ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.1284.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 1284/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce J. K. jako dědice po zemř. J. K., zemř. dne 22. 4. 1999, zastoup. advokátem, proti žalovanému Bytovému podniku v P. v likvidaci, zastoup. likvidátorem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 135/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 1999, č.j. 16 Co 17/99-72, takto:
I. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž je rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba zamítnuta, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 1999, č.j. 16 Co 17/99-72, ve výroku, jímž je potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 1993, č.j. 8 C 136/92-27, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 31. 10. 1994, č.j. 8 C 136/92-38 a ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím se zrušuje a věc v tomto rozsahu se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 24. 9. 1993, č.j. 8 C 136/92-27, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 10. 1994, č.j. 8 C 136/92-38, rozhodl, že žalovaný je povinen uzavřít se žalobkyní J. K., dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 1224 v P., T. ul. č. 3, staveb. parcely č. 3207 o výměře 560 m2 a zahrady parc. č. 3298 o výměře 510 m2 zapsaných u Katastrálního úřadu P. na LV č. 10 pro katastrální území S. Žalobní žádost, aby žalovaný byl uznán povinným uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání druhé ideální poloviny označených nemovitostí, zamítl. Soud prvního stupně žalobě zčásti vyhověl s odůvodněním, že žalobkyně jako osoba oprávněná ve smyslu ust. §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. prokázala, že smlouvu ze dne 18. 4. 1988, jíž darovala státu ideální polovinu označených nemovitostí, uzavřela v tísni. Jsou tedy podle závěrů soudu prvního stupně splněny podmínky pro její vydání podle ust. §5 zák. č. 87/1991 Sb., neboť tato ideální část nemovitosti přešla na stát způsobem uvedeným v ust. §6 odst. 1 písm. d/ zákona. K přechodu další ideální poloviny nemovitostí na stát došlo závětí po zemřelém otci žalobkyně, takovýto přechod věci na stát není darováním a ust. §6 zák. č. 87/1991 Sb. se na něj nevztahuje. Soud prvního stupně proto žalobu v této části zamítl.
Městský soud v Praze, který se věcí zabýval z podnětu odvolání obou účastníků, rozsudkem ze dne 14. 4. 1995, č.j. 15 Co 2/95-44, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno a žalobu zamítl a potvrdil jej ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta. Ve vztahu k darovací smlouvě ze dne 18. 4. 1988 učinil závěr, že předpoklady pro aplikaci ust. §6 odst. 1 písm. d/ zák. č. 87/1991 Sb. nejsou splněny. Ve vztahu k uplatněnému nároku z důvodů upravených ust. §6 odst. 1 písm. d/ restitučního zákona shledal, že žalobkyně ideální část nemovitostí darovala státu nikoli ve stavu tísně, jak uvedené ustanovení předpokládá.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 22. 10. 1998, č.j. 30 Cdo 1544/98-53 výše označený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a žaloba byla zamítnuta a ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Tomuto soudu vytkl, že se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlil, aniž opakoval důkaz výslechem žalobkyně a svědků a tak si nezjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení důkazů. Zároveň zaujal právní názor k výkladu pojmu tíseň ve smyslu restitučních zákonů.
Věcí se proto opětovně zabýval Městský soud v Praze v rozsahu, v němž byla věc Nejvyšším soudem ČR vrácena k dalšímu řízení. Po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně v napadeném výroku, jímž bylo žalobě vyhověno a po doplnění dokazování zjištěním obsahu výzvy žalobkyně žalovanému ze dne 17. 9. 1991 učinil závěr, že zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně z hlediska ust. §132, §157 odst. 2 o.s.ř. netrpí žádnou vadou. Odvolací soud, s výjimkou důkazu výzvou k vydání věci, sám dokazování neprováděl a ani je provádět nemohl, neboť účastníci návrhy na provedení důkazů nevznesli a důvod pro postup ve smyslu ust. §120 odst. 3 o.s.ř. odvolací soud neshledal. Vycházel proto ze skutkových zjištění, že žalobkyně se svým spoluvlastnickým podílem k označeným nemovitostem nemohla disponovat jako vlastník. Ve smyslu úvahy obsažené v odůvodnění rozsudku dovolacího soudu vyslovil, že vědomí nedostatku ochrany soukromého vlastnictví je třeba chápat jako objektivně působící a existující stav tísně, který může být pohnutkou pro projev vůle jednající osoby, v posuzované věci žalobkyně, zbavit se věcí bez poskytnutí odpovídajícího materiálního či morálního ekvivalentu. Tomuto pojetí stavu tísně rozhodnutí soudu prvního stupně odpovídá. Protože k účinnosti zák. č. 87/1991 Sb. byl žalovaný subjektem, který nemovitosti ve smyslu ust. §4 zákona nejen právně, ale i fakticky držel, zůstala pasivní věcná legitimace žalovaného ve věci zachována i po účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. Výzvu žalobkyně žalovanému k vydání nemovitostí posuzoval ve spojení s vylíčením průběhu vlastnictví nemovitostí, jež výzva obsahuje a shodně se soudem prvního stupně dovodil, že byť žalobkyně ve výzvě k vydání použila pojem nemovitost v jednotném čísle, měla evidentně na mysli celý soubor nemovitostí, který byl předmětem darování státu, včetně pozemků, což vyplývá z podstaty věci. Proto rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v jakém po zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu podléhal přezkumu, jako věcně správný potvrdil ve znění patrném z rozsudečného výroku. Nad tento rámec jej změnil tak, že žalobní návrh jako nadbytečný zamítl. Návrhu žalovaného na připuštění dovolání nevyhověl s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu se neodchyluje od standardní judikatury.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů odpovídajících ust. §241 odst. 3 písm. b/, c/, d/ o.s.ř. Na jeho přípustnost usoudil na podkladě ust. §239 odst. 2 o.s.ř., když soud návrhu na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nevyhověl, ač tento rozsudek je po právní stránce zásadního významu. V obsáhle odůvodněném dovolání žalovaný (dále dovolatel) rozsudku odvolacího soudu vytýká nedostatky ve skutkových závěrech a pochybení v závěrech právních, jež lze soustředit na několik okruhů otázek a to závěru o věcné pasivní legitimaci žalovaného, právního závěru o stavu tísně ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. d/ zák. č. 87/1991 Sb., jestliže předmětem daru státu je činžovní vila a rozsahu věcí, jejichž vydání se žalobkyně domáhala a které výzvou podle ust. §5 odst. 1, 2 téhož zákona uplatnila. Pro tyto nedostatky žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ze dne 3. 5. 1999 sdělil J. K., že jeho manželka J. K. dne 22. 4. 1999 zemřela. Nezanechala potomky, žádné další osoby, které by připadaly v úvahu jako dědicové neexistují a tak se jmenovaný považuje za právního nástupce zemřelé jako žalobkyně v tomto řízení. Podle sdělení notáře JUDr. J. S. ze dne 3. 8. 1999 ve věci projednání dědictví po zemřelé J. K. pod sp. zn. 18 D 659/99 je jediným dědicem J. K., který dědictví neodmítl. Smrtí žalobkyně J. K. zanikla její způsobilost k právním povinnostem (§7 odst. 2 obč. zák.) a její způsobilost být účastníkem řízení (§19 o.s.ř.). Postup soudu v řízení, v jehož průběhu účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení, upravuje ust. §107 o.s.ř. V odst. 3 připouští, aby soud pokračoval v řízení s dědici účastníka, jakmile se skončí řízení o dědictví, pokud povaha věci nepřipouští, aby se s těmito dědici nepokračovalo dříve. Ust. §107 o.s.ř., zařazené v části třetí občanského soudního řádu, platí přiměřeně i pro řízení dovolacího soudu; jeho platnost pro toto řízení ust. §243c o.s.ř. výslovně nevylučuje a ani z jiných ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá ve vztahu k ust. §107 o.s.ř. pro toto řízení něco jiného. Pozůstalý manžel J. K. jako jediný dědic dědictví neodmítl, převzal po zemřelé J. K. práva a povinnosti a je jejím nástupcem jako účastník v dovolacím řízení (institut tzv. procesního nástupnictví v případě univerzální sukcese).
J. K. (dále žalobce), považuje dovolání za nedůvodné, nepřípustné a navrhl, aby je dovolací soud zamítl a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Uvedl, že Městský soud při rozhodování o věci vycházel z právního názoru Nejvyššího soudu ČR v otázce stavu tísně podle restitučních zákonů. Z hlediska skutkových zjištění vycházel z výsledků dokazování před soudem prvního stupně, sám doplňující dokazování k okolnostem, za kterých J. K. uzavřela darovací smlouvu, neprováděl, když žalovaný návrhy na doplnění dokazování v tomto směru neučinil. Problematika výzvy k vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb. byla podle názoru žalobce řešena ve smyslu judikatury obecných soudů i Ústavního soudu ČR.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, jímž lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Z povahy dovolání vyplývá, že je může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno (zcela nebo částečně), případně jemuž byla rozhodnutím způsobena jiná újma na právech, kterou lze odstranit po zrušení rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem novým rozhodnutím. Rozsudkem odvolacího soudu byl zčásti změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že se žalobní návrh zamítá. Byla-li žaloba měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu zamítnuta, byť jen co do určité části výroku, je zřejmé, že žalovanému nebyla tímto výrokem způsobena žádná újma na jeho právech, jíž by se měl bránit mimořádným opravným prostředkem. Lze proto uzavřít, že dovolání žalovaného směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není subjektivně přípustné ve smyslu ust. §218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (§243b odst. 4 o.s.ř.), neboť je podal účastník, který k jeho podání nebyl oprávněn. Dovolací soud dovolání v této části - nad rámec úvahy o jeho přípustnosti ve smyslu ust. §236 odst. 1 o.s.ř. a násl. - odmítl podle ust. §218 odst. 1 písm. b/ (§243b odst. 4 o.s.ř.).
V dalším se dovolací soud zabýval přípustností dovolání ve věci, když tento mimořádný opravný prostředek směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (§236 odst. 1, §237, §238 odst. 1 písm. b/, §239 o.s.ř.).
Na přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 o.s.ř. nelze v posuzované věci usoudit; žalovaný (dále dovolatel) sám žádnou z vad taxativně uvedených v ust. §237 odst. 1 o.s.ř., pro něž je dovolání přípustné vždy, nevytýkal a dovolací soud, který k vadám ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. a/ - g/ o.s.ř. přihlíží z úřední povinnosti neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího soudu některou z těchto vad trpěl a byl proto zmatečný.
V posuzované věci přípustnost dovolání není založena ani ve smyslu ust. §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.; rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve výroku o věci rozsudkem odvolacího soudu potvrzen, je prvním rozsudkem ve věci a tak základní předpoklad z hlediska ust. §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dán. Přípustnost dovolání není založena ani výrokem rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. §239 odst. 1 o.s.ř.
Odvolací soud nevyhověl návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé s odůvodněním, že rozhodnutí není po právní stránce zásadního významu; žalovaný však dovolání podal. Bylo tedy na dovolacím soudu, aby posoudil, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce význam, jak ust. §239 odst. 2 o.s.ř. předpokládá, či nikoli. Kladným závěrem dovolacího soudu o této otázce se dovolání stane přípustným. Za rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se považují rozhodnutí řešící právní otázku, která nebyla judikaturou soudů vyšších stupňů řešena, nebo jejíž výklad se v rozhodování těchto soudů neustálil, nebo odvolací soud posoudil právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře soudů vyšších stupňů. Přípustnost dovolání ve smyslu ust. §239 odst. 2 o.s.ř. je tedy podmíněna zásadním významem rozhodnutí po právní stránce pro poměry obdobných sporů; to samozřejmě za předpokladu, že takovýto kvalifikovaný význam má rozhodnutí odvolacího soudu pro věc samu.
Žalovaný před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu navrhl, aby odvolací soud, pro případ, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci potvrdí, připustil dovolání proti svému rozsudku k posouzení stavu tísně při darování činžovních vil, když tato otázka není v aplikační praxi soudů jednoznačně řešena a dále výzvy (důsledků s ní spojených), v níž J. K., právní předchůdkyně žalobce, výslovně neuvedla, že požaduje i vydání výše označených pozemků. Odvolací soud návrhu nevyhověl po konstatování, že rozhodnutí odvolacího soudu se od standardní judikatury neodchyluje.
K dovolacímu přezkumu předložená otázka stavu tísně při darování činžovní vily není otázku právně významnou ve smyslu ust. §239 odst. 1, 2 o.s.ř. Pojem tísně (ust. §6 odst. 1 písm. d/ zák.č. 87/1991 Sb.) byl opakovaně řešen nejen rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR, jako tomu ostatně bylo i v posuzované věci, kdy k výkladu tohoto pojmu dovolací soud zaujal právní názor v rozsudku ze dne 22. 10. 1998, č.j. 30 Cdo 1544/98-53, ale zejména nálezy Ústavního soudu ČR, jako např. nálezem ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. I ÚS 204/96. Podle nich tíseň musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu, musí pro ni být objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu. Samotné společenské klima a společenský systém, ve kterém byl právní úkon učiněn, nelze paušálně hodnotit jako stav tísně; nelze však ztratit se zřetele, že v té době neexistovala dostatečná zákonná ochrana soukromého vlastnictví (nález IV.ÚS 97/96 Ústavního soudu ČR). Právní závěr rozsudku odvolacího soudu v této otázce je s takto pojímaným výkladem pojmu tíseň v souladu. Okolnost, že předmětem darování byl spoluvlastnický podíl činžovní vily, může být významná z hlediska skutkových závěrů ve věci, avšak nikoli z hlediska posouzení stavu tísně podle ust. §6 odst. 2 zák.č. 87/1991 Sb. Správnost skutkových zjištění ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. však není v rámci úvahy ve smyslu ust. §239 odst. 2 o.s.ř. předmětem posuzování dovolacím soudem.
Obsah výzvy J. K. ze dne 17. 9. 1991 k vydání věci, adresované žalovanému, odvolací soud posoudil nikoli jen se zřetelem k označení domu jako nemovitosti, jejíž vydání s odkazem na ust. §5 odst. 2 zák.č. 87/1991 Sb., žádá ale i ve vztahu k obsahu důvodů samotné výzvy, v nichž jmenovaná poukazovala na darování nemovitosti státu darovací smlouvou ze dne 19. 4. 1988. Jí však byly vedle domu státu darovány i pozemky, které žalobkyně v upřesněném znění žaloby označila. Výklad právního úkonu žalobkyně je v souladu se zásadou ust. §35 odst. 2 obč. zák., podle nějž je třeba právní úkony vyjádřené slovy posuzovat též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jeho jazykovým výkladem. S ohledem na vazbu výzvy J. K. k vydání věci na obsah darovací smlouvy ze dne 19. 4. 1988 nelze na rozpor ve smyslu ust. §35 odst. 2 usoudit.
Při posouzení vztahu zák. č. 172/1991 Sb. k zák. č. 87/1991 Sb. a to otázky pasivní věcné legitimace v řízení o žalobě a povinnost uzavřít dohodu o vydání věci, resp. o vydání věci odvolací soud vyslovil, že tuto „.... nelze hodnotit čistě právně puristicky s poukazem na to, že se judikatura přiklonila k respektování zák. č. 172/1991 Sb. ....\". Ve vztahu k poměrům posuzované věci argumentoval tím, že v době účinnosti zák. č. 87/1991 Sb. byl žalovaný subjektem, který věc ve smyslu ust. §4 zákona držel, z čehož podle názoru odvolacího soudu\" .... třeba dovozovat zachovalost pasivní věcné legitimace žalovaného i se zřetelem k tomu, že restituční povinnost přešla dnem účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. na obec .... „. V důsledku této právní úvahy zavázal povinností vydat nemovitosti, o jejichž vydání žalobkyně žádala výzvou ze dne 17. 9. 1991, žalovaný Bytový podnik v P.. Odvolací soud tuto otázku řešil jinak, než je řešena v judikatuře soudů vyššího stupně, což opravňuje k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v tomto směru po právní stránce zásadního významu. Tím je založena přípustnost dovolání ve smyslu ust. §239 odst. 2 o.s.ř.
Zák. č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí v §1 stanoví, že dnem účinnosti zákona, t.j. dnem 24. 5. 1991, přecházejí do vlastnictví obcí věci z vlastnictví ČR, k nimž ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v P. též na městské části, pokud obce a v P. též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti zákona hospodařily. V §2, §3 zákon vymezuje, které věci a za jakých předpokladů přecházejí do vlastnictví obcí a v ust. §4 určuje, které věci jsou z přechodu z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí vyloučeny; výslovně stanoví, že do vlastnictví obcí nepřecházejí věci, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu. V poznámce pod čarou k tomuto ustanovení je příkladný odkaz na zák. č. 87/1991 Sb. a zák.č. 403/1990 Sb. (§4 odst. 2 zák.č. 172/1991 Sb.). Z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí zákon logicky vylučuje pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání uplatněn a to před účinností zák.č. 172/1991 Sb. Pokud věci přešly do vlastnictví obcí, pak se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat (srov. R 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jiný výklad by v praxi vedl k nejistotě ve vlastnických vztazích.
Podle zjištění skutkového stavu, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel a jímž je dovolací soud vázán, vyzvala J. K. dovolatele k vydání nemovitostí podáním ze dne 17. 9. 1991, tedy po datu počátku účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. I v tomto případě však platí, že pokud oprávněná osoba vyzvala k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných důvodů domnívala, že věc ke dni účinnosti zák.č. 87/1991 Sb. drží, je třeba považovat takovou výzvu za řádnou; držba je sice jedním ze základních oprávnění vlastníka, držitelem však může být i někdo jiný, než vlastník, pakliže věc fakticky ovládá a nakládá s ní jako s vlastní. Povinnost vydat věc však přešla na nabyvatele věci za podmínek zák. č. 172/1991 Sb.
Protože odvolací soud vycházel v závěrech o vztahu zák. č. 172/1991 Sb. k zák.č. 87/1991 Sb. a důsledcích z toho vyplývajících z jiného právního názoru, který není v souladu s judikaturou soudů vyššího stupně a jejž nelze považovat za správný, dovolací soud konstatoval, že dovolání je z hlediska důvodu upraveného ust. §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci, na němž spočívá napadené rozhodnutí) důvodné. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 1999, č.j. 16 Co 17/99-72, ve výroku dovoláním dotčeném tedy ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a ve výroku o nákladech řízení dovolací soud zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 věta za středníkem o.s.ř.).
Odvolací soud bude ve věci dále jednat ve smyslu ust. §243d odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2000
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková