ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.2365.98.1
sp. zn. 22 Cdo 2365/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A/ S. P., a B/ J. P., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1/ S. S., a 2/ M. B., zastoupených advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 11 C 492/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. února 1997, čj. 15 Co 832/96-96, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 14. prosince 1995, čj. 11 C 492/94-51, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 25. července 1996, čj. 11 C 492/94-77, určil, že žalobci jsou bezpodílovými spoluvlastníky jedné ideální poloviny dvojgaráže v P., postavené na pozemkových parcelách č. 455, 456 a 458, nyní č. 456/2 o zastavěné ploše 37 m2 podle LV č. 7017 pro katastrální území obce P. u Katastrálního úřadu P. Dále zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobci jsou výlučnými bezpodílovými spoluvlastníky označené dvougaráže, a aby Katastrálnímu úřadu P. byla uložena povinnost vyznačit na LV č. 7017 bezpodílové spoluvlastnictví žalobců k celé nemovitosti nebo její ideální polovině. Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce A) se s otcem žalovaných S. S. dohodl na stavbě dvougaráže a „o povolení stavby chtěl požádat žalobce A), při jeho podání se však dozvěděl, že mu vydáno nebude vzhledem k tomu, že dědeček byl živnostník a otec člen R. k.\". Domluvil se proto s otcem žalovaných, že podá žádost o stavební povolení on.To otec žalovaných učinil 23. 10. 1962 a rozhodnutím komise pro výstavbu při Obvodním národním výboru P. z 31. 10. 1962 byla stavba povolena. Vzápětí byla však pozastavena, jak bylo zjištěno z dopisu otce žalovaných ze 7. 1. 1963, adresovaného Obvodnímu národnímu výboru P., kterým reagoval na rozhodnutí o pozastavení stavby. V tomto dopise výslovně uvedl, že „žádal o povolení stavby dvougaráže pro sebe a svého švagra S. P. z toho důvodu, že nemáme garážovací možnosti.\". Soud prvního stupně z toho dovodil, že sám otec žalovaných vycházel z toho, že faktickým stavebníkem je spolu s ním také žalobce A) Proto také soud prvního stupně uvěřil žalobcům, že otec žalovaných se staral o stavbu po stránce administrativní a žalobce A) garáže stavěl. Výpověď žalobců v tomto směru korespondovala s výpovědí svědka J. B., který se na stavbě rovněž podílel. Dvougaráž byla žalobci i otcem žalovaných užívána od jejího postavení v roce 1964 bez kolaudačního rozhodnutí. To bylo vydáno až 14. 2. 1990 na návrh žalobce A). Otec žalovaných zemřel 10. 9. 1988 a žalovaní v rámci jednání se žalobcem A) písemně 1. 2. 1990 souhlasili, „aby byla garáž převedena na jméno žalobce A)\" a uvedli také, že garáž stavěl žalobce A) společně s jejich otcem. Poté však v řízení o dodatečném projednání dědictví po otci žalovaných bývalé Státní notářství P. rozhodnutím z 25. 3. 1991, čj. D 559/91-46, schválilo dohodu o vypořádání dědictví ohledně dvougaráže (v katastru nemovitostí byl jako vlastník otec žalovaných zapsán na základě rozhodnutí o povolení přestavby kolny na garáž) a podle následného převodu spoluvlastnických práv mezi dědici bylo v katastru nemovitostí vyznačeno spoluvlastnictví žalovaných k předmětné dvougaráži každého z poloviny. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „žalobci a otec žalovaných se pokládali za vlastníky dvougaráže tím způsobem, že každý z nich vlastnil jedno stání v garáži, tedy 1/2 garáže\" a tak byla také nemovitost také využívána. Stavebníkem byl sice otec žalovaných, ale když zemřel, stal se stavebníkem žalobce A), a to na základě výslovného souhlasného prohlášení žalovaných. Ti nemohli nabýt (celou) stavbu do svého podílového spoluvlastnictví v dobré víře, neboť si byli dobře vědomi této situace. Podle soudu prvního stupně „jediným spravedlivým rozhodnutím bude, když žalobci budou spoluvlastníky poloviny dvougaráže\". Zamítnutí žaloby na uložení povinnosti Katastrálnímu úřadu - P. vyznačit spoluvlastnictví žalobců k předmětné garáži v katastru nemovitostí odůvodnil soud prvního stupně tím, že uvedený úřad postupuje podle zákona č. 265/1992 Sb. a soud není oprávněn do jeho činnosti zasahovat.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvého stupně v napadené části tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou bezpodílovými spoluvlastníky ideální poloviny předmětné dvougaráže. Rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud opakoval důkaz dopisem otce žalovaných Obvodnímu národnímu výboru P. ze 7. 1. 1963. Z něho zjistil, že otec žalovaných uvedl, že žádal o povolení stavby garáže pro sebe a žalobce A) a že po obdržení stavebního povolení provedl hrubou stavbu, tj. vyzdění, provedení střechy, osazení rolet s tím, že na jaře stavbu dokončí provedením vnějších a vnitřních omítek. Dále odvolací soud doplnil dokazování spisem Magistrátu města P. stavebně správního odboru, z něhož zjistil, že na stavební parcele č. 456/1 v P., byla rozhodnutím ze 19. 7. 1993 čj. Výst/2368/93-Ci zkolaudována adaptace stávajících nebytových prostor na vinárnu. Stavba byla provedena podle schválené projektové dokumentace tak, že v přízemí je umístěno sociální zařízení, komora, vstup do objektu a schodiště. Z výpovědi žalované 2) odvolací soud zjistil, že sociální zařízení - jediné v celém objektu, je po adaptaci umístěno v prostoru, kde bývala dvougaráž, vchod do sociálního zařízení je z původního domu, který je s bývalou dvougaráží propojen. V bývalé dvougaráži je umístěn rovněž sklad, který slouží potřebám vinárny.
Po takto provedeném dokazování, když jinak odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobcům se nepodařilo prokázat, že jsou vlastníky předmětné dvougaráže. Žalobci totiž nenabyli vlastnictví žádným ze zákonem stanovených způsobů - kupní, darovací nebo jinou smluvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem (vydržením, přírůstkem věci, zpracováním cizí věci). Bývalou dvougaráž stavěli společně otec žalovaných se žalobcem A), avšak stavebníkem byl pouze otec žalovaných a ten byl také vlastníkem dvougaráže. Nebylo totiž prokázáno, že by se s ním žalobci dohodli jinak o vlastnictví ke garáži. Soud měl ohledně této skutečnosti k dispozici pouze stavební povolení znějící na jméno otce žalovaných a uvedený důkaz byl podpořen i dopisem otce žalovaných ze 7. 1. 1963. Mezi ním a žalobcem A) existovala pouze dohoda o užívání dvougaráže, podle které měli každý užívat jedno stání, nikoli dohoda o vlastnictví ke garáži. O tom, že se žalobce A) necítil být vlastníkem této nemovitosti, svědčí i to, že žádal žalované, aby prohlásili, že souhlasí s jejím převodem na jeho jméno. I kdyby se však žalobcům podařilo prokázat, že jsou spoluvlastníky garáže, nemohla by žaloba obstát proto, že stavba dvougaráže má již jiný charakter- je propojena s domem vedle kterého stála, je v ní umístěno sociální zařízení a sklad sloužící provozu domu čp. 21. Zpracováním tudíž zanikla a stala se součástí jiné hlavní věci, domu čp. 21.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním. Považují za správný rozsudek soudu prvního stupně a vytýkají odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu, že to byli právě žalobci, od kterých podnět ke stavbě dvougaráže vzešel. Když nebylo možné získat stavební povolení na jméno žalobce A), dohodl se žalobce A) s otcem žalovaných - svým švagrem, že garáž bude postavena na jeho jméno. Žalobci nikdy neměli pochybnosti o tom, že jsou přinejmenším spoluvlastníky poloviny garáže. Proto také žalobce A) garáž osobně stavěl, což bylo prokázáno i výpovědí svědka B. Ten při stavbě pomáhal, je příbuzným jak žalobce A), tak žalovaných a neměl také žádné pochyby o vlastnictví žalobce k polovině garáže. Žádný z žalovaných už s ohledem na svůj věk nemohl o těchto skutečnostech a okolnostech objektivně vědět a jejich zamítavý postoj pramení jen z vidiny zisku z restaurace a je také v rozporu s jejich písemnými projevy. Odvolací soud také „přehodnotil důkazy, aniž slyšel účastnickou výpověď žalobců a svědecké výpovědi\". Nevypořádal se také s tím, že žalobci více než deset let užívali věc jako svoji vlastní a vlastnictví vydrželi. To, že nejsou vlastníky nemovitosti, žalovaní věděli, neboť to vyplývá z korespondence citované na str. 8 rozsudku soudu prvního stupně. Žalobci také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dvougaráž zanikla zpracováním. To se nemohlo stát tím, že byl do ní probořen vchod z vedlejší nemovitosti. Podle žalobců jde o neoprávněné úpravy na jejich věci, řešitelné postupem podle §135b odst. 2 obč. zák. Souhlas žalovaných s kolaudací neznamená, že by si žalobce A) nebyl vědom svého vlastnického práva nebo měl o něm pochybnosti. Žalobce A) kolaudoval celou garáž, ačkoliv měl původně jako stavebník dohodu s otcem žalovaných, že mu bude patřit jen polovina. Se žalovanými se však „vzhledem k dalším majetkoprávním vztahům a okolnostem, které v souvislosti s dědickou záležitostí vznikly, dohodl na tom, že celé garáže, nikoliv jen jedna polovina, budou kolaudovány na jeho jméno\". To svědčilo o čestném přístupu žalobce A), naopak to byli žalovaní, kteří se bez jeho vědomí garáže zmocnili, nechali si naprosto pochybným způsobem vyznačit v katastru nemovitostí její vlastnictví a proti vůli žalobce A) provedli stavební úpravy. Žalobci navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud usnesením ze dne 30. října 1997, čj. 2 Cdon 1721/97-124, dovolání odmítl pro opožděnost. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce ústavní stížnost. Ustavní soud ČR uvedené rozhodnutí nálezem z 6. 10. 1998, sp. zn. I ÚS 460/97, zrušil, když zjistil, že dovolací soud neměl k dispozici faxové podání dovolání, z kterého vyplývala jeho včasnost.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení (§238 odst. l písm. a/, §240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. l a 3 o. s. ř.
Vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř. žalobci nenamítali a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Žalobci však namítali, že odvolací soud učinil odlišné zjištění oproti soudu prvního stupně, ačkoliv neopakoval důkazy soudem prvního stupně provedené k tomu, kdo zbudováním nabyl vlastnictví k předmětné garáži. V této souvislosti poukazovali na jejich výpověď stejně jako na výpovědˇsvědka B. před soudem prvního stupně. Vytýkali tedy odvolacímu soudu, že nedodržel postup vyplývající z §213 odst. 2 o. s. ř., z něhož vyplývá, že odvolací soud se může odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně jen pokud důkazy, ze kterých soud prvního stupně odlišná skutková zjištění učinil, zopakuje.
Odvolací soud však neučinil odlišné skutkové zjištění, že se žalobce fyzicky na stavbě dvougaráže nezúčastnil. Na základě všech provedených důkazů (poté, co zopakoval důkaz dopisem otce žalovaných z 6. 1. 1993), však odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru o tom, kdo dvougaráž zbudoval jako věc která mu má patřit, resp. kdo nabyl vlastnictví zbudováním. V tomto smyslu tedy odvolací soud uvedl, že stavebníkem dvougaráže byl otec žalovaných. K žalobci namítané vadě řízení ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř. ani jiné vadě, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) tedy nedošlo.
Závěr odvolacího soudu, že to byl otec žalovaných, kdo nabyl uvedeným způsobem vlastnictví k předmětné dvougaráži, je správný. Logicky vyplývá i z toho, co uvádí sami žalobci: jestliže žalobce A) zjistil, že nemůže garáž postavit sám, tedy nemůže postavit garáž pro sebe, neboť by mu taková stavba nebyla povolena, pak garáž postavil - ve smyslu zbudoval - otec žalovaných, za fyzické pomoci žalobce A) na stavbě s tím, že garáž bude pak spoluužívat. Odvolací soud také správně poukázal na dopis otce žalovaných z 7. 1. 1993, v němž uvedl, nakolik (on sám) se stavbou pokročil, a kdy ji hodlá dokončit. Zmínku o žalobci A) lze chápat jen tak, že uvedl, že garáž bude využívat kromě něj ještě příbuzná rodina. Namítají - li žalobci, že i z korespondence účastníků vyplývá, že žalovaní vlastnictví žalobců ke garáží uznávali, jsou to také žalobci, kteří zdůrazňují, že žalovaní vzhledem k jejich věku v době stavby garáže neměli přímou vědomost o tom, za jakých okolností byla zbudována. Jejich prohlášení samo o sobě nemohlo změnu ve vlastnictví přivodit. Konečně pro shora uvedený závěr, že vlastnictví ke stavbě garáže nabyl zbudováním otec žalovaných, jak opět správně odvolací soud zdůraznil, svědčí i žádost žalobce A), aby žalovaní na něj stavbu převedli. Kdyby totiž měla stavba náležet z poloviny žalobcům a z poloviny otci žalovaných, jak žalobci tvrdí, pak by s takovým tvrzením museli přijít po smrti jejich otce za žalovanými a také ve stavebním řízení.
Neobstojí také námitka žalobců, že se odvolací soud nezabýval otázkou vydržení spoluvlastnického práva žalobců k předmětné dvougaráži. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku kromě jiného, když vyjmenovával způsoby, kterými žalobci nenabyli spoluvlastnického práva k této věci, výslovně uvedl také vydržení. Rozvedl pak dále, že mezi otcem žalovaných jako jejím vlastníkem a žalobcem A) resp. žalobci došlo k dohodě o jejím užívání. Jinak řečeno žalobci nemohli vydržet věc, kterou užívali jako věc, která jim nepatří.
Závěr odvolacího soudu, že žalobci nejsou bezpodílovými spoluvlastníky předmětné dvougaráže, neboť spoluvlastnictví nenabyli žádným ze způsobů, kterým může vzniknout, je tedy správný. Dovolací soud proto považoval za nadbytečné zabývat se přezkumem otázky případného zániku spoluvlastnictví žalobců k předmětné dvougaráži zpracováním věci.
I z hlediska žalobci uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je rozsudek odvolacího soudu správný a dovolání bylo proto podle §243b odst. l o. s. ř. zamítnuto.
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení je odůvodněno tím, že žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovaným náklady nevznikly /§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř./.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2000
JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková