ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.990.99.1
sp. zn. 22 Cdo 990/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně J. K. proti žalovaným: 1) K. M. a 2) A. M., o neplatnost smluv a o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 333/95, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 1998, č. j. 18 Co 480/98-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení 1.750,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil ve výroku o věci samé a o nákladech řízení rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. dubna 1998, č. j. 17 C 333/95-46, ve znění, že „se zamítá žaloba s návrhy na určení, že darovací smlouva uzavřená mezi J. M. a žalobkyní ze dne 27. 4. 1988 a kupní smlouva uzavřená mezi J. M. a žalovanými ze dne 14. 3. 1991, jsou neplatné a dále, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí, a to ideální 1/3 domu čp. 1324, ideální 1/3 stavební parcely č. 1730 a ideální 1/3 zahrady, parcelní číslo 1731, vše zapsané na listu vlastnictví č. 423 u Katastrálního úřadu Praha - město pro katastrální území B.\". Současně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit náklady odvolacího řízení žalovaným.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně v souvislosti se svým legálním vystěhováním do ciziny a podepsáním tzv. renunciačního prohlášení, převedla sporné nemovitosti (jejich třetinu) darovací smlouvou uzavřenou dne 27. 4. 1988 na svoji matku, J. M., která je dříve, než zemřela, převedla kupní smlouvou, uzavřenou dne 14. 3. 1991, na svého syna a snachu - žalované manžele M. Žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti shora specifikovaných smluv, neshledal důvodnou pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení. Otázku platnosti či neplatnosti předmětných smluv zkoumal však jako otázku předběžnou pro rozhodnutí o návrhu žalobkyně na určení, že je vlastnicí třetinového podílu předmětných nemovitostí. V tomto směru soud nepřijal tvrzení žalobkyně, že darovací smlouva byla simulovaným právním úkonem, protože šlo toliko o fiktivní převod vlastnictví k předmětným nemovitostem za situace, kdy byla nucena vypořádat svoje vlastnické vztahy v souvislosti s vystěhováním do ciziny, čehož si byla její matka vědoma a která poté bez ohledu na ujednání se žalobkyní o tom, že její třetinový podíl na nemovitostech bude nadále považován za její vlastnictví, s ním naložila tak, jak je shora uvedeno. Soud konstatoval, že žalobkyně neprokázala, že by darovací smlouva byla uzavřena „jako závazek dle §51 občanského zákoníku ve znění před novelou\", což žalobkyně dovozovala z existence prohlášení, podepsaného její matkou dne 12. 10. 1990, že ihned poté, co to právní předpisy dovolí, bude předmětný podíl na nemovitostech převeden zpět na žalobkyni. Soud v této souvislosti uzavřel, že bez ohledu na to, za jakých okolností matka žalobkyně prohlášení podepsala, nelze je považovat za závazek ve smyslu §51 občanského zákoníku ve znění před novelou a nelze dovozovat vznik nepojmenované smlouvy jako dvoustranného právního úkonu; z předmětného prohlášení nelze usuzovat ani na eventuální výhradu zpětného prodeje sporných nemovitostí. Soud nepřisvědčil námitce žalobkyně ani v tom směru, že kupní smlouva, uzavřená mezi její matkou a žalovanými, je neplatná pro nezaplacení kupní ceny, když současně vzal za prokázané, že žalobkyně obdržela od prvního žalovaného obnos 20.000,- DM jako hodnotu jejího dřívějšího podílu na nemovitostech, čímž splnil podmínku jejich převodu z matky na žalované.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že jak darovací tak kupní smlouva, týkající se sporných nemovitostí, byly uzavřeny platně. Odkázal na §34 občanského zákoníku a konstatoval, že z důkazů je sice zřejmé, že při uzavírání darovací smlouvy šlo ze strany žalobkyně o jednání na oko, nicméně šlo o jednostrannou vědomou neshodu vůle a jejího projevu s podobou vnitřní výhrady. Ta nezpůsobuje neplatnost právního úkonu a nepřihlíží se k ní, když jde sice o právní úkon neplatný pro nedostatek vůle, avšak účastník, který předpokládal, že jde o úkon učiněný vážně, se ho může dovolávat tak, jako kdyby byl platný, což odpovídá zásadě uvedené v §3 odst. l občanského zákoníku. Uzavřel, že z provedených důkazů plyne, že obdarovaná o vnitřní výhradě žalobkyně nevěděla, a proto sporné části nemovitostí prodala synovi a snaše. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že obdarovaná později podepsala prohlášení, které nekorespondovalo s jejím následným chováním. Konstatoval konečně, že žalobkyně převzala od svého bratra peněžní obnos, odpovídající zhruba výši jejího spoluvlastnického podílu na nemovitostech. Nevyhověl návrhu žalobkyně na připuštění dovolání, neboť svoje rozhodnutí nepokládá po právní stránce za rozhodnutí zásadního významu, když obdobná problematika byla již shodně řešena nálezem Ústavního soudu „publikovaným pod č. II ÚS 28/96\".
Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalobkyně, která jeho přípustnost opírá o §239 odst. 2 o. s. ř. a uplatňuje důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Namítá, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou neplatnosti darovací smlouvy pro její rozpor s právními předpisy, resp. obcházení zákona, když k absolutní neplatnosti právního úkonu musí soud přihlédnout ze zákona. Nesouhlasí s jeho závěrem, že obdarovaná nevěděla o vnitřní výhradě žalobkyně při uzavírání darovací smlouvy, byla si vědoma svého závazku a ten pozdějším prodejem nemovitostí porušila. Neztotožňuje se s konstatováním odvolacího soudu, že se nechovala jako spoluvlastnice nemovitostí, nepřispívala na jejich údržbu a převzala finanční hotovost od žalovaných. V této souvislosti uvádí, že proti žalovaným vedla ohledně nemovitostí mnohaletý spor. Ve vztahu k odvolacím soudem zmíněnému nálezu Ústavního soudu namítá, že se zabývá otázkou uzavření smlouvy, kdy pouze jedna smluvní strana ví, že nejde o právní úkon z hlediska projevu vůle vážný. V daném případě však žalobkyně i její matka o této skutečnosti věděly a tuto skutečnost matka za svého života písemně potvrdila. Uzavírá, že „pro právní posouzení věci je rozhodující z hlediska zásadnosti hodnocení kontinuity právních vztahů v zájmu zachování právní jistoty všech osob bez rozdílu.\" Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaní navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto. Připomínají výsledek řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 243/92, týkajícího se předmětných nemovitostí, kdy se žalobkyně neúspěšně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o jejich vydání. Dovolání nepokládají za důvodné a ztotožňují se s odvolacím soudem v důvodech, pro něž je nepřipustil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou a včas, zabýval se dovoláním nejprve z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud však existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil a ani dovolatelka netvrdila, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo takovou vadou postiženo.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za naplnění předpokladů uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. anebo v §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. je nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu a aniž připustil proti svému rozhodnutí dovolání. Dovolání žalobkyň by proto mohlo být přípustné jedině za předpokladu, že by šlo o případ uvedený v §239 odst. 2 o. s. ř. , když odvolací soud nevyhověl návrhu žalobkyň na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn včas. Dovolání však není přípustné ani z tohoto důvodu.
Z posledně citovaného ustanovení o. s. ř. vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle tohoto ustanovení může být přípustné jen za naplnění dále uvedených předpokladů. Prvým je, že odvolacím soudem řešená otázka, pro níž má být připuštěno dovolání, je otázkou právní. Řešení jiné otázky, tj. řešení otázky skutkové, popř. otázky správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, z něhož odvolací soud vycházel, přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. nemůže založit. Druhým předpokladem je, aby odvolacím soudem řešená právní otázka měla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující význam, aby tedy nebyla pro výsledek řízení otázkou podružnou, okrajovou či nepodstatnou. Konečně dalším navazujícím předpokladem je, aby právní otázka řešená odvolacím soudem měla zásadní význam.
Právním posouzením (řešením právní otázky) je třeba rozumět činnost soudu, při níž soud na zjištěný skutkový stav aplikuje konkrétní právní normu - tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká práva a povinnosti účastníci řízení mají nebo by měli mít podle tomuto zjištění odpovídajícího právního předpisu. Protože přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení dovolací soud zásadně zkoumá před vlastním přezkoumáváním správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nezbývá dovolacímu soudu než vycházet ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, resp. ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bez ohledu na to, zda lze o jejich správnosti či o tom, že mají oporu v provedeném dokazování, pochybovat.
Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V dané věci dovolací soud nedospěl k závěru, že by řešení otázky, která byla rozhodující pro posouzení věci soudy obou stupňů, představovala otázku po právní stránce zásadního významu. Žalobkyně ostatně v dovolání ani nevymezuje právní otázku, která by z napadeného rozhodnutí odvolací soudu měla činit rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a její námitky se týkají převážně skutkových zjištění, jimiž se dovolací soud s ohledem na výše uvedené nemohl zabývat.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž se mohl zabývat uplatněnými dovolacími důvody (§241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalobkyně nebyla úspěšná (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.). Výše nákladů, které je povinna žalovaným nahradit, vyplývá z §9 odst. 1, §7, §11 odst. 1 písm. k/, §12 odst.3 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif), když odměna za sepsání vyjádření k dovolání pro každého ze žalovaných činí 800,- Kč a každému přísluší i úhrada částky 75,- Kč jako paušální náhrada hotových výloh advokáta podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. července 2000
JUDr. František B a l á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková