ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2786.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2786/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S. p. z. t. v likvidaci, o náhradu inventáře zaplacením částky 1.445.426,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 234/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2000, čj. 14 Co 222/2000-34, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 31.8.2000, čj. 14 Co 222/2000-34, který nabyl právní moci dne 23.9.2000, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14.1.2000, čj. 10 C 234/99-20, tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 199.205 Kč s 12% úrokem od 25.8.1999 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud rozhodl rovněž o nákladech řízení, a výslovně připustil dovolání proti potvrzující části rozsudku.
Žalobce se jako oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") domáhal žalobou, podanou u soudu dne 26.7.1999, zaplacení částky 1.445.426,70 Kč s příslušenstvím, jako náhrady za odnětí mrtvého inventáře podle ustanovení §20 tohoto zákona.. Soud prvního stupně s ohledem na námitku promlčení, vznesenou žalovaným, žalobu zamítl. Odvolací soud dospěl k odlišnému názoru, přičemž za prokázáno měl, že žalobci nárok podle ustanovení §20 zákona o půdě vznikl, a že jej žalobce uplatil u žalovaného v prekluzivní lhůtě. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že žalovaný po podání žaloby uznal svou povinnost k náhradě ve výši 199.205 Kč, a to v písemném vyjádření k žalobě. Později vznesenou námitku promlčení i co do výše 199.205 Kč proto odvolací soud neuznal s ohledem na ustanovení §110 odst. 1 občanského zákoníku a na výše uvedený projev žalovaného. Ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen. Odvolací soud dále z ustanovení §1 odst. 3 zákona o půdě dovodil, že pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se vztahy k majetku občanským zákoníkem, včetně úpravy promlčecích lhůt, neupravených v zákoně o půdě. Přestože odvolací soud nesouhlasil s výkladem soudu prvního stupně ohledně počátku běhu promlčecí lhůty, dospěl rovněž k závěru, že žaloba byla podána po uplynutí promlčecí doby; neboť výzva byla dle §102 občanského zákoníku správně uplatněna u osoby povinné v prekluzivní lhůtě, počátek běhu promlčecí lhůty se pak posunul ve smyslu ustanovení §20 odst. 1,2, zákona o půdě až na následující den stanovený zákonem, kdy marně uplynula lhůta 60 dnů. V souladu s ustanovením §239 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud připustil dovolání pro otázku výkladu běhu promlčecí lhůty za situace, kdy povinná osoba s oprávněnou jedná od včasného podání výzvy k náhradě, avšak po podání žaloby vznese námitku promlčení. V této souvislosti odkázal odvolací soud na nález Ústavního soudu sp.zn. II ÚS 309/95 publikovaný v svazku 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, č. 6, dle něhož může být takové jednání hodnoceno jak jednání v rozporu s §3 občanského zákoníku, tj. s dobrými mravy, a nemělo by požívat ochrany.
Žalobce napadl potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Uplatnil přitom dovolací důvody, vyjádřené v ustanovení
§241 odst. 3 písm. c),d) o.s.ř., které dále konkretizuje. Především tvrdí, že nárok na náhradu mrtvého inventáře uplatnil řádně a včas, a mezi účastníky od té doby probíhalo jednání o rozsahu a způsobu jeho vypořádání. Podle jeho názoru platí, že účastníci se dohodli, že náhrada bude poskytnuta v jiné lhůtě, než lhůtě 60 dnů, uvedené v §20 odst. 2 zákona o půdě, a nemohlo proto dojít k promlčení nároku. Následné zamítnutí žaloby z tohoto důvodu považuje za nesprávné. Dále namítá, že uvedené vznesení námitky promlčení žalovaným je jednáním, jež je v rozporu s §3 občanského zákoníku, tj. s dobrými mravy. Žalobce konstatuje, že žalovaný jeho nárok obecně uznal, pouze pokud jde o jeho výši podmiňoval poskytnutí náhrady předložením podrobných listin o odnětí majetku, které však neexistovaly. O odnětí mechanizace jeho otci - právnímu předchůdci žalobce - nikdy nebyl vyhotoven soupis, výměry byly vydány jen o odnětí velké techniky. Přitom je nepochybné, že otci byla odňata veškerá zemědělská mechanizace. Žalovaný přesto o poskytnutí náhrady jednal a nikdy žalobci jako oprávněné osobě nesdělil konečné stanovisko, které by mělo být podkladem pro podání žaloby. K podání žaloby se žalobce rozhodl až po zjištění, že povinnou osobou je žalovaný, který je v likvidaci, a v jejím rámci nehodlá žalobce uspokojit.Vzhledem k názoru žalobce, že nemohlo k promlčení jeho nároku dojít, navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu v části, ve které potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jakož i rozsudku soudu prvního stupně v části, ve které byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem odvolacího soudu.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17.zákona č.30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen "o.s.ř.").
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 o.s.ř. Přípustnost dovolání je založena na ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., protože odvolací soud k návrhu žalobce výrokem výslovně připustil dovolání, neboť jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Jiné důvody přípustnosti dovolání dány nejsou, a to včetně vad řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., které vždy zakládají přípustnost dovolání. Uplatněné dovolací důvody jsou podřaditelné pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. , protože dovolatel napadá správnost právního posouzení věci odvolacím soudem; dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm.c) o.s.ř. ( spočívající v tom, že skutková zjištění soudu v podstatné části nevycházejí z provedených důkazů) sice dovolatel rovněž zmiňuje, blíže jej však neodůvodňuje. Dovolací soud by se tímto důvodem ovšem ani nemohl zabývat, protože v případě, kdy přípustnost dovolání vyplývá z výroku odvolacího soudu podle §239 odst. 1 o.s.ř., je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen právní závěry rozsudku odvolacího soudu.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v mezích uplatněných dovolacích důvodů ( §242 odst.3 věta prvá o.s.ř.), týkajících se právního závěru odvolacího soudu, že nároku žalobce, založenému ustanovením §20 odst. 1 zákona o půdě, a převyšujícímu 199.205 Kč, nelze vyhovět z důvodu promlčení, jehož se povinný dovolal.
Dovolací soud v prvé řadě nemá pochybnosti o správnosti právního závěru odvolacího soudu, že zákon o půdě neupravuje institut promlčení práv tímto zákonem založených, a že s ohledem a ustanovení §1 odst. 3 zákona o půdě je třeba při rozhodování o promlčení těchto nároků použít ustanovení §101 občanského zákoníku, obsahujícího obecnou úpravu institutu promlčení. Správný je rovněž právní závěr odvolacího soudu, že právo na náhradu za zemědělský inventář ve smyslu ustanovení §20 (které bylo řádně uplatněno u povinné osoby v propadné lhůtě), bylo možno poprvé uplatnit u soudu prvý den poté, kdy povinnému uplynula 60-ti denní lhůta k poskytnutí náhrady podle ustanovení §20 odst. 2 zákona o půdě, takže tímto dnem počala běžet obecná tříletá lhůta k uplatnění nároku u soudu. Z obsahu spisu neplyne, že by se účastníci dohodli o posunu počátku promlčecí lhůty, jak tvrdí dovolatel, ani žádná jiná skutečnost, z níž by bylo možno vyvozovat přerušení této lhůty, resp. vznik nové promlčecí lhůty. Rovněž nedošlo k uznání dluhu ( nad částku přiznanou odvolacím soudem) co do důvodu i výše, takže nepřichází v úvahu desetiletá promlčecí doba podle ustanovení §110 odst. 1 obč. zák. Jestliže za této situace žalovaný námitku promlčení uplatnil, postupoval soud v souladu s ustanovením §100 odst. 1 obč. zák., podle něhož v případě, že dlužník se dovolá promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Zbývá proto posoudit, zda v daném případě uplatnění námitky promlčení povinnou osobou nebylo namístě aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud ve své judikatuře zastává názor, že aplikace uvedeného ustanovení je při posuzování práv a povinností dle zákona o půdě možná, musí však být odůvodněna mimořádnými okolnostmi případu. Za takový případ by bylo možno považovat např.vyjádření povinné osoby, že hodlá plnit ve výši požadované oprávněnou osobou, jednání obou stran o tom, že nárok oprávněné osoby bude v požadované výši uspokojen věcmi, které budou určeny dodatečnou dohodou účastníků, eventuelně v jiných případech, které by bylo možno posuzovat jako vážný příslib plnění se strany povinného, podložený jeho reálným jednáním. Tak tomu však v daném případě nebylo. Výzvu k poskytnutí náhrady podle ustanovení §20 zákona o půdě učinil žalobce podle zjištění soudu prvního stupně v roce 1991 ( výzva je sepsána dne 21.8.1991). Z žádného důkazu ve spisu nevyplývá, že by žalovaný uznával nárok žalobce nad částku přiznanou rozsudkem odvolacího soudu . Naopak žalobce ve výpovědi před soudem prvního stupně dne 14.1.2000 uvedl, že žalovaný v podstatě uznával jeho nárok, nikoli však výši. Nabídku žalovaného na "kompenzaci ve strojích" považoval žalobce za nepřijatelnou.
Dovolací soud nespatřuje za této situace v okolnostech případu důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly spatřovat v uplatněné námitce promlčení rozpor s dobrými mravy. Nebylo prokázáno, že by žalovaný svým jednáním utvrzoval žalobce v domnění, že mu poskytne náhradu v celé jím požadované výši. Žalobce si naopak musel být nejméně od roku 1992 vědom toho, že žalobce nepovažuje jeho nárok za dostatečně prokázaný zejména z hlediska výše. Na běh promlčecí lhůty pak nemá vliv ani okolnost, že žalovaný se výslovně nevyjádřil, že nárok žalobce neuznává - právě nečinnost povinného poté, kdy měl začít ze zákona plnit, opravňuje věřitele k uplatnění nároku u soudu. Šlo tedy dle názoru dovolacího soudu o obvyklou situaci, kdy žalobce musel zvážit, zda má své právo uplatnit u soudu. Pokud tak v promlčecí lhůtě neučinil, a k podání žaloby přistoupil až poté, kdy zjistil, že žalovaný je v likvidaci, dopadají na něj následky promlčení stanovené občanským zákonem, jak je shora uvedeno.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto shledán správným a dovolání bylo v důsledku toho zamítnuto (§243b odst. 1, věta před středníkem o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému, jenž by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měl nárok na jejich náhradu (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.), prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková