ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.1621.98.1
sp. zn. 24 Cdo 1621/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. v právní věci žalobců A/ P. V. a B/ M. V., zastoupených advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu O. - K., zastoupenému advokátem, o zaplacení finanční náhrady ve výši 342.957,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 11 C 98/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 1998, č. j. 11 Co 129/97 - 78, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce A/ a žalovaný nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 16. 10. 1996, č.j. 11 C 98/93-57, zamítl žalobu obou žalobců, podanou dne 16. 7. 1993, a požadující, aby byl žalovaný zavázán poskytnout jim podle §23 a §27 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\") finanční náhradu ve výši 342.957,16 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 15. 6. 1993 do zaplacení za stodolu a kůlnu na pozemku č. 3/1 v katastrálním území S., které užíval právní předchůdce žalovaného JZD S. ke dni 1. 4. 1958; zároveň oběma žalobcům uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně žalovanému náklady řízení vyčíslené částkou 26.040,- Kč. Soud prvního stupně vzal mj. za prokázáno, že JZD S. přejalo od svého člena B. R. (otce žalobkyně B/) dne 1. 4. 1958 mj. budovy sepsané a oceněné v zápise z téhož dne (mezi budovami byla uvedena i kůlna v přejímací ceně 37.700,- Kč a stodola v přejímací ceně 43.400,- Kč), že podle odstupní smlouvy ze dne 9. 8. 1973, uzavřené mezi manžely B. a M. R. na straně jedné, a jejich zetěm a dcerou P. a M. V. na straně druhé, sepsané u Státního notářství v Opavě pod sp. zn. NZ 666/73, N 691/73 a registrované pod sp. zn. R I 920/73 (dále též jen „odstupní smlouva\"), odstoupili manželé R. manželům V. za částku 44.300,- Kč rodinný domek č.p. 6 s chlévem, stodolou, studnou, kůlnou a oplocením, jakož i pozemky parc. č. 3 - stavební plocha, 4/1 - zahrada (a další pozemky v užívání JZD označené v odstupní smlouvě), přičemž část „kupní ceny\" ve výši 25.580,- Kč připadající na stodolu, kůlnu a pozemky v bezplatném užívání JZD odstupitelé darovali nabyvatelům, což tito přijali, že v notářském spise bylo obsaženo potvrzení „JZD M. se sídlem v H.\", že družstvo nemá námitek, aby zemědělská usedlost manželů B. a M. R. byla převedena na jejich syna J. R. a dceru M. R., když oba jsou členy JZD, že podle výpisu z katastru nemovitostí z 6. 9. 1993 jsou na LV č. 15 pro obec a katastrální území S. „jako bezpodíloví spoluvlastníci parc. č. 3/1 zastavěná plocha, 4/1 zahrada vedeni navrhovatelé\", přičemž „nabývacím titulem\" je odstupní smlouva ze dne 9. 8. 1973, a že „pod D je zapsána poznámka, že ostatní pozemky jsou v užívání sektoru 14/65, 19/76, 20/86,14/92\". Dále soud učinil zjištění, že ohledně stodoly bylo žalobcům v roce 1975 sděleno Jednotným zemědělským družstvem M. v H., že „přechází ... do jejich osobního užívání\", že tato stodola byla v roce 1983 na jejich náklady odstraněna, když byla ve špatném stavu a až do demolice byla užívána družstvem, a že kůlna byla v užívání ZD O. -K. do 25. 3. 1993, kdy byla vydána žalobci A/ a také „fyzicky předána\". Okresní soud dospěl k závěru, že žalobci nejsou původními vlastníky nemovitostí (kůlny a stodoly na pozemku parc. č. 3/1 v katastrálním území S. - dále též „předmětné nemovitosti\" nebo „stodola a kůlna\"), za jejichž znehodnocení požadují po žalovaném náhradu, že oprávněnými osobami k vydání nemovitostí byli především původní vlastníci předmětných nemovitostí M. a B. R., po smrti B. R., k níž došlo 30. 5. 1992, pak jeho děti J. R. a M. V. (žalobkyně B/), avšak žádný z nich neuplatnil právo na vydání nemovitostí, že „1. navrhovatel\" (tj. žalobce A/) vůbec není oprávněnou osobou podle §4 zákona o půdě, přestože mu hospodářská budova byla na základě jeho výzvy vydána, a že M. V. (žalobkyně B/) spolu se žalobcem A/ požádala 15. 12. 1992 „o poskytnutí finanční náhrady za zaniklou a znehodnocenou stavbu\". Soud prvního stupně vyšel z právního názoru, že právo na náhradu podle §23 odst. 1 zákona o půdě může uplatnit pouze původní vlastník obytné nebo hospodářské budovy, tj. oprávněná osoba podle §4 odst. 1 zákona o půdě, nikoli tedy „další oprávněné osoby\", a žalobu proto v celém rozsahu zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace obou žalobců.
Krajský soud v Ostravě k odvolání obou žalobců rozhodl rozsudkem ze dne 26. 2. 1998, č. j. 11 Co 129/97-78, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný povinen poskytnout žalobci A/ finanční náhradu ve výši 171.478,58 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a zavázal žalobce A/ zaplatit žalovanému na nákladech (prvostupňového) řízení částku 13.020,- Kč (výrok II.) a na nákladech odvolacího řízení pak částku 6.518,- Kč (výrok III.). Ve „zbývající napadené části ve vztahu k navrhovatelce B/\" rozsudek okresního soudu zrušil a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (výrok IV.). Odvolací soud také vyslovil, že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a zjistil dále z listinných důkazů, které sám provedl, že podle bodu I. odstupní smlouvy odstoupil B. R. za souhlasu své manželky M. R. svému zeti a dceři (P. a M. V.) svůj rodinný domek č. p. 6 s chlévem, stodolou, studnou, kůlnou, oplocením, pozemky p. č. 3 stav. pl., 4/1 zahrada a dále s pozemky v užívání JZD p. č. 104, 105, 141/1, 29, 32, 31, 212/9, 585/19, 39 a 40 na LV č. 15 pro obec S., patřící mu podle odstupní smlouvy ze dne 31. 12. 1949 ...\", že v žádosti z 13. 1. 1993, se kterou „vedení ZD O. - K.\" zaslalo Okresnímu úřadu Opava - pozemkovému úřadu seznam oprávněných osob, žádajících o vypořádání majetkových nároků podle zákona o půdě, byli pod body 36 - 38 uvedeni M. R., M. V. a P. V., a že ve dvou žádostech shodného znění ze dne 17. 12. 1992, adresovaných vedení a představenstvu „ZD O.\" (první žádost byla podepsána oběma žalobci, druhá pak M. R.), „výše uvedené osoby žádaly o navrácení restitučních nároků\" dle zákona o půdě a současně i o vydání majetkových podílů vyplývajících z transformace družstva dle zákona č. 42/1992 Sb.
Krajský soud se pak ztotožnil se závěrem okresního soudu, že předmětné nemovitosti (stodola a kůlna) přešly „dle družstevních předpisů\" odevzdáním těchto budov do vlastnictví JZD S. (právního předchůdce žalovaného); odlišně od soudu prvního stupně ale dovodil, že se tak nestalo na základě zákona č. 49/1959 Sb., nýbrž podle Vzorových stanov jednotných zemědělských družstev vyhlášených v částce 40/1953 Ú. l. (dále jen „Vzorové stanovy\"). Právní předchůdci žalobců totiž do družstva vstoupili a hospodářské budovy do něho vnesli za účinnosti zákona č. 69/1949 Sb., který sice neupravoval hospodaření družstev, avšak podle zmocnění v §9 odst. 2 uvedeného zákona byla Vzorovými stanovami v jejich čl. 2 a čl. 5 provedena úprava povinností členů vstupujících do družstva. Z toho, že ve Vzorových stanovách bylo výslovně uvedeno, že členům zůstává zachováno vlastnictví pouze k pozemkům, ale nebylo v nich uvedeno, že jim zůstává zachováno i vlastnictví k ostatnímu odevzdanému majetku, vyvodil odvolací soud závěr, že odevzdáním tohoto ostatního majetku do družstva se tento majetek stal vlastnictvím družstva. Podle odvolacího soudu žalobci neprokázali ve smyslu §28b odst. 1 zákona o půdě, že by byli ke dni 24. 6. 1991 zapsáni v katastru nemovitostí „přímo jako vlastníci předmětné stodoly a kůlny\", že v době převodu vlastnického práva na manžele M. a P. V. zmíněnou odstupní smlouvou nebyla stodola a kůlna ve vlastnictví „R., resp. B. R.\", ale ve vlastnictví právního předchůdce žalovaného, a stavby tudíž nemohly být platně převedeny „ani jako příslušenství věci hlavní\". Poněvadž neplatí zásada, že vlastník pozemku je i vlastníkem stavby, pokračoval odvolací soud, je nutno vycházet z toho, že stodola a kůlna „združstevněním\" zůstaly nadále ve vlastnictví družstva a nikoli žalobců, a v daném případě byl tedy dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. s/ zákona o půdě. Krajský soud souhlasil se závěrem okresního soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce A/, který není oprávněnou osobou podle §4 zákona o půdě, „když tento není dítětem původního vlastníka B. R.\", jenž byl - jak plyne z odstupní smlouvy - „sám vlastníkem předmětných nemovitostí\". Potvrdil proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k tomuto žalobci „co do poloviny požadované finanční náhrady\", když konstatoval, že z formulace „petitu\" žaloby vyplývá, že každý ze žalobců požadoval polovinu (celkové) žalované částky. Za správné označil odvolací soud i právní závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně B/ oprávněnou osobou je, a že její restituční nárok plyne z §6 odst. 1 písm. s/ zákona o půdě; okresnímu soudu ale vytkl, že své právní závěry nedovedl do konce. Zdůraznil, že žalobkyně B/ „jako oprávněná osoba podle §4 odst. 2 písm. c/ zákona o půdě po svém předemřelém otci v zákonem stanovené lhůtě do konce roku 1992 požádala o finanční náhradu za znehodnocené stavby\", že její nárok je třeba posoudit podle tehdy platné úpravy provedené zákonem č. 229/1991 Sb., dle jehož §14 odst. 1 věty prvé ve znění do 1. 7. 1993 náleží oprávněné osobě za hospodářské budovy, které nelze podle zákona vydat, náhrada. Pod tento případ „spadá i stodola, která byla odstraněna\". U stavby znehodnocené (kůlny) byl nárok na náhradu upraven v §14 odst. 3 zákona o půdě ve znění do 1. 7. 1993 tak, že záleželo na vůli oprávněné osoby, zda budovu převezme a požádá o náhradu rozdílu mezi její cenou v době převzetí státem nebo jinou právnickou osobou, a cenou ke dni účinnosti zákona o půdě, nebo zda požádá o náhradu. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně B/ zvolila možnost druhou (náhradu za znehodnocené nemovitosti), za bezvýznamnou označil námitku, že nepožádala o vydání budov a uzavřel, že „posouzení toho, zda jí (žalobkyni B/) náleží náhrada dle §23 či dle §14 a 16 zákona o půdě, je již věcí právního posouzení soudu, který není právní kvalifikací uvedenou v návrhu vázán a jen z tohoto důvod nemůže návrh zamítnout\". V části, jež se týkala sporu mezi žalobkyní B/ a žalovaným, proto krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a v odůvodnění tohoto výroku mj. uvedl, že v dalším řízení je nutno zabývat se výší náhrady, nyní uplatňované již jen co do částky jedné poloviny, tedy co do částky 171.478,58 Kč, i formou náhrady vymezenou v §16 odst. 4 zákona o půdě\".
Výrok, jímž odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, odůvodnil toliko konstatováním, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.), aniž by v enunciátu či v odůvodnění konkretizoval, v čem (v řešení jaké právní otázky) onen zásadní význam rozhodnutí spatřuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, jímž napadli výroky označené římskými číslicemi I., II. a III. uvedeného rozsudku, přípustnost dovolání opřeli o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na skutečnost, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, uvedli, že uplatňují dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., totiž nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. V dovolání konstatovali, že krajský soud ve vztahu k žalobci A/ přejal nejen skutková zjištění okresního soudu, ale i jeho právní posouzení, podle něhož stodola i kůlna, jichž se týká požadovaná finanční náhrada, přešly podle družstevních předpisů (na základě podzákonné právní úpravy provedené Vzorovými stanovami) do vlastnictví družstva (právního předchůdce žalovaného). Dovolatelé zdůraznili, že „vlivem všeobecné neúcty k právu nebyl Vzorovými stanovami uvažovaný přechod vlastnického práva v praxi přímo masově knihován ani posléze evidován\" a při aplikaci zákona o půdě činila tato otázka značné problémy. Zařazení §28b do zákona o půdě - pokračovali dovolatelé - bylo podle nich projevem úmyslu zákonodárce „tyto sporné situace napravit (i když způsobem poněkud neobvyklým)\", a to stvrzením vlastnického práva subjektu „zapsaného jako vlastník do katastru nemovitostí\". Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu i soudu prvního stupně nesprávnou aplikaci §28b odst. 1 zákona o půdě: dovozují, že „přijetí právního závěru\", že ke dni 24. 6. 1991 nebyli zapsáni „přímo\" v katastru nemovitostí jako vlastníci (míněno je zřejmě jako vlastníci kůlny a stodoly), znamená v konkrétním případě vyřčení „absurdního závěru, že vlastníkem není nikdo\". Z toho, že oba soudy vzaly za prokázáno, že vlastníkem parcely č. 3/1 v katastrálním území S. jsou žalobci, že na této parcele se nachází „dosud stávající stavba kůlny\", kterou 25. 3. 1993 žalovaný vydal, a že na listu vlastnictví č. 15 - výpisu z katastru nemovitostí ze dne 6. 9. 1993 (s neměnným stavem od zapsání položky výkazu změn odstupní smlouvou z 9. 8. 1973 až doposud) je parcela č. 3/1 označena jako „zastavěná plocha\", a dále je „zmíněn na parcele objekt bydlení č. 6, plyne podle názoru dovolatelů nutný závěr, že jakákoli další stavba, která se na parcele č. 3/1 nachází, \"je stavbou vlastníka pozemku\". V opačném případě by tato skutečnost byla na LV značena jako „jen k pozemku\" „stavba jiného vlastníka\" a pod.\" Dovolatelé sice nezpochybňují názor odvolacího soudu, že „neplatí zásada, že vlastník pozemku je i vlastníkem stavby\", označují jej ale za nadbytečný, když dovozují, že v operátu Katastrálního úřadu v Opavě pro k. ú. S. takovéto shodné vlastnictví vyznačeno je. S odkazem na §2 odst. 1 písm. b/, §3 a §4 odst. 2 zákona č. 344/1992 Sb. zdůrazňují, že v katastru nemovitostí se neevidují mj. budovy, kterým se nepřiděluje popisné či evidenční číslo, a že tyto se na LV mohou evidovat jen nepřímo jako „zastavěná plocha\". Poukazují na obsah LV č. 15 pro k. ú. S., na němž na podkladě odstupní smlouvy bylo zapsáno vlastnictví předmětných nemovitostí, a tvrdí, že podle této listiny „byla na pozemku p. č. 3/1 a dosud je v katastrální mapě mapového listu 5-1/1 pro k. ú. S. značena stavba bez č.p., tzv. sesmyčkováním pozemek pod ní označen jako parc. 3/1 a označen tečkou jako stavba\". Takový zápis - namítají dovolatelé - značí stavbu stejného vlastníka stavby a pozemku, neboť kdyby stavby kůlny a stodoly měly být „vlastnicky evidovány družstvu\", musela by jim být přiřazena „jiná parcelní čísla\". Žalobce A/ tedy dovozuje, že spolu s žalobkyní B/ je „i dnes zapsaným bezpodílovým spoluvlastníkem stojící stavby kůlny\", a že ve vztahu k §23 zákona o půdě je i on vlastníkem stavby oprávněným k náhradě, když předmět jeho spoluvlastnictví byl odstraněn či znehodnocen v době jeho užívání žalovaným. V tom, že napadený rozsudek jej označil za nevlastníka a pokud jde o postavení oprávněných osob, dospěl k tomu, že jimi jsou jen osoby uvedené v části druhé zákona o půdě, spatřují oba dovolatelé nesprávné právní posouzení věci. Žalobce A/ totiž tvrdí, že „jeho status jako bezpodílového spoluvlastníka s právem náhrady podle části čtvrté zákona (o půdě) je postavením oprávněné osoby z titulu vlastnického práva. Toto nesprávné právní posouzení „vlastnického postavení navrhovatele A/ ve vztahu ke stavbě kůlny v důsledku právně vadné interpretace §28b odst. 1 zák. č. 229/91 Sb.\" odůvodňuje pak podle mínění dovolatelů jejich požadavek, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích ad. I., II. a III., a to včetně výroku okresního soudu, kterým byl zamítnut návrh, aby žalovaný byl povinen poskytnout žalobci A/ finanční náhradu ve výši 171.458,58 Kč s přísl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání je podáno včas osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 a 2 o. s. ř., je přípustné podle §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku potvrzujícího rozsudku tuto přípustnost vyslovil (vzhledem k tvrzení žalobců, že se považují za bezpodílové spoluvlastníky předmětných nemovitostí, neměl dovolací soud dostatek důvodů posoudit dovolání žalobkyně B/ jako subjektivně nepřípustné), má obsahové i formální znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a uplatňuje způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítnout, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř., ani tzv. jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají.
Z toho, že přípustnost dovolání je spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že dovolacímu přezkumu se otevírají pouze otázky právní (nikoli tedy otázky skutkové). Způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (naopak nelze uplatnit dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., tj. tvrzení, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování). V případě, že účastník navrhl, aby dovolání bylo připuštěno pro konkrétní právní otázky, a odvolací soud jeho návrhu sice vyhověl, nezahrnul ale formulaci těchto otázek do výroku svého rozhodnutí, je třeba mít za to, že se tento výrok týká všech právních otázek, na kterých spočívá rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. současně platí, že dovolací soud - s výjimkou již zmíněných vad v tomto ustanovení uvedených, k nimž přihlíží z úřední povinnosti - je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny; proto se mohou právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu jen tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl (zpochybnil-li dovoláním řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal).
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva, tj. stav, kdy skutková zjištění učiněná soudem jsou posouzena podle nesprávného právního předpisu, nebo je sice aplikován správný právní předpis, ale soud jej nesprávně vyloží.
Předmětem dovolacího přezkumu se vzhledem k obsahovému vymezení provedenému dovolateli stala otázka výkladu ustanovení §23 a §28b odst. 1 zákona o půdě, zejména pak otázka, zda žalobce A/ - vzhledem ke skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vycházel, která nejsou zpochybněna, a která ostatně v řízení o dovolání, jehož přípustnost je opřena o §239 odst. 1 o. s. ř., ani nemohou býti přezkoumávána - je osobou, kterou je nutno ve smyslu §28b odst. 1 zákona o půdě považovat za vlastníka (§23 zákona o půdě) předmětných nemovitostí (stodoly a kůlny) na parcele č. 3/1 zapsané na LV č. 15 pro obec S., katastrální území S.
Podle §23 odst. 1 zákona o půdě právo na náhradu podle ustanovení §14 a 16 má i vlastník obytné nebo hospodářské budovy, která byla odstraněna nebo znehodnocena v době užívání organizací podle zvláštních předpisů. V případě, že tuto budovu odstranila nebo znehodnotila jiná právnická osoba než stát, má vlastník právo na finanční náhrady vůči této právnické osobě, pokud se nedohodnou na jiném způsobu náhrady.
Podle §28b odst. 1 zákona o půdě pokud došlo k přechodu vlastnictví k nemovitostem podle zákonů o zemědělském družstevnictví a prováděcích předpisů nebo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a tato změna nebyla zaevidována v pozemkových knihách nebo na listu vlastnictví u příslušného střediska geodézie, je vlastníkem těchto nemovitostí osoba, která byla k 24. červnu 1991 zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí.
Dovolací soud v zásadě sdílí právní názor dovolatelů, blíže zdůvodněný v citovaném dovolání, podle něhož samotná okolnost, že ke dni 24. 6. 1991 nebyl žalobce A/ (o jehož nárok v dovolacím řízení jedině jde) zapsán „přímo\" (tedy výslovně) v katastru nemovitostí jako spoluvlastník stodoly a kůlny, za jejichž odstranění (v případě stodoly), resp. znehodnocení (v případě kůlny) je uplatňován nárok na náhradu podle §23 odst. 1 zákona o půdě, nevylučuje možnost aplikace §28b odst. 1 zákona o půdě ve prospěch tohoto žalobce. Již citovaná skutková zjištění, která soudy obou stupňů učinily o obsahu odstupní smlouvy ze dne 9. 8. 1973 (zejména pak zjištění, že předmětem převodu vlastnictví byly mj. i stavby označené jako stodola a kůlna), jakož i zjištění o tom, jaké údaje byly na základě této smlouvy zapsány v evidenci nemovitostí (nyní v katastru nemovitostí), dávají podle názoru dovolacího soudu oporu pro závěr, že žalobce A/ (spolu s žalobkyní B) byl k 24. červnu 1991 „v katastru nemovitostí\" (§28b odst. 1 zákona o půdě) zapsán jako vlastník (spoluvlastník) nejen ohledně nemovitostí zde přímo označených, ale i ohledně oněch dvou hospodářských budov (stodoly a kůlny) na parcele č. 3/1, které byly považovány za příslušenství věci hlavní. I když ale odvolací soud v této části vyšel z opačného závěru, nelze jen proto za nesprávné považovat jeho rozhodnutí, jímž byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně ve sporu mezi žalobcem A/ na straně jedné a žalovaným na straně druhé. K výkladu §28b odst. 1 zákona o půdě uvedl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2026/97, že „toto ustanovení bylo do zákona o půdě vloženo novelou provedenou zákonem č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 42/1992 Sb., zákona č. 93/1992 Sb., a zákona České národní rady č. 39/1993 Sb.; v článku IV tohoto zákona bylo stanoveno, že \"tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. července 1993\". Zpětná účinnost §28b odst. l zákona o půdě tedy není v zákoně výslovně stanovena. Při posuzování věci je třeba vycházet z toho, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří principy právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, které zahrnují i zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu (viz nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. IV. ÚS 215/94). Proto nelze §28b odst. l zákona o půdě vykládat tak, že by se osoba v něm uvedená stala ke dni účinnosti zákona č. 183/1993 Sb., tedy k 1. 7. 1993, vlastníkem nemovitostí se zpětným účinkem ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě, tedy k 24. 6. 1991; k nabytí vlastnictví naopak došlo ke dni účinnosti zákona č. 183/1993 Sb., tedy k 1. 7. 1993.\"
V rozsudku ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1150/96 (uveřejněném v publikaci Zemědělské restituce a soudní praxe, C.H. Beck 1998, str. 101 a násl.), Nejvyšší soud České republiky dále vyslovil právní názor, že právo na náhradu podle ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě vzniklo tomu, kdo byl vlastníkem budovy ke dni skončení jejího užívání organizací k zajištění výroby. Stejně vyzněl i výklad obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 5. 1999, sp. zn. 28 Cdo 666/99 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, ročník 1999, sešit 11), podle něhož „náhrada za znehodnocené nebo odstraněné budovy podle §23 odst. 1 zákona o půdě nenáleží tomu, kdo nebyl ke dni vzniku práva na náhradu (tj. ke dni 24. 6. 1991) vlastníkem takové budovy...\".
Ve zkoumané věci bylo zjištěno, že odstupní smlouva ze dne 9. 8. 1973, podle jejíhož obsahu převedli manželé R. (resp. pan B. R.) vlastnické právo mj. ke stodole a kůlně na oba žalobce, byla uzavřena v době, kdy toto vlastnické právo náleželo jinému subjektu, totiž zemědělskému družstvu (v důsledku přechodu vlastnictví k nemovitostem podle zákonů o zemědělském družstevnictví a prováděcích předpisů), a dovolání žalobců přitom nijak nezpochybňuje právní názor odvolacího soudu, podle něhož stodola a kůlna \"združstevněním\" zůstaly nadále (tj. i po uzavření odstupní smlouvy) ve vlastnictví družstva, a nikoli žalobců. Stejně tak dovolatelé nezpochybňují skutkové zjištění (učiněné ostatně z výpovědi žalobce A/), že stodola byla „v užívání\" družstva do demolice v roce 1983, a že kůlna byla „fyzicky odevzdána\" (tj. vydána) žalobci A/ v březnu 1993, a netvrdí ani, že by vlastnické (spoluvlastnické) právo tohoto žalobce k předmětným nemovitostem (stodole a kůlně) vzniklo z jiného právního důvodu, než na základě §28b odst. 1 zákona o půdě. Jak již však bylo vysvětleno, ustanovení §28b odst. l zákona o půdě interpretuje Nejvyšší soud tak, že osoba v něm uvedená se nestala vlastníkem nemovitostí se zpětným účinkem ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě (ke dni 24. 6. 1991), ale až ke dni účinnosti zákona č. 183/1993 Sb., tedy k 1. 7. 1993.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá závěr, že žalobce A/, přestože byl zapsán v katastru nemovitostí jako spoluvlastník předmětných nemovitostí ke dni 24. 6. 1991, nebyl k tomuto datu jejich spoluvlastníkem; tím se ve smyslu §28b odst. 1 zákona o půdě mohl stát až ke dni 1. 7. 1993, tedy poté, kdy již jejich užívání družstvem skončilo (a kdy předmětná stodola již neexistovala), a nemůže proto ve smyslu výše citované a zcela konstantní judikatury Nejvyššího soudu úspěšně uplatnit právo na náhradu za tyto (odstraněné, resp. znehodnocené) nemovitosti.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu tak nelze považovat dovolání za opodstatněné a dovolací soud je proto bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) podle §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že řízení mezi žalobkyní B/ a žalovaným doposud neskončilo a o náhradě nákladů mezi nimi bude rozhodnuto v postupu podle §151 o. s. ř., týká se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení pouze vzájemného vztahu mezi žalobcem A/ a žalovaným. Rozhodnutí se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že procesně úspěšnému žalovanému, který by měl podle výsledku řízení proti žalobci A/ právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v tomto stadiu řízení prokazatelné výlohy nevzešly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová