ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2990.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2990/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobce Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti žalované Ing. J. H., zastoupené advokátem, o vyklizení ubytovací jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 169/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2000, č. j. 19 Co 287/2000, 19 Co 288/2000-48, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. července 2000, č. j. 19 Co 287/2000, 19 Co 288/2000-48, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soudu prvního stupně) ze dne 29. září 1999, č. j. 10 C 169/96-21, ve spojení s usnesením č. j. 10 C 169/96-41, ve výroku o věci samé, tj. ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost "vyklidit ubytovací jednotku č. 901 (dále jen "ubytovací jednotka") v domě hotelového bydlení čp. 392 v ulici N. v P." (dále jen "předmětný dům") a předat ji žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku, a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a proti svému rozsudku připustil dovolání.
Na základě zjištění, že předmětný dům byl projektován a stavebně určen k ubytování, nikoliv k bydlení, odvolací soud dovodil, že takový dům, který nebyl domem obytným, nemohl ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí ve vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákonů č. 485/1991 Sb. a č. 10/1993 Sb. (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), přejít na obec (v daném případě na město P.). Uvedenému přechodu totiž bránilo ustanovení §59 odst. 1 v té době platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (zrušeného s účinností od 1. ledna 1992 - srov. §878 bod č. 2. zákona č. 40/1964 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb.; dále jen "obč. zák."), na něž ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. v poznámce pod čarou odkazovalo. Poté přijal závěr, že žalobce je v dané věci aktivně věcně legitimován, neboť na základě platné smlouvy o převodu práva hospodaření k předmětnému domu, uzavřené dne 29. prosince 1995 (dále jen "smlouva ze dne 29. prosince 1995"), mu svědčí právo hospodaření k tomuto domu. Ve vztahu k uplatněnému nároku uzavřel, že byl-li předmětný dům "projektován a stavebně určen k ubytování, je jediné možné a správné posouzení právního vztahu k ubytovací jednotce dle §754 a násl." obč. zák. Ze smlouvy o užívání ubytovací jednotky, uzavřené dne 2. ledna 1992 mezi Bytovým podnikem v P., s. p. a žalovanou (dále jen "smlouva ze dne 2. ledna 1992"), vyplývala možnost smlouvu kdykoliv vypovědět. Přitom výpovědní důvody byly ve smlouvě uvedeny pouze demonstrativně. Byla - li uvedená smlouva (a tím i užívání ubytovací jednotky) vypovězena "dnem 15.9.1995 s lhůtou k vyklizení do 31.10.1995", je žalovaná povinna ubytovací jednotku, užívanou již bez právního důvodu, vyklidit - podle smlouvy ze dne 2. ledna 1992 - bez nároku na zajištění bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."), a odůvodnila je nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem; uplatnila tak dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. V rámci uplatněného dovolacího důvodu především zpochybnila právní závěr o žalobcově aktivní věcné legitimaci v dané věci. Žalovaná se - vzhledem k obsahu dovolání - totiž domnívá, že předmětný dům přešel z vlastnictví státu do vlastnictví obce; šlo - li o dům obytný, pak by (v důsledku uvedeného přechodu) byl ve vlastnictví Městské části P., a v opačném případě by přešel do vlastnictví města P. Nebyl-li pak předmětný dům ve vlastnictví státu, nemohl "Bytový podnik v P., st. p. v likvidaci" bez souhlasu vlastníka převést právo hospodaření k tomuto domu na žalobce. Námitkou, že v daném případě šlo "o právo osobního užívání jiných místností určených k trvalému bydlení", změněné na právo nájmu takových místností, žalovaná ve skutečnosti zpochybnila rovněž právní závěr, že smlouvou ze dne 2. ledna 1992 vznikl právní vztah podle §754 a násl. obč. zák. Namítla totiž, že k ubytovací jednotce jako obytné místnosti (srov. §717 až §718 obč. zák.) jí svědčí právo nájmu, neboť právo osobního užívání jiných obytných místností, vzniklé uzavřením dohody o odevzdání a převzetí obytné místnosti poté, co jí "ještě před 17. listopadem 1989 bylo vydáno příslušným ONV rozhodnutí, kterým jí byla přidělena místnost určená k trvalému bydlení s příslušenstvím", se transformovalo na právo nájmu. K zániku práva nájmu pak může dojít jen z důvodů v zákoně upravených; žalovaná má zato, že zde se použije ustanovení týkající se vypovězení nájmu bytu, tj. ustanovení §711 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. července 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je podle §239 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, přičemž odvolací soud ve výroku svého rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné.
Žalovaná nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
V dané věci je přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu o připuštění dovolání (§239 odst. 1 o.s.ř.). Tímto výrokem je současně vymezen i dovolací důvod, neboť dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., lze odůvodnit - vedle dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. - již jen dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., tj. nesprávným právním posouzením věci, jak rovněž žalovaná správně učinila. Navíc nevymezil - li, jako v daném případě, odvolací soud ve výroku svého rozsudku právní otázku, pro kterou připustil dovolání, je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, jež měly pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam a jejichž řešení bylo dovoláním alespoň zpochybněno.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o odpověď na otázku, zda žalobci svědčí právo hospodaření k předmětnému domu a zda tak je v dané věci aktivně věcně legitimován. Následně půjde o řešení otázky, zda žalované svědčí ve vztahu k ubytovací jednotce právo nájmu obytné místnosti (popřípadě vzniklé dnem 1. ledna 1992 ze zákona, tj. ve smyslu §871 odst. 1 věty první obč. zák., transformací práva užívat obytnou místnost na právo nájmu). Pro účely odpovědi na tuto otázku bude zapotřebí - vzhledem k charakteru dovolacích námitek - vyřešit předběžnou otázku, totiž otázku, zda žalované ve vztahu k ubytovací jednotce vzniklo a zda ke dni 1. ledna 1992 existovalo a jí svědčilo právo užívat obytnou místnost (§190 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. - dále jen "o.z."). Svědčí-li žalované ve vztahu k ubytovací jednotce právo nájmu obytné místnosti ve smyslu §717 a násl. obč. zák., půjde rovněž o řešení otázky, zda se na zánik práva nájmu obytné místnosti výpovědí analogicky použije ustanovení §711 obč. zák. týkající se výpovědi z nájmu bytu.
V ustanoveních §1 až §3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jsou vymezeny věci, které dnem účinnosti tohoto zákona (dnem 24. května 1991) přešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí.
Z provedených důkazů vyplynulo, že k předmětnému domu, který ke dni 31. prosince 1949 (§2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb.) neexistoval (rozhodnutí o přípustnosti stavby bylo vydáno až dne 17. ledna 1966), měl právo hospodaření a s ním hospodařil i po datu 23. listopadu 1990 - §1 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb. - (až do 31. prosince 1995) Obvodní podnik bytového hospodářství v P. (později Bytový podnik v P., s. p.). Jelikož předmětný dům s přihlédnutím k výše uvedené charakteristice nelze pokládat za takovou věc, která by vyhovovala kritériím stanoveným v §1 a §2 zákona č. 172/1991 Sb., nemohl přejít z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle citovaných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. Odvolacímu soudu lze dát za pravdu v tom, že předmětný dům by mohl přejít z vlastnictví státu do vlastnictví obce jedině ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., pokud by šlo o obytný dům ve smyslu §59 odst. 1 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., na nějž ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. v poznámce pod čarou odkazuje.
Dovoláním nebyla napadena správnost skutkového zjištění, že předmětný dům byl určen k ubytování, nikoliv k bydlení (v rámci možného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. uvedené skutkové zjištění ani zpochybnit nelze). Za tohoto stavu věci nešlo o obytný dům ve smyslu §59 odst. 1 (ve spojení s §62) tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb. Proto lze pokládat za správný závěr, že předmětný dům nemohl přejít z vlastnictví České republiky do vlastnictví obce ani podle §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Předmětem smlouvy ze dne 29. prosince 1995 byl převod práva hospodaření k tam uvedeným nemovitostem. Institut práva hospodaření byl původně upraven v §64 až §75 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník. I když zákon č. 109/1964 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) byl dnem 1. ledna 1992 zrušen (srov. §772 bod. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník), byla v ustanovení §761 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. zakotvena zásada, že až do vydání nové právní úpravy zákony Federálního shromáždění a národních rad se právo hospodaření státních organizací s majetkem státu řídí dosavadními předpisy, včetně ustanovení §64, §65 a §72 až 74b zákona č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů. "Nová právní úprava" (§761 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.) je obsažena až v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2001, a v době uzavření smlouvy ze dne 29. prosince 1995 se za "dosavadní předpis" ve smyslu §761 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., kterým se řídilo právo hospodaření státních organizací s majetkem státu (do vydání nové právní úpravy), pokládala - vedle zákona č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů - rovněž vyhláška č. 119/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která byla vydána podle §391 odst. 1 písm. a/ zákona č. 109/1964 Sb. jako předpisu zmocňovacího a podle §75 téhož zákona, a která právo hospodaření upravila v ustanoveních §4 až §14 (citovaná vyhlášky byla zrušena ke dni 1. ledna 2001 - srov. §66 bod. 2 zákona č. 219/2000 Sb.).
I když pojem "právo hospodaření" není ve zmíněných předpisech (a ani jiných právních normách) definován, lze - s přihlédnutím k jeho úpravě v citovaných předpisech - dovodit, že uvedené právo v sobě kumuluje jak tradiční vlastnická oprávnění (věc držet, užívat, nakládat s ní), tak i řadu povinností směřujících k zachování, účelnému využívání a ochraně těchto věcí, včetně uplatňování a hájení tohoto práva i primárního vlastnického práva státu u soudů a jiných orgánů.
Byl - li tedy ke dni uzavření smlouvy ze dne 29. prosince 1995 předmětný dům ve vlastnictví státu (neboť nepřešel na obec) a měl - li k němu právo hospodaření, tj. právo definované v předchozím odstavci, tehdejší Bytový podnik v P., s. p., lze - s přihlédnutím k §64 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §12 odst. 1 vyhlášky č. 119/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dovodit, že smlouvou ze dne 29. prosince 1995 bylo platně převedeno právo hospodaření k předmětnému domu na žalobce, který je za tohoto stavu v dané věci aktivně věcně legitimován, jak správně dovodil odvolací soud.
Podle §871 odst. 1 obč. zák. právo osobního užívání bytu a právo užívání jiných obytných místností a místností nesloužících k bydlení vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni účinnosti, tj. ke dni 1. ledna 1992, tohoto zákona (zákona č. 509/1991 Sb.), se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem.
Z citovaného ustanovení především vyplývá, že zákonná transformace na právo nájmu se týká pouze zde výslovně uvedených právních vztahů; jejich výčet je taxativní, a nelze jej rozšiřovat na právní vztahy, jež zde nejsou výslovně vyjmenovány. Citované ustanovení je totiž ve vztahu k přechodnému ustanovení obecné povahy, tj. k ustanovení §868 obč. zák., ustanovením speciálním a může se proto týkat jen těch právních vztahů, jež toto zvláštní ustanovení výslovně zmiňuje.
Předpokladem zákonné transformace práva užívání obytných místností na právo nájmu ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. je, že takovéto právo ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. trvalo - existovalo (uvedený závěr, byť ve vztahu k transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu ve smyslu §871 odst. 1 obč. zák., byl přijat v rozsudcích Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 162/94, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněných pod č. 25 a 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 téhož časopisu). Uvedený závěr, byť rovněž ve vztahu k transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu, lze dovodit též z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 8/92, uveřejněného pod č. 27 v sešitě č. 3 - 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 22. března 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93, uveřejněného pod č. 9 ve svazku č. 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Vznik tohoto práva je nutno posoudit podle dosavadních předpisů (§868 obč. zák.), tj. podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále opět jen "o.z."). Jak vyplývá z ustanovení §190 odst. 1 a 2 o.z., nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí místnosti do užívání, na jejímž základě vznikalo ve smyslu §190 odst. 2 o.z. právo užívat obytnou místnost, bylo rozhodnutí o přidělení obytné místnosti ... vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem podle předpisů o hospodaření s byty. Právní skutečností, působící vznik práva užívat obytnou místnost, sice byla dohoda o odevzdání a převzetí místnosti do užívání, avšak ta mohla být platně uzavřena pouze za předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení obytné místnosti.
Rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (zákon č. 71/1967 Sb.). Rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty mělo stejnou povahu (§1 odst. 2 a §58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) - srov. Občanský zákoník, Komentář, Díl I., vydaný nakladatelstvím Panorama v roce 1987, strana 549. Jelikož podle zákona č. 41/1964 Sb. podléhaly obytné místnosti (v zařízeních určených k trvalému bydlení) stejnému právnímu režimu, tedy přidělovacímu režimu, jako byty, vydávaly rozhodnutí o přidělení obytné místnosti - stejně jako rozhodnutí o přidělení bytů - místní národní výbory nebo jiné orgány příslušné podle předpisů o hospodaření s byty (§190 odst. 1 o.z.); šlo tedy rovněž o rozhodnutí vydávaná ve správním řízení.
Z provedených důkazů nevyplynulo, že by bylo ve vztahu k ubytovací jednotce v době do 31. ledna 1991 vydáno ve správním řízení rozhodnutí o přidělení obytné místnosti (§190 odst. 1 o.z.) žalované. Lze pouze dodat, že v řízení sporném (jímž je i řízení v dané věci) tíží povinnost tvrzení a povinnost důkazní toho z účastníků, který tvrdí skutečnosti, z nichž pro sebe vyvozuje příznivé právní následky; tvrdila-li tedy dovolatelka, že jí (ve smyslu §190 odst. 2 o.z.) vzniklo právo užívat obytnou místnost, bylo na ní, aby nabídla důkazy, z nichž by vyplynula existence rozhodnutí o přidělení obytné místnosti ve smyslu §190 odst. 1 o.z., jako předpokladu pro uzavření dohody o odevzdání a převzetí obytné místnosti do užívání, na jejímž základě uvedené právo vznikalo. Žalovaná však žádné důkazy týkající se zmíněného rozhodnutí nenabídla, byť v dovolání jeho existenci tvrdila - "ještě před 17. listopadem 1989 bylo vydáno příslušným ONV rozhodnutí ...".
Při absenci rozhodnutí o přidělení obytné místnosti nemohlo žalované podle předpisů platných do 31. prosince 1991 vzniknout ve vztahu k ubytovací jednotce právo užívat obytnou místnost. Z toho - logicky vzato - vyplývá, že takové právo nemohlo existovat ani ke dni 1. ledna 1992, a proto nemohlo podle §871 odst. 1 věty první obč. zák. vzniknout ani právo nájmu.
Z toho, že žalované v době do 31. prosince 1991 nevzniklo a tudíž ani ke dni 1. ledna 1992 neexistovalo právo osobního užívání jiné obytné místnosti (v zařízeních určených k trvalému bydlení) ve smyslu §190 a násl. o.z., však ještě nevyplývá, že jí právo nájmu obytné místnosti (v zařízeních určených k trvalému bydlení) podle §717 a násl. obč. zák. nemohlo vzniknout v době po 1. lednu 1992.
Ačkoliv občanský zákoník rozlišuje mezi nájmem bytu a nájmem "obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení", sám vymezení posléze uvedeného předmětu nájmu neobsahuje. Vzhledem k rozlišení mezi oběma druhy nájmu je třeba především dovodit, že předmětem nájemního vztahu ve smyslu ustanovení §717 obč. zák. nemůže být byt, neboť jinak by šlo o právní vztah upravený v ustanovení §685 a násl. obč. zák. Pojem "zařízení určené k trvalému bydlení" pak vylučuje případy, kdy je obytná místnost umístěna v objektu sloužícím k poskytování přechodného ubytování ve smyslu ustanovení §754 a násl. obč. zák. Režimem ustanovení §717 a §718 obč. zák. se tedy spravují nájemní vztahy k jednotlivým obytným místnostem (příp. i se společným příslušenstvím) v zařízeních určeným svou povahou k zajištění trvalého bydlení, jako jsou např. tzv. svobodárny, některé typy podnikových ubytoven, penzionů apod. Jde zpravidla o formu uspokojování bytové potřeby jednotlivců; je zde proto vyloučen vznik práva společného nájmu, a to i mezi manžely. Nájemní vztah zde vzniká pouze nájemní smlouvou. Obsah daného nájemního vztahu není v zákoně blíže upraven. Práva a povinnosti subjektů tohoto vztahu se budou řídit nájemní smlouvou, subsidiárně pak obecnými ustanoveními o nájemní smlouvě (část osmá, hlava sedmá §663 a násl. obč. zák.), včetně oddílu třetího týkajícího se skončení nájmu - §676 a násl. obč. zák. (srov. Občanský zákoník, Komentář, 2. vydání 1994, vydaný nakladatelstvím C. H. Beck/SEVT, strana 518). Naproti tomu právní vztah podle §754 a násl. obč. zák. se - vzhledem k určení objektu (v němž se místnost nachází) pro krátkodobé (přechodné) ubytování - právě touto charakteristikou odlišuje od nájmu bytů i od nájmu obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení. Ubytování je právní vztah, v němž je ubytovatel zavázán poskytnout objednateli přechodné ubytování na dobu dohodnutou nebo na dobu vyplývající z účelu ubytování v zařízeních k tomu určených (hotely, noclehárny, ubytovny, kempy, penzióny, vysokoškolské koleje, internáty a jiná zařízení) a poskytnout plnění s ubytováním spojená, přičemž objednatel (ubytovaný) je povinen zaplatit cenu ve lhůtách stanovených ubytovacími řády. Ubytování je poskytováno na základě smlouvy, jejímiž obsahovými náležitostmi je dohoda o předmětu ubytování, ujednání o ceně a ujednání o době provedení. Bylo-li poskytnuto ubytování v ubytovně určené k přechodnému ubytování, je třeba právní vztah takto vzniklý posuzovat podle §300 a násl. o.z. (nyní §754 a násl. obč. zák.). Povinnost vyklidit takovou ubytovnu není podmíněna opatřením náhradního ubytování (po skončení přechodného ubytování nemá ubytovaný právo na zajištění náhradního objektu). Uvedené závěry, od nichž soudní praxe doposud nezaznamenala odklon, vyplývají rovněž z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. října 1964, sp. zn. 11 Co 88/64, uveřejněného v sešitě č. 9 z roku 1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podle ničím nezpochybněného skutkového zjištění byl předmětný dům určen k ubytování nikoliv k bydlení; nešlo tudíž o zařízení určené k trvalému bydlení. Na zmíněném určení domu nemůže nic změnit ani ujednání účastníků obsažené v čl. V. bodu 1. smlouvy ze dne 2. ledna 1992, totiž ujednání, že "doba smlouvy není časově omezena". Je-li ubytovací jednotka umístěna v objektu sloužícím k poskytování ubytování (nikoliv tedy v zařízení určeném k trvalému bydlení ve smyslu §717 odst. 1 obč. zák.), nemohlo žalované na základě smlouvy ze dne 2. ledna 1992 vzniknout ve smyslu §717 a násl. obč. zák. právo nájmu obytné místnosti v zařízení určeném k trvalému bydlení, a to ani tehdy, jestliže by uvedená smlouva obsahovala náležitosti nájemní smlouvy podle §663 a násl. obč. zák. I kdyby však na základě smlouvy ze dne 2. ledna 1992 vzniklo žalované právo nájmu obytné místnosti ve smyslu §717 a násl. obč. zák., pak v případě zániku tohoto práva výpovědí ve smyslu §677 a §688 obč. zák. by se při vyklizení přednostně uplatnila ve smyslu §718 obč. zák. smluvní ujednání o vyklizení bez vázanosti na zajištění bytové náhrady (čl. VI. smlouvy ze dne 2. ledna 1992); nárok žalované na zajištění bytové náhrady (náhradního ubytování - §718 obč. zák.) byl totiž smlouvou ze dne 2. ledna 1992 vyloučen.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud je - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. ledna 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková