ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1801.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1801/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců 1) J. K., a 2) L. K., proti žalované M. K., o vyklizení domu, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp.zn. 5 C 162/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. ledna 2000, č.j. 18 Co 674/98-31, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 26.10. 1998, č.j. 5 C 162/98-14, uložil žalované povinnost vyklidit \"dům č.p. 837 v N.\" (dále \"předmětný dům\") do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že žalovaná se do domu nastěhovala po uzavření manželství s 1. žalobcem, že zde bydlí více jak 10 let, že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno k 12.5.1998, když příčiny rozvratu manželství byly shledány v zásadně rozdílných názorech na způsob společného života, že žalobci nesouhlasí s dalším bydlením žalované v předmětném domě, a že žalovaná nevlastní žádnou nemovitost a je ochotna se vystěhovat po zajištění náhradního bytu. Na základě toho shledal žalobu s odkazem na ustanovení §126 obč.zák. důvodnou; povinnost žalované k vyklizení vázal na zajištění náhradního bytu, neboť \"by bylo v rozporu se zásadou dobrých mravů (§3 obč.zák.) pokud by se bytová situace žalované po rozvodu manželství zhoršila tím, že by soud žalované uložil povinnost vyklidit dům bez zajištění bytové náhrady nebo se zajištěním náhradního ubytování\".
K odvolání žalobců, směřujícímu proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla povinnost žalované k vyklizení vázána na zajištění náhradního bytu, Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31.1.2000, č.j.18 Co 674/98-31, rozsudek okresního soudu v napadeném výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; současně ve výroku svého rozsudku vyslovil, že dovolání se nepřipouští. V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že v odvolacím řízení zůstalo nesporným, že žalovaná bydlí v předmětném domě po rozvodu manželství s 1. žalobcem bez právního důvodu, když až do té doby existující právní důvod, opírající se o existenci manželství, jeho rozvodem odpadl. Žalobci se tudíž právem domáhají podle §126 odst. 1 obč.zák. vyklizení žalované v rámci ochrany svých vlastnických práv (§126 odst. 1 obč.zák.). I když ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že povinnost žalované k vyklizení je třeba vázat na zajištění náhradního bytu, na rozdíl od něj při právním posouzení věci zaujal názor, že při nedostatku výslovné právní úpravy je nutno na právní postavení žalované po rozvodu manželství s 1. žalobcem analogicky (§853 obč.zák.) aplikovat ustanovení §705 odst. 1 obč.zák. a dovodil, že právo žalované na bytovou náhradu se opírá o ustanovení §712 odst. 3 větu druhou obč.zák., podle kterého má rozvedený manžel, který se má z bytu vystěhovat, zásadně právo na náhradní byt. Důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by měla být povinnost žalované k vyklizení vázána toliko na zajištění náhradního ubytování, v dané věci neshledal. Podle názoru odvolacího soudu tyto důvody nelze spatřovat v obtížném zajišťování bytové náhrady, v tom, že dalším bydlením žalované v předmětném domě budou omezena vlastnická práva 1. žalobce, ani v tom, že při společném bydlení může mezi účastníky docházet k neshodám, když zmíněné okolnosti jsou dány v \"daleko převažující většině případů\". Nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že \"zkoumání možnosti použití §u 3 odst. 1 o.z., v němž žalobci shledávali rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, se v důsledku jiného právního posouzení odvolacím soudem stalo bezpředmětným\".
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a v němž uplatněný dovolací důvod podřadili ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který s odkazem na ust. §853 obč.zák. použil analogie a dovodil, že právo žalované na bytovou náhradu je nutno posoudit podle ust. §712 odst. 3 věty druhé obč.zák., a namítají, že použití posléze citovaného ustanovení brání neexistence práva nájmu bytu, svědčícího žalované. Pokud přesto odvolací soud chtěl použít analogie (uvádí se dále v dovolání), pak měl v dané věci aplikovat ustanovení §705 odst. 2 obč.zák. o nájmu družstevního bytu manžely, kterým nevzniklo společné členství v družstvu, a při úvaze o bytové náhradě pro žalovanou ustanovení §712 odst. 3 větu prvou obč.zák., podle kterého má v takovémto případě rozvedený manžel právo na náhradní ubytování. Tato forma bytové náhrady by byla pro žalovanou (bez nezletilých dětí a se samostatným zdrojem příjmu) dostačující. Dovolatelé se domáhají, aby \"dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o nároku na bytovou náhradu pro žalovanou při vyklizení nemovitosti má pro žalobce zásadní právní význam,... a aby dovolání připustil\". Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny, a věc jim byla vrácena k dalšímu projednání.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. (a ty v dané věci nebyly dovoláním namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají), je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 a §239 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., a protože rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným odvolacím rozsudkem byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, nelze přípustnost dovolání opřít ani o ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V dané věci není dána přípustnost dovolání ani podle §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku jeho přípustnost nevyslovil.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání žalobců podle §239 odst. 2 o.s.ř., z něhož ji sami dovozují, neboť v průběhu odvolacího řízení učinili návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podali včas dovolání. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání je podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Zásadní význam po právní stránce musí mít rozhodnutí odvolacího soudu především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci jde o vyklizení rozvedeného manžela (žalované) z bytu, nacházejícího se v domě, jehož spoluvlastníkem je druhý z nich (1. žalobce), který byl oběma manžely užíván za trvání jejich manželství, a v němž zůstal manžel - nevlastník bydlet i po té, co jejich manželství zaniklo rozvodem.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí uveřejněného pod pořadovým číslem 14, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, str. 160, podle kterého manžel, který užívá za trvání manželství byt v domě patřícím druhému z nich, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinněprávního vztahu manželů. Rozvodem manželství uvedený právní důvod bydlení manžela - nevlastníka zaniká, a manžel (spolu)vlastník domu se může úspěšně domáhat jeho vyklizení podle §126 odst. 1 obč.zák.
Podle právního názoru, vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2000, sp.zn. 26 Cdo 813/99, nelze přes nedostatek výslovné zákonné úpravy dovodit, že rozvedenému manželovi (nevlastníkovi), který má byt vyklidit, nepřísluší bytová náhrada, nýbrž je nutno jeho právní postavení - při zániku jeho právního důvodu bydlení - posoudit analogicky (§853 obč.zák.) podle ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je ustanovení §713 odst. 1 obč.zák., které upravuje nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu byl za trvání manželství odvozen - stejně tak jako v případě manžela užívajícího byt v domě ve vlastnictví druhého - od existence manželství, a jemuž tento právní důvod bydlení rozvodem manželství zanikl. Co do druhu (kvality) bytové náhrady je pak třeba nárok rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit byt v domě ve (spolu)vlastnictví druhého z nich, posoudit podle obecné úpravy nároku rozvedeného manžela na bytovou náhradu, obsažené v ustanovení §712 odst. 3 větě druhé obč.zák., které je ustanovením obsahem i účelem nejbližší (§853 obč.zák.) této situaci. Vznikne-li totiž podle ustanovení §704 odst. 1 obč.zák. uzavřením manželství právo společného nájmu bytu manžely, na kterýžto případ (odkazem na ustanovení §705 odst. 1 obč.zák.) míří ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč., jde o situaci obdobnou té, kdy manželovi - nevlastníkovi vznikne uzavřením manželství právo bydlet v domě ve vlastnictví druhého z manželů. Rozvedenému manželovi - nevlastníkovi tedy přísluší v případě povinnosti vyklidit byt v domě patřícím druhému z nich právo na náhradní byt, který musí vyhovovat požadavkům stanoveným v ust. §712 odst. 3 větě první obč.zák.; jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud (byť při posouzení důvodnosti nároku žalované na bytovou náhradu vycházel z analogické aplikace ustanovení §705 odst. 1 obč.zák.), dospěl ve shodě s judikaturou dovolacího soudu ke správnému závěru, že nárok žalované na formu bytové náhrady je nutno posoudit podle ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč.zák. Dovolací námitka, že v dané věci mělo být aplikováno ustanovení §712 odst. 3 věty prvé obč.zák., není důvodná, neboť uvedené ustanovení vychází ze specifik společného nájmu družstevního bytu manžely, a nejde tedy o ustanovení obsahem a účelem nejbližší (§853 obč.zák.).
Se zřetelem k výše dovozenému je tedy třeba konstatovat, že dovolání v dané věci není přípustné ani podle §239 odst. 2 o.s.ř. Protože přípustnost dovolání žalobců nelze opřít o žádné z procesních ustanovení přicházejících v úvahu, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 4 věty prvé a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči dovolatelům, kteří po procesní stránce zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2000
Doc.JUDr. Věra K o r e c k á CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová