ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.682.2000.1
29 Cd 682/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce: Š.,a. s., zast. advokátem, proti žalovaným: 1) H. K., a. s. v likvidaci, 2) F. n. m. Č. r., o Kč 72,611.812,- , vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 509/93, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 1999, č. j. 8 Cmo 525/96-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku Kč 46.000,- do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám právního zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Rozsudkem shora označeným rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, že I. Rozsudek soudu prvního stupně se v rozsahu, kterým byl zavázán žalovaný 2) a)mění tak, že se z výroku vypouští slova „společně a nerozdílně\", b) v části výroku směřující proti žalovanému 2) potvrzuje. II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci Kč 83.360,- na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku, a to přímo advokátovi žalobce. III. Návrh žalovaného 2) na připuštění dovolání se zamítá.
Krajský obchodní soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 4. 1996, č. j. 4 Cm 509/93-17 rozhodl, že žalovaný 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku Kč 72,611.812,- a dále částku Kč 724.250,- na náhradu nákladů řízení, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného.
K odvolání žalovaného 2) odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle §212 an. o. s. ř. a došel k závěru, že jsou dány podmínky pro jeho potvrzení podle §219 o. s. ř. a jeho změnu podle §220 o. s. ř.
Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že žalovaný 2), na kterého přešel privatizovaný majetek státního podniku P. - s. o., K., jako jediný zakladatel založil podle §172 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obch. zák.\"), §12 odst. 1 a 2 zák. č. 92/1991 Sb. (dále též „zákon o velké privatizaci\") a §20 odst. 1 písm. a) zák. č. 171/1991 Sb. ve znění zák. č. 285/1991 Sb., obchodní společnost P. K., a. s., která byla do obchodního rejstříku zapsána dne 10. 2. 1992, posléze po změně obchodního jména byla zapsána jako H. K., a. s., nyní „v likvidaci\". S odkazem na ust. §15 odst. 1 a 3 zák. č. 92/1991 Sb. odvolací soud dovodil, že ke dni vzniku žalovaného 1) dne 10. 2. 1992 přešel na něj závazek k zaplacení předmětné sporné částky, který žalovaný 1) nadto co do důvodu i výše uznal a proto podle výše cit. ustanovení zákona o velké privatizaci došlo ke vzniku ručitelského závazku žalovaného 2) ex lege. Pokud jde o dobu, kdy měl být ručitelský závazek splněn (ust. §340 odst. 2 obch. zák.), odvolací soud doplnil dokazování o výzvu žalobce žalovanému 2) ze dne 23. 11. 1993 k zaplacení dluhu Kč 72,611.812,- za dlužníka z titulu ručení a doklady o doručení této výzvy žalovanému 2), takže předmětná pohledávka žalobce vůči žalovanému 2) se stala splatnou ještě před novelou ustanovení §15 odst. 3 zákona o velké privatizaci, provedenou zákonem č. 224/1994 Sb. s účinností od 6. 12. 1994.
Odvolací soud uzavřel, že cit. novela nemohla zpětně působit na již existující nabytá práva, tj. na již splatný závazek, protože by šlo o pravou zpětnou působnost, která je v rozporu s principy právního státu.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, jak shora uvedeno, se současnou změnou výroku, odpovídající opravenému žalobnímu petitu.
Návrh žalovaného 2) na připuštění dovolání odvolací soud zamítl, když příslušná zásadní právní otázka již byla řešena Nejvyšším soudem a Ústavním soudem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, a to do výroku sub I. a II. rozsudku s odkazem na ust. §239 odst. 2 o. s. ř. a na dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Podle názoru dovolatele je třeba zkoumat, zda v posuzovaném sporu byly naplněny podmínky pro to, aby se mohl věřitel domáhat na žalovaném 2) splnění ručitelské povinnosti podle ust. §15 odst. 3 zákona o velké privatizaci, až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku včetně výkonu rozhodnutí a konkursu.
Na žalovaného 1) byl Krajským obchodním soudem v Praze prohlášen dne 29. 5. 1997 konkurz pod sp. zn. 95 K 12/96, přičemž konkurzní řízení nebylo dosud ukončeno, neboť nebylo vydáno rozvrhové usnesení. Podle názoru dovolatele zažalovaný nárok by se stal závazkem na straně žalovaného 2) teprve tehdy, až by byly uspokojeny pohledávky věřitele v pravomocném rozvrhovém usnesení.
Dovolatel na základě uvedeného navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrokové části I. a II. zrušil. Současně navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozhodnutí ve výrocích, ukládající zaplacení vymáhané částky a nákladů řízení.
Žalobce prostřednictvím právního zástupce podal k dovolání své vyjádření, v němž uvádí, že dovolání je nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl. Pokud by dovolací soud shledal podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustnost dovolání, žalobce dovozuje, že dovolání není důvodné.
Žalobce poukazuje na to, že dokazováním v řízení bylo prokázáno, že ručitelský závazek žalovaného 2) se stal splatným přede dnem 6. 12. 1994, kdy nabyla účinnosti novela - zákon č. 224/1994 Sb., a proto právní posouzení odvolacího soudu je zcela správné, v souladu s právními závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 1996 sp. zn. I Odon 20/96/Fa a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1999 sp. zn. II ÚS 401/97. Odvolací soud tudíž právem dovolání nepřipustil.
Žalobce z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud, pokud dovolání pro nepřípustnost neodmítne, dovolání zamítl a uložil žalovanému 2) povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že podané dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti (ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V daném případě je jádrem sporu otázka, zda se na vymáhaný nárok žalobce jako věřitele ze závazku ze zákonného ručení žalovaného 2) za závazek žalovaného 1), kterýžto závazek žalovaného 2) je založen ex lege ustanovením §15 odst. 3 zákona o velké privatizaci ve znění předpisů, účinných ke dni splatnosti jeho závazku, vztahuje novela cit. ustanovení, provedená zákonem č. 224/1994 Sb. s účinností od 6. 12. 1994.
V této právní otázce již judikoval jak Nejvyšší soud (srov. rozsudek ze dne 16. 10. 1996 sp. zn. I Odon 20/96/Fa), tak i Ústavní soud (srov. nález ze dne 14. 9. 1999 sp. zn. II. ÚS 401/97) zcela jednoznačně tak, že stal-li se ručitelský závazek žalovaného 2) vůči věřiteli splatným přede dnem, kdy vstoupila v účinnost novela, provedená s účinností od 6. 12. 1994 zákonem č. 224/1994 Sb. v dotčeném ustanovení §15 odst. 3 zákona o velké privatizaci, pak nelze posledně uvedenou novelu na daný případ aplikovat, neboť by to bylo v rozporu se zákazem retroaktivity (zpětné účinnosti) právních předpisů, jakožto jednoho ze základních principů právního státu.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. je jen takové rozhodnutí, které posuzuje určitou zásadní právní otázku odchylně od konstantní judikatury dovolacího soudu a odvolacích soudů a která je tak v rozhodnutích nižších soudů řešena rozdílně, popř. v níž judikatura soudů není ustálená. To o předmětné otázce dovodit nelze. Odvolací soud v této právní otázce rozhodl v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.
Pokud jde o druhou právní otázku, ohledně níž dovolatel namítá nesprávné právní posouzení (ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.), totiž že předmětný nárok se dosud nestal závazkem na jeho straně, protože nebylo vydáno rozvrhové usnesení v konkurzním řízení vůči žalovanému 1), nebyla tato právní otázka žalovaným 2) prezentována v odvolacím řízení jako otázka zásadního právního významu a odvolací soud se jí v tomto smyslu vůbec nezabýval (viz zejména protokol o jednání před odvolacím soudem na č.l. 38 ve spise).
Z uvedeného důvodu nemohl dovolací soud ohledně druhé právní otázky dospět ve smyslu ust. §239 odst. 2 o. s. ř. k závěru, že rozhodnutí o ní má po právní stránce zásadní význam.
Ze všech shora popsaných důvodů nezbylo dovolacímu soud než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné a dovolání odmítnout (ust. §218 odst. 1 písm. c) ve vazbě na ust. §243b odst. 4 o. s. ř.).
Pro odložení vykonatelnosti podle §243 o. s. ř., jak se toho dovolatel domáhal, neshledal dovolací soud důvod.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 2 věta první o. s. ř. (per analogiam) v návaznosti na §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Žalovaný 2) jako dovolatel procesně zavinil, že dovolání muselo být odmítnuto a je povinen nahradit žalobci náklady řízení o dovolání, spočívající v nákladech právního zastoupení za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání (ust. §7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb. - advokátního tarifu) a jeden paušál hotových výdajů (§13 odst. 3 cit. advokátního tarifu), tj. celkem Kč 46 .000,-, k rukám advokáta žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. prosince 2000
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová