ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.34.05
sp. zn. Pl. ÚS 34/05
Usnesení
Plénum Ústavního soudu rozhodlo dne 10. ledna 2006 ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická ve věci ústavní stížnosti P. Ž. zastoupeného JUDr. Jaroslavem Janečkem, advokátem v Praze 10, Starodubečská 41/158, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. dubna 2005, sp. zn. 15 Tdo 163/2005, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. prosince 2003, sp. zn. 2 T 158/2001, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2004, sp. zn. 6 To 158/2004, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 1. července 2005 doručena ústavní stížnost, která byla podána včas a kterou se stěžovatel domáhá zrušení rubrikovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým tento soud odmítl ve velkém senátě trestního kolegia v neveřejném zasedání dne 7. 4. 2005 jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2004, sp. zn. 6 To 158/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 158/2001.
Z podání a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. 2 T 158/2001, spolu s dalšími obviněnými uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. z. a odsouzen podle §158 odst. 2 tr. z. k trestu odnětí svobody na tři roky. Stěžovateli bylo kladeno za vinu, že jako náčelník 2. odboru Správy StB v Hradci Králové v období od 1. května 1981 nejméně do 31. 12. 1982 společně s dalšími osobami realizoval a organizoval v rozsudku podrobně popsaným postupem akci s krycím názvem Asanace, jejímž cílem bylo vystupňovat psychický tlak na organizátory a sympatizanty Charty 77 za účelem dosažení jejich nedobrovolného vystěhování z ČSSR. Tato akce byla iniciována rozkazem federálního ministra vnitra ze dne 21. 12. 1977, od kterého se odvíjela trestná činnost stěžovatele. Po celou dobu nebyl tento rozkaz shledán tehdejší Generální prokuraturou ČSSR v rozporu se zákonem. Z toho nalézací soud dovodil, že v dané politické a společenské situaci k trestnímu stíhání obviněného nemohlo dojít, a uzavřel, že je třeba aplikovat ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, podle něhož se do promlčecí doby trestných činů nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby. Nalézací soud též odkázal na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 14/1994 Sb., konstatoval, že je citovaným ustanovením vázán, a uzavřel, že trestní stíhání obviněného nebylo promlčeno.
K odvolání stěžovatele byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 6 To 158/2004, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ve vztahu ke stěžovateli zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. mu byl při nezměněném výroku o vině uložen podle §158 odst. 2 tr.z. trest odnětí svobody na tři roky a výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřoval v tom, že jeho trestní stíhání bylo promlčeno. V této souvislosti argumentoval rovněž usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 7 Tz 44/2002 (správně má být 4 Tz 44/2002), s nímž se soudy podle jeho názoru nevypořádaly. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že soudy neprovedly důkazy svědčící v jeho prospěch, ačkoli jejich provedení navrhoval, a prováděly pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch. Senát Nejvyššího soudu ČR usnesením ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1336/2004, věc postoupil velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR, neboť v obdobných věcech vedených u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 4 Tz 44/2002 a pod sp. zn. 3 Tdo 730/2002 rozhodly senáty Nejvyššího soudu ČR v otázce promlčení trestního stíhání rozdílně. (Tento senát se ztotožnil s právním názorem vyjádřeným v usnesení sp. zn. 4 Tz 44/2002, kde se konstatuje, že odvolací soud nepochybil, pokud považoval trestní stíhání v předmětné věci za promlčené s odůvodněním, že trestnost činu zanikla podle §65 zákona č. 86/1950 Sb. (příp. podle §67 tr. z.) uplynutím promlčecí doby a odmítl v daném případě použít ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. Podle jeho názoru k promlčení došlo ještě před účinností tohoto zákona, takže užití §5 zákona č. 198/1993 Sb. by znamenalo aplikaci pozdějšího zákona v neprospěch pachatele a bylo by v rozporu s ústavní zásadou zákazu retroaktivity přísnějšího zákona v neprospěch pachatele vyjádřenou v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V usnesení o postoupení věci (sp. zn. 3 Tdo 1336/2004) bylo konstatováno, že obecný soud již není oprávněn postupem podle §224 odst. 5 tr. ř. namítat rozpor ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. s ústavními předpisy (včetně rozporu s ustanovením čl. 40 odst. 6 Listiny) ani s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR a že při svém rozhodování musí přihlížet k existenci citovaného zákonného ustanovení. Obecný soud je však povinen i oprávněn - v uvedených intencích - interpretovat ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. nezávisle a nestranně v souvislosti s výlučným oprávněním rozhodnout o vině trestným činem a o případném trestu (čl. 90 Ústavy ČR a čl. 40 odst. 1 Listiny). Protože otázka aplikace ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. (a tudíž i rozdílnost právních názorů stran této problematiky) dosud nebyla vyřešena stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR, byla mu senátem 3 Tdo postoupena.)
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR shledal, že dovolání stěžovatele, pokud se opírá o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (námitka promlčení), je zjevně neopodstatněné. Stěžovatel byl stíhán a pravomocně odsouzen pro trestný čin, u něhož byla promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. b) tr. z., ve znění účinném v době jeho spáchání, deset let s tím, že podle §67 odst. 1 písm. b) tr. z., ve znění zákona č. 327/1999 Sb., je dvanáct let. Trestný čin měl být spáchán skutkem, který se stal v době od 1. 5. 1981 do 31. 12. 1982, přičemž stěžovateli bylo sděleno obvinění dne 15. 7. 1996, tedy po uplynutí promlčecí doby stanovené v §67 odst. 1 písm. b) tr. z. Nejvyšší soud ČR však přihlédl, stejně jako nalézací soud a odvolací soud, k povaze trestného činu, kterým stěžovatel, spolu s dalšími odpovědnými funkcionáři Státní bezpečnosti, na úseku boje proti vnitřnímu nepříteli realizoval a organizoval akci s krycím názvem Asanace s cílem, který byl popsán výše.
V usnesení o dovolání poukázal velký senát trestního kolegia na důvody, které vedly Ústavní soud k potvrzení ústavnosti §5 zákona č. 198/1993 Sb. a vyloučil možnost, že by vyslovil neústavnost tohoto nálezu, jak požadoval stěžovatel, neboť to Nejvyššímu soudu ČR nepřísluší. Ztotožnil se přitom s usnesením senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 3 Tdo 730/2002, v němž byl se zřetelem k citovanému nálezu Ústavního soudu zaujat právní názor, že při splnění podmínek stanovených v §5 zákona č. 198/1993 Sb. není trestní stíhání nepřípustné, jestliže neuplynula promlčecí doba počítaná od 30. 12. 1989, což je i případ stěžovatele. Proto dovolání usnesením odmítl. K námitkám proti vadám v důkazním řízení velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu uvedl, že dovoláním lze vytýkat jen právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, avšak nelze vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout změny ve skutkových zjištěních soudu a teprve v návaznosti na to i jiného právního posouzení.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá toto usnesení Nejvyššího soudu ČR, přičemž své námitky omezuje pouze na otázku počítání promlčecí doby a možnou neústavnost výkladu §5 zákona č. 198/1993 Sb. v nálezu Ústavního soudu č. 14/1994 Sb. Poukazuje na úpravu posuzování trestnosti činu v §16 odst. 1 tr. z. a v čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech
(č. 120/1976 Sb.). Dále uvádí čl. 53 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), podle kterého nic v této Úmluvě nebude vykládáno tak, jako by omezovalo nebo rušilo lidská práva a základní svobody, které mohou být uznány zákony každé Vysoké smluvní strany nebo každou jinou Úmluvou, jíž je stranou. Dále polemizuje s postupem obecných soudů, které porušily čl. 39 Listiny, neboť právní názory soudců nemají sílu zákona a jsou relevantní, jen pokud jsou v souladu s právním řádem ČR. Výše uvedená ustanovení mezinárodních úmluv a zejména §16 odst. 1 tr. z. však podle stěžovatele obecné soudy nerespektovaly.
¨
Své námitky ohledně neústavnosti jejich postupu dále stěžovatel opřel o čl. 40 odst. 6 Listiny, kterým musejí být vázání i soudci Ústavního soudu. Znovu zopakoval, že trestný čin, za který byl odsouzen, byl páchán do 31. 12. 1982, takže běh promlčecí lhůty začal 1. 1. 1983 a končil 31. 12. 1992. Zákon č. 198/1993 Sb. nabyl účinnosti 1. 8. 1993. Stěžovateli bylo sděleno obvinění 15. 7. 1996. Zákon č. 327/1999 Sb. nabyl účinnosti 28. 12. 1999. Z toho plyne, že znění čl. 40 odst. 6 druhé věty absolutně vylučuje, aby byl v jeho věci použit pozdější a po zániku trestnosti jeho činu vyhlášený a pro něj nepříznivý zákon č. 198/1993 Sb. nebo dokonce retroaktivní ustanovení §67a písm. d) tr. z., ve znění zákona č. 327/1999 Sb. Toto ustanovení obecné soudy porušily. Podle stěžovatele totiž neexistuje žádný pozdější, a pro něj příznivější zákon, neboť trestnost jeho činu zanikla před sdělením obvinění promlčením podle zákona, účinného v době, kdy byl trestný čin spáchán.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Po odstranění vad podání proto věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti.
Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu a posouzením výše rekapitulovaného právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo.
Ústavní stížnost je založena na polemice s právním názorem Ústavního soudu, který Ústavní soud zaujal při výkladu §5 zákona č. 198/1993 Sb. a který je respektován v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR. Stěžovatel přitom nepředestřel žádnou novou argumentaci ve srovnání s tou, se kterou se Ústavní soud vypořádal v nálezu ve věci Pl. ÚS 19/93 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, č. 1; nález č. 14/1994 Sb.). Zde Ústavní soud podrobně zdůvodnil, z jakých příčin v určitém časovém úseku pro určitý druh trestné činnosti promlčecí doba nemohla probíhat. Jiný výsledek řízení by proto byl možný pouze v případě zrušení §5 zákona č. 198/1993 Sb. Stěžovatel nenavrhuje ani zrušení §67a písm. d) tr. z. Pokud jde o samotný výpočet běhu promlčecí doby, došly obecné soudy k závěru, že na základě uvedených ustanovení začala promlčecí doba běžet nejpozději nikoli 1. 1. 1983, jak se domnívá stěžovatel, nýbrž až 30. 12. 1989. Došlo-li ke sdělení obvinění stěžovateli dne 15. 7. 1996, nemohlo ve smyslu těchto ustanovení dojít k promlčení trestního stíhání za skutky, které mu byly kladeny za vinu.
Rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutím velkých senátů Nejvyššího soudu ČR, včetně odmítnutí takových ústavních stížností pro zjevnou neopodstatněnost, si vyhradilo plénum Ústavního soudu [srov. písm. b) Sdělení č. 14/2004 Sb.]. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by neměl setrvat na svém právním názoru, ke kterému dospěl v nálezu č. 14/1994 Sb. a v souladu se svou judikaturou (srov. již usnesení sp. zn. II. ÚS 103/03 z 18. 3. 2003) ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) ve spojení s §11 odst. 2 písm. j) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu [nyní §11 odst. 2 písm. k)], jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR v dané věci zaujal shodné stanovisko s právním názorem Ústavního soudu, a vzhledem k tomu, že jeho rozhodování nezahrnovalo aplikaci ustanovení §67a písm. d) tr. z., nebylo třeba se blíže zabývat otázkou, zda právní názor Ústavního soudu se vztahuje i na toto ustanovení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2006