přednesení stanoviska stěžovateli by zde bylo formalismem, neboť předmětná otázka kompetence byla již zvláštním senátem opakovaně judikována a opírá se aktuálně o výslovnou zákonnou úpravu. Zrušení napadeného rozhodnutí pro značené pochybení by tak nemělo jiný dopad, než opakované vynesení téhož rozhodnutí. Došlo by tím jen ke zbytečnému oddálení rozhodnutí ve věci samé. 31. Zvláštnímu senátu samotnému pak toto procesní pochybení vytýkat nelze. Zvláštní senát není součástí soudní soustavy a i procesní předpisy, včetně ustanovení o právu účastníků původního řízení vyjádřit se k předložení věci, se v řízení před ním použijí jen přiměřeně. Posouzení, kdy je potřeba vyjasnit za asistence účastníků původního řízení některé skutkové otázky či doplnit nějaké podklady, je nutno ponechat na zvláštním senátu. 32. Zbývá dodat, že domáhají-li se stěžovatelé, aby Ústavní soud jedním z výroků určil, že příslušným rozhodnout o žalobě proti předmětnému rozhodnutí krajského úřadu je soud rozhodující dle soudního řádu správního, je jejich ústavní stížnost v této části nutno odmítnout dle §43 odst. 1 písm. d)zákona o Ústavním soudu, neboť k projednání takového návrhu není Ústavní soud příslušný. 33. Pro výše vyložené skutečnosti Ústavní soudu návrh ve zbývající části dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný. 34. O návrhu rozhodoval Ústavní soud v plénu, neboť jak vyplývá ze čl. 1 odst. 1 písm. d) sdělení č. 202/2009 Sb., plénum Ústavního soudu si rozhodnutím ze dne 9. 6. 2009 vyhradilo podle §11 odst. 2 písm. k)zákona o Ústavním soudu rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutím zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, a to včetně rozhodování o odmítnutí takového návrhu pro jeho zjevnou neopodstatněnost [čl. 1 odst. 2 písm. a) sdělení].Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3zákona o Ústavním soudu).V Brně dne 2. března 2010 Pavel Rychetský předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko soudkyně Ústavního soudu Elišky Wagnerové k rozhodnutí ve věci Pl. ÚS 32/09Nesouhlasím ani s výrokem ani s odůvodněním rozhodnutí v této věci, a to z následujících důvodů:Setrvávám na názoru, který jsem vyslovila ve svém odlišném stanovisku k rozhodnutí ve věci Pl. ÚS 26/08, na které i v této souvislosti zcela odkazuji. Právě dnes posuzovaná věc plasticky dokazuje nesmyslnost svěření agendy posuzování vyvlastnění (tj.odnětí vlastnického práva) do jurisdikce obecných, nikoliv správních soudů, resp. dělení této agendy mezi ně. V dnešním rozhodnutí dospěla většina pléna k závěru, že rozhodnutí správního orgánu o zastavení správního řízení proto, že stavba na vyvlastňovaném pozemku již byla provedena, účelu vyvlastnění tak bylo dosaženo a žádost o vyvlastnění se proto stala bezpředmětnou, je rozhodnutím meritorním, nikoliv jen procesním, a proto konfliktní senát rozhodl správně o tom, že věc spadá pod jurisdikci obecných soudů (viz zejména bod 26 usnesení). Rozhodnutí o zastavení řízení je údajně třeba interpretovat jako rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vyvlastnění (! - viz bod 15 usnesení). Šlo-li by o rozhodnutí toliko procesní, rozhodovala by se věc ve správním soudnictví.Moje interpretace práva na zákonného soudce předpokládá, že právní pravidla obsažená v právním řádu budou dostatečně jasná a určitá, přičemž je-li možná jejich dvojí interpretace, pak smějí orgány veřejné moci činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje (tento požadavek plyne ze samotných základů konceptu právního státu - viz E. Wagnerová, Koncept právního státu, in Vladimír Klokočka, Liber Amicorum, In memoriam emeritního soudce Ústavního soudu, s. 235 - 250 /238-9/) tak, aby mohl účastník řízení (případně právně zastoupený) učinit adekvátní podání k tomu soudu, který je opravdu k projednání věci místně, věcně, funkčně apod. příslušný. Procesní předpisy nesmějí osobám - účastníkům řízení vytvářet pasti, k jejichž odhalení se musí scházet soudci obou nejvyšších soudů, kteří nota bene ani nemusí rozhodovat jednomyslně, avšak to se účastník řízení ani nedozví. Přesně v intencích řečeného byla v daném případě sporná věcná příslušnost soudu, přičemž stěžovatel ve shodě s obecným soudem usuzoval na příslušnost správního soudnictví, avšak konfliktní senát, ve shodě se správními soudy, byl přesvědčen o opaku. Zcela jasná a určitá tedy pravidla, která jsou rozhodná pro stanovení věcné příslušnosti toho kterého soudu (§244 odst. 1 o. s. ř. jakož i §66 s. ř.) tedy nejsou.Na to, abychom zodpověděli otázku, zda bylo rozhodnutím konfliktního senátu porušeno stěžovatelovo právo na zákonného soudce, je ovšem třeba mít jasno i v tom, zda přikázaná civilní jurisdikce je způsobilá ochránit stěžovatelovo právo vlastnické, chápané jako veřejné subjektivní právo (základní právo), resp. zda účastníkovi byl vlastně odepřen efektivní výkon spravedlnosti. Má-li být totiž správní rozhodnutí o zastavení řízení interpretováno jako rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vyvlastnění věci, pak se obávám, že k podání žaloby nebude stěžovatel věcně legitimovaným (§246 odst. 1 o. s. ř.), neboť tímto rozhodnutím nebyla jeho práva ani založena, ani změněna, ani zrušena, ani určena ani zamítnuta, nýbrž bylo mu jaksi paradoxně vyhověno tím, že návrh vyvlastňovatele byl fakticky zamítnut. Pokud by obecný soud přesto stěžovatele považoval za věcně legitimovaného k žalobě a dokonce jí vyhověl, příčí se po mém soudu zdravému rozumu, aby dvě rozhodnutí vlastně totožně rozhodující o porušení vlastnického práva stěžovatele formou vyvlastnění, měla různé konsekvence, a nadto aby dále obě vedle sebe existovala, když obecný soud samozřejmě správní rozhodnutí zrušiti nemůže. Tento postup je rovněž velmi špatným návodem pro budoucí postup správních úřadů v obdobných věcech. Stačí vést řízení o vyvlastnění tak pomalu, aby vyvlastňovatel stačil postavit svou stavbu a poté řízení zastavit. Obsahu základního práva na zákonného soudce musí být imanentní, že chrání nárok na takového soudce, kterému procesní předpisy umožňují poskytnout efektivní a nezpochybnitelnou ochranu hmotného základního práva, v daném případě vlastnictví. V Brně, 2.3.2010 Eliška Wagnerová