ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.595.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 595/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobkyně M. E., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) V. N. a 2) M. N., zastoupených advokátem, o určení práva průjezdu a chůze nabytého vydržením, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 218/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 1999, čj. 20 Co 478/98-84, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 1999, čj. 20 Co 478/98-84, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně\") rozsudkem ze dne 31. března 1998, čj. 5 C 218/96-67, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že „žalobkyně a každý další vlastník parcely č. 1861/1 parcela ve zjednodušené evidenci v k. ú. a obci P. zapsané u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 691 je oprávněn z věcného břemene chůze a průjezdu přes parcelu č. 1860/1 - ostatní komunikace v k. ú. a obci P. zapsané u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 30 a to v rozsahu chůze vždy od 1. 3. do 15. 11. každého roku a průjezdu (jízdy) v rozsahu maximálně 15 jízd za období od 1. 3. do 15. 11. každého roku\", a dále určení, že „žalovaní a každý vlastník parcely č. 1860/1 - ostatní komunikace v k. ú. obce P. zapsané u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 30 jsou povinni strpět výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni chůze a průjezdu přes parcelu č. 1860/1 - ostatní komunikace v k. ú. a obci P. zapsaný u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 30, a to v rozsahu chůze vždy od 1. 3. - 15. 11. každého roku a u průjezdu (jízdy) v rozsahu maximálně 15 jízd za období od 1. 3. do 15. 11. každého roku\". Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se stala na základě darovací smlouvy z roku 1992 vlastnicí pozemkové parcely č. 1861/1 v katastrálním území P. Bezpodílovými spoluvlastníky pozemkové parcely č. 1860/1 se na základě kupní smlouvy z roku 1964 stali žalovaní. Z této kupní smlouvy nevyplývá, že by pozemková parcela č. 1860/1 byla zatížena věcným břemenem ve prospěch parcely č. 1861/1. Do roku 1995 byla okrajová, zatravněná část parcely č. 1860/1 nicméně běžně používána jako přístupová, resp. příjezdová komunikace na pozemek žalobkyně. V roce 1995 ohledně jejího užívání v uvedené části vznikly spory, když na ní žalovaní vybudovali bránu k zamezení přejíždění těžkými vozidly. Soud na základě dalších důkazů konstatoval, že parcela č. 1860/1 byla před rokem 1995 nejméně po dobu 10 let používána právními předchůdci žalobkyně i žalobkyní k průchodu a průjezdu na parcelu č. 1861/1 v dobré víře, že právo k průchodu a průjezdu, odpovídající věcnému břemeni, je spojeno s vlastnictvím pozemkové parcely č. 1861/1. Uzavřel, že v daném případě došlo vydržením ve smyslu §151o odst. l a §134 odst. l občanského zákoníku (dále jen „ObčZ\") ke vzniku práva jízdy a chůze, odpovídajícího věcnému břemeni, přes předmětný pozemek. Žalobě ale nevyhověl, neboť se žalobkyně dožadovala určení práva věcného břemene chůze a jízdy v časově vymezeném, resp. počty jízd určeném rozsahu, v kteréžto míře ale k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni nedošlo. Za dané situace nebyl oprávněn zřídit věcné břemeno v požadovaném rozsahu, neboť takový postup soudu přichází v úvahu toliko podle §142 odst. 3 a §135c odst. 3 ObčZ. Z těchto závěrů vyplynulo i zamítnutí žaloby v části, kterou se žalobkyně domáhala určení povinnosti strpět výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni v navrhovaném rozsahu.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. června 1999, čj. 20 Co 478/98-84, změnil po úpravě žalobního návrhu rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, „že žalobkyně a každý vlastník pozemku p. č. 1861/1 - orná, zapsaného na LV č. 691 pro obec a k. ú. P. je oprávněn z věcného břemene chůze a průjezdu motorovým i nemotorovým vozidlem přes pozemek p. č. 1860/1 - ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsaný na LV č. 30 pro obec a k. ú. P., vše u Katastrálního úřadu v K.\". Dále určil, že „žalovaní a každý vlastník pozemku p. č. 1860/1 - ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsaného na LV č. 30 pro k. ú. a obec P. je povinen strpět výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni chůze a průjezdu motorovým i nemotorovým vozidlem přes pozemek p. č. 1860/1 - ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsaného na LV č. 30 pro obec a k. ú. P., u Katastrálního úřadu v K.\" Rozhodl také o nákladech řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování konstatoval, že v době od 22. 4. 1960 do 25. 9. 1989 se na pozemek č. 1861/1 chodilo a jezdilo koňmi a později traktory přes pozemek č. 1860/1, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně, B. M., která pozemek č. 1861/1 získala dědictvím po rodičích, vycházela z jejich tvrzení, že k této parcele patří vlastnicky i parcela č. 1860/1, neboť k ní neexistuje jiná přístupová cesta. Takto byl příjezdový pozemek využíván i dalšími uživateli parcely č. 1861/1. Dospěl k závěru, že běh dobré víry, která je k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni nezbytná, byl přerušen nejpozději koncem roku 1992. S odkazem na ustanovení §151n odst. l a 2, §151o odst. l, §134 odst. 3 a 870 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., a s přihlédnutím k úpravě dané problematiky plynoucí z §135a a §135c Obč po novelizaci provedené zákonem č. 131/1982 Sb. s účinností od 1. 4. 1983 uzavřel, že B. M. nepřetržitě vykonávala právo odpovídající věcnému břemeni, to je právo jízdy a chůze po pozemku č. 1860/1, po dobu nejméně 10 let před 1. 4. 1983 a k tomuto datu toto právo vydržela. Toto oprávnění převzala po svých rodičích, šlo o věcné břemeno spojené s vlastnictvím nemovitosti a nikoliv o právo patřící určité osobě, a toto právo svědčí i žalobkyni. Protože připustil změnu žalobního návrhu, ustoupila do pozadí skutečnost, pro kterou soud prvního stupně žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání žalovaní, jehož přípustnost vyplývá z ustanovení §238 odst. l písm. a) OSŘ ve znění do novely č. 30/2000 Sb. a uplatňují dovolací důvody ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Namítají, že v průběhu řízení nebylo předmětem dokazování, zda B. M. či její rodiče při přecházení či přejíždění po pozemku žalovaných vykonávali právo jízdy a chůze po dobu nejméně 10 let před 1. 4. 1983 a byli v dobré víře, že jim toto právo patří. Chůzí či přejížděním přes zmíněný pozemek nevykonávali právo, které by jim náleželo a nemohli tedy splnit podmínku dobré víry pro účely vydržení práva. Pokud přes pozemek jezdili či chodili, pak vždy na požádání a se souhlasem vlastníka pozemku, to je právní předchůdkyně žalovaných, A. S., či za souhlasu dovolatelů; šlo tedy o výprosu. Užívání cizí věci na základě výprosy nezakládá dobrou víru o tom, že uživateli právo k této věci náleží. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem - dále jen „OSŘ\"), a po zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými, je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. c) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.
Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu cesty se dovolací soud zabýval již v rozsudku ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 431/96, publikovaném v Právních rozhledech č. 5/1999. Podle §132a odst. 1, 2 ObčZ ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. \"Kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci. To platí obdobně i o tom, kdo vykonává právo odpovídající věcnému břemeni pro sebe a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že má k věci právo\". Podle §135a ObčZ ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. \"Vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemeni (§132a odst. 2)\".
Ze znění zákona je třeba dovodit, že jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře \"se zřetelem ke všem okolnostem\". Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 ObčZ), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (\"titulu\"), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, s. 587). Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Lze pak dovodit, že pokud se nabyvatel nemovitosti spokojí s pouhým ústním sdělením převodce, že s vlastnictvím nemovitosti je spojeno právo odpovídající věcnému břemeni, přičemž tato okolnost není uvedena ve smlouvě o převodu nemovitosti a nabyvatel se o existenci tohoto právo nepřesvědčí, nemůže být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo náleží, neboť při normální opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, by si existenci tohoto práva, případně právního titulu, který měl za následek jeho vznik, ověřil. Jiná situace však může nastat, pokud informaci o existenci práva dostane nabyvatel, který ví o tom, že jeho právní předchůdci cestu dlouhodobě a nerušeně užívají, a současně tu nejsou okolnosti, ze kterých se podává, že cesta je užívána na základě jiného právního důvodu.
Přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, publikovaný v Právních rozhledech č. 2/2001). Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právo odpovídající věcnému břemeni.
V dané věci soud prvního stupně dovodil držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni se samotné skutečnosti, že část pozemku žalovaných byla podle jeho zjištění dlouhodobě užívána jako cesta. Odvolací soud pak správně věnoval pozornost skutečnosti, která by založila kvalifikovanou dobrou víru žalobkyně, resp. jejích právních předchůdců, že pozemek užívá z titulu věcného práva. Za tuto skutečnost považoval sdělení rodičů B. M., že pozemek je zatížen věcným břemenem. Vyšel přitom z výpovědi B. M., která uvedla: „Považovalo se za samozřejmé, že k pozemku, který jsem vlastnila, patří i ta cesta po které jsme se k pozemku dostávali, říkali to i moji rodiče\": Dále uvedla, že „o cestu jako takovou jsme se nestarali\" (čl. 61v.). Odvolací soud pak zaujal názor, že B. M. právo vydržela; „přitom vycházela z tvrzení svých rodičů, totiž, že k parcele č. 1861/1 patří též vlastnicky parcela č. 1860/1, přičemž toto tvrzení ... nepostrádá logiku\". Dále se zde uvádí, že „oprávněnost výkonu práva odpovídajícího tomuto věcnému břemeni převzala po svých rodičích, kteří ji o tomto jejím právu informovali při příležitosti převodu pozemku\". Soud prvního stupně, který prováděl dokazování výslechem B. M., však takové skutkové zjištění neučinil a z provedených důkazů jednoznačně nevyplývá, že by rodiče B. M. ujistili, že má k pozemku právo odpovídající věcnému břemeni. To vyplývá jak z její výpovědi (formulace „k pozemku ... patří cesta\" je neurčitá), tak i z kopie notářského zápisu, přiloženého k žalobě (čl. 7), kde uvádí, že „cestu užívala v dobré víře, že se jedná o součást jejího vlastnictví, že cesta patří k pč. 1861/1...\" (podle tohoto prohlášení by mohlo tedy jít, pochopitelně za splnění dalších podmínek, o držbu vlastnického práva, nikoliv o držbu práva k věci cizí). Ve vztahu k existenci kvalifikované dobré víry B. M., resp. jejich právních předchůdců měla být též hodnocena skutečnost, že spornou cestu užívali i jiní vlastníci a uživatelé pozemků. Pominuta byla též výpověď svědka R. K., který uvedl, že když mu p. M. přenechával do užívání pozemek, „zmiňoval se o přístupové cestě k němu a uváděl, že se jedná o obecní cestu, která je užívána takto už 50 let ... že se jedná o cestu která patří vlastnicky jim to neříkal\" (čl. 62).
Skutkové zjištění, že B. M. užívala spornou cestu na základě sdělení rodičů, že k tomuto pozemku existuje právo odpovídající věcnému břemenu, a že o tomto právu ji rodiče informovali při blíže neurčeném převodu pozemku (čl. 86 shora) tak nemá oporu v provedeném dokazování [§241 odst. 3 písm. c) OSŘ]. Toto zjištění přitom samo o sobě obsahuje i závěr, že nešlo o užívání cesty na základě výprosy a mělo tak rozhodující vliv na rozhodnutí ve věci. Proto je navazující závěr, že B. M. užívala cestu jako držitelka práva odpovídajícího věcnému břemeni a že toto právo vydržela, předčasný.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. c) OSŘ je dán a dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. června 2001
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v.r.
předseda senátu