ECLI:CZ:US:2011:Pl.US.38.10.1
sp. zn. Pl. ÚS 38/10
Usnesení
Usnesení pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného, Elišky Wagnerové a Michaely Židlické ze dne 9. února 2011 sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ve věci ústavní stížnosti V. S. proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010 č. j. 7 Afs 36/2008-162 a ze dne 21. 12. 2006 č. j. 7 Afs 86/2005-133, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2009 č. j. 7 Afs 36/2008-134 a rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2007 č. j. 15 Ca 45/2007-37 a ze dne 12. 8. 2004 č. j. 15 Ca 3/2004-43, ve věci stěžovatelovy správní žaloby proti rozhodnutí finančního ředitelství o doměření daně z příjmů fyzických osob.
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
S ohledem na variabilitu stížnostních námitek navrhl stěžovatel ve své ústavní stížnosti několik eventuálních petitů. Uvedl, že shledá-li Ústavní soud opodstatněnou námitku článku III ústavní stížnosti, navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010 č. j. 7 Afs 36/2008-162 pro porušení práva na spravedlivý proces chráněného článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v případě důvodnosti námitky článku IV žádá zrušení shora uvedeného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu a rozsudku téhož soudu ze dne 4. 2. 2010 č. j. 7 Afs 36/2008-162 pro porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny, při shledání důvodnosti námitky obsažené v článku V se domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010 č. j. 7 Afs 36/2008-162 pro porušení práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny, pro případ důvodnosti námitky vtělené do článku VI navrhuje zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010 č. j. 7 Afs 36/2008-162 pro porušení práva na spravedlivý proces chráněného článkem 36 Listiny a principu rovnosti účastníků zakotveného v článku 37 odst. 3 Listiny a konečně, přisvědčil-li by Ústavní soud důvodnosti námitky v článku VII, žádá zrušení všech v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho věci pro porušení práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 Listiny.
Z vyžádaných spisů Krajského soudu v Liberci sp. zn. 15 Ca 3/2004 a 15 Ca 45/2007 zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 8. 2004 č. j. 15 Ca 3/2004-43 zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2003 č. j. 13506-3/110/98, ve znění rozhodnutí ze dne 7. 12. 2003 č. j. 13506-11/110/98, jímž byl změněn dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Chomutově ze dne 27. 3. 1998 č. j. 31495/98/182911/0410 tak, že stěžovateli byla doměřena vyšší daňová povinnost k dani z příjmů fyzických osob za rok 1996. Na základě stěžovatelovy kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 12. 2006 č. j. 7 Afs 86/2005-133 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajskému soudu vytkl vadný výklad ustanovení §47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, určujícího lhůtu správci daně k dodatečnému stanovení daně s tím, že nestačí pouhé vydání prvostupňového rozhodnutí, nýbrž v uvedené lhůtě musí být daňová povinnost stanovena pravomocně, tj. pravomocně rozhodnuto i o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru; krajskému soudu proto uložil se zabývat otázkou, zda v odvolacím řízení nedošlo k marnému uplynutí této lhůty. Následnou stěžovatelovu ústavní stížnost směřující proti výše uvedeným rozhodnutím správních orgánů a obecných soudů odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. 6. 2007 č. j. III. ÚS 1215/07 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) jako nepřípustnou.
Poté Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 12. 2007 č. j. 15 Ca 45/2007-37 zamítl stěžovatelovu žalobu, protože dospěl k závěru, že daň byla stěžovateli doměřena v zákonné lhůtě v intencích závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu. V souvislosti s řízením o následné kasační stížnosti, v němž za stěžovatele jednal na základě pověření jeho zaměstnanec Mgr. J. H. mající vysokoškolské právnické vzdělání ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), byla věc postoupena dle ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, který usnesením ze dne 16. 12. 2009 č. j. 7 Afs 36/2008-134 vyslovil, že - stručně řečeno - odvolací orgán je oprávněn v průběhu odvolacího řízení ke všem úkonům, jimiž je oprávněn zjišťovat skutkový stav věci správce daně prvního stupně, přičemž takový úkon může být úkonem dle ustanovení §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků přerušujícím běh prekluzivní lhůty (výrok I), pokud vychází z pochybností o správnosti výše předchozího vyměření daně, směřuje k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení a úkon odpovídá povaze a rozsahu zjišťovaných skutečností (výrok II); rozšířený senát věc vrátil sedmému senátu Nejvyššího správního soudu k dalšímu řízení (výrok III). Poté sedmý senát Nejvyššího správního soudu rozsudkem ze dne 4. 2. 2010 č. j. 7 Afs 36/2008-162 kasační stížnost zamítl, neboť předmětné úkony v odvolacím řízení vyhodnotil jako úkony ve smyslu výše vyloženém. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 24. 3. 2010 do jeho datové schránky. Dne 4. 6. 2010 byl krajskému soudu doručen přípis zaměstnance stěžovatele Mgr. J. H., v němž žádal o prošetření, z jakého důvodu mu nebyl doručen tento rozsudek, když již dříve žádal o doručování písemností na svou adresu. Následně dne 18. 6. 2010 byl zaměstnanci stěžovatele rozsudek doručen.
Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že nenařídil ústní jednání, ačkoli prováděl dokazování porovnáním smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a společností AC SPARTA Praha fotbal, a. s., a smlouvou, jež byla podkladem nálezu sp. zn. II. ÚS 686/05 ze dne 25. 10. 2006 (N 194/43 SbNU 191), jehož aplikace se stěžovatel dožadoval (článek III ústavní stížnosti). Oproti Nejvyššímu správnímu soudu považuje stěžovatel zmiňovaný nález za dostatečně obecný a aplikovatelný na jeho věc (článek IV). Stěžovatel je přesvědčen, že se soudy měly zabývat jeho námitkou opírající se o tento nález, a to námitkou nezákonnosti zdanění naturálních příjmů, přestože námitka nebyla uplatněna ve lhůtě pro podání správní žaloby. Nález byl totiž vydán až po uplynutí této lhůty, přičemž stěžovateli nemůže být z tohoto důvodu bráněno doplnit žalobu o právní novoty (článek V). Ze stejného důvodu vytýká stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu neprojednání jeho námitky protiústavního postupu při zahájení daňové kontroly vycházející z později vydaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07 ze dne 18. 11. 2008 (N 196/51 SbNU 375) (článek VI). Konečně stěžovatel kritizuje Nejvyšší správní soud pro neprojednání jeho námitky ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu (článek VII).
Podle ustanovení §11 odst. 2 písm. k) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si plénum Ústavního soudu atrahovalo rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím rozšířených senátů Nejvyššího správního soudu. Toto organizační rozhodnutí dopadá i na případ nyní posuzované ústavní stížnosti; proto ji projednalo a rozhodlo o ní plénum Ústavního soudu.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem dílem opožděně podaným a dílem nepřípustným.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, pročež ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 110/94 ze dne 16. 11. 1994 (U 21/2 SbNU 255)]; zákonem o Ústavním soudu je totiž Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy.
Mgr. J. H. byl coby zaměstnanec stěžovatele s příslušným právnickým vzděláním na základě pověření oprávněn k jednání za stěžovatele v řízení o jeho kasační stížnosti. Neměl však postavení srovnatelné s advokátem, který by stěžovatele zastupoval na základě procesní plné moci, a proto není třeba, aby mu byl rozsudek Nejvyššího správního soudu doručován, ale postačí a je správné, pokud je (byl) doručen toliko stěžovateli. Zaměstnanec stěžovatele jednající na základě pouhého pověření, a nikoli plné moci, totiž není jeho zástupcem ve smyslu ustanovení §50b odst. 1 a 2 o. s. ř., jemuž výlučně pak soud doručuje písemnosti. Přípis zaměstnance ze dne 10. 7. 2009 obsahující žádost, aby bylo doručováno na adresu zaměstnance, tedy fakticky doručovat zaměstnanci, a nikoliv stěžovateli, nevyvolává zamýšlené účinky, neboť nenahrazuje plnou moc. Je tedy nutno shrnout, že doručením rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovateli do datové schránky dne 24. 3. 2010 byla splněna podmínka řádného doručení rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, pročež počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti je třeba počítat ode dne následujícího po takovém doručení, a nikoli až od doručení zaměstnanci stěžovatele. V části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2007 č. j. 15 Ca 45/2007-37 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010 č. j. 7 Afs 36/2008-162 je proto nutno hodnotit ústavní stížnost doručenou Ústavnímu soudu elektronicky dne 16. 8. 2010 jako opožděně podanou.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, a to nikoli pouze ve smyslu formálním. Projednatelnými návrhy jsou - v této souvislosti - toliko ústavní stížnosti napadající rozhodnutí, jimiž se soudní řízení definitivně uzavírá. Tak tomu není v případě usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2009 č. j. 7 Afs 36/2008-134, neboť toto rozhodnutí je sice formálně pravomocné, avšak řízení ve stěžovatelově věci jím nebylo ukončeno, a proto je ústavní stížnost v této části nepřípustná. Stejný závěr pak platí pro kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006 č. j. 7 Afs 86/2005-133. Rovněž ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2004 č. j. 15 Ca 3/2004-43, jenž byl uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zrušen, trpí ústavní stížnost nepřípustností, protože zrušený rozsudek sdílí osud kasačního rozhodnutí, nehledě na skutečnost, že toto rozhodnutí právně neexistuje, neboť bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno.
S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný zčásti opožděně a zčásti nepřípustně.