ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.370.99.1
sp. zn. 26 Cdo 370/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobce Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti žalované E. N., zastoupené advokátem, o vyklizení ubytovací jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 172/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 1998, č. j. 11 Co 56/98-48, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. září 1998, č. j. 11 Co 56/98-48, změnil v pořadí druhý - zamítavý - rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soudu prvního stupně) ze dne "12. února 1997, č. j. 5 C 172/96-14" (správně ze dne 1. října 1997, č. j. 5 C 172/96-31), tak, že žalované uložil povinnost "vyklidit a žalobci vyklizenou odevzdat ubytovací jednotku č. 909 (dále jen "ubytovací jednotka") v domě hotelového bydlení č. p. 392 N. P. v P." (dále jen "předmětný dům") do 15 dnů od právní moci rozsudku, a zároveň povinnost zaplatit státu na účet soudu prvního stupně soudní poplatky; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. V pořadí první, rovněž zamítavý, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. února 1997, č. j. 5 C 172/96-14, byl k odvolání žalobce usnesením odvolacího soudu ze dne 29. května 1997, č. j. 11 Co 195/97-26, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Na základě zjištění (učiněného ze sdělení odboru výstavby Obvodního úřadu v Praze 6 ze dne 21. dubna 1992), že předmětný dům nebyl určen kolaudačním rozhodnutím k užívání jako dům s byty, nýbrž jako dům sloužící k ubytování, odvolací soud dovodil, že takový dům, který nebyl domem určeným "k trvalému bydlení", tj. domem obytným, nemohl ve smyslu §3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí ve vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí, ve znění platném v době jeho rozhodování, tj. ve znění po novelách provedených zákony č. 485/1991 Sb. a č. 10/1993 Sb. (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), přejít na obec (v daném případě na město P.) a je tedy i nadále ve vlastnictví státu. Poté přijal závěr, že žalobce je v dané věci aktivně věcně legitimován, neboť mu svědčí právo hospodaření k předmětnému domu. Ve vztahu k uplatněnému nároku uzavřel, že v důsledku absence rozhodnutí o přidělení obytné místnosti (§154 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. /dále jen "o.z."/) nevzniklo žalované k ubytovací jednotce právo osobního užívání jiné obytné místnosti ve smyslu §190 a násl. o.z. Za této situace se vztah žalované k ubytovací jednotce řídí smlouvou o jejím užívání ze dne 30. srpna 1985 (dále jen "smlouva ze dne 30. srpna 1985"). Byl-li daný užívací vztah v souladu se smlouvou ze dne 30. srpna 1985 vypovězen, zanikl žalované právní důvod k užívání ubytovací jednotky a proto je povinna ji vyklidit - podle smlouvy ze dne 30. srpna 1985 - bez nároku na zajištění bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení "§238 odst. 1" (správně §238 odst. 1 písm. a/) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."), a odůvodnila je nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) a konstatováním, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. namítla, že soud prvního stupně "se spokojil s dopisem odboru výstavby obv. úřadu městské části, aniž by obsah tohoto dopisu sám zhodnotil. V dopise je uvedeno, kdy byla stavba nemovitosti povolena, kdy byla kolaudována, ale nevyplývá z ní, o jakou stavbu se jedná". V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. především zpochybnila právní závěr o žalobcově aktivní věcné legitimaci v dané věci. Žalovaná se - vzhledem k obsahu dovolání - totiž domnívá, že předmětný dům přešel z vlastnictví státu na obec; šlo - li o dům obytný, pak (v důsledku uvedeného přechodu) měla k němu "dispoziční právo" M. č. P., a v opačném případě by "dispoziční právo" svědčilo městu P. Nebyl-li pak předmětný dům ve vlastnictví státu, nemohl s ním "disponovat (tudíž ani převést právo hospodaření na žalobce) Bytový podnik v P., st. p. v likvidaci". Námitkou, že v daném případě šlo "o typ bydlení na základě práva osobního užívání jiných místností určených k trvalému bydlení", žalovaná ve skutečnosti zpochybnila rovněž právní závěr, že její vztah k ubytovací jednotce se řídí smlouvou ze dne 30. srpna 1985. Má tak zato, že k ubytovací jednotce jako obytné místnosti (srov. §190 až §195 o.z. a §717 až §718 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. - dále jen "obč. zák.") jí v současné době svědčí právo nájmu, vzniklé transformací práva osobního užívání jiných obytných místností (§190 a násl. o.z.) na právo nájmu obytné místnosti (§717 a násl. obč. zák.). Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. září 1998, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Žalovaná nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Podle §241 odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat jen pro některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení pod písm. a/ až d/. Pod písm. c/ tohoto ustanovení je normován dovolací důvod mířící na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Námitka, že z dopisu "obv. úřadu městské části" nevyplynulo, "o jakou stavbu se (v případě předmětného domu) jedná", je lichá. Na jiném místě tohoto rozhodnutí je uvedeno zjištění, učiněné z provedeného důkazu - sdělení odboru výstavby Obvodního úřadu v P. ze dne 21. dubna 1992, totiž zjištění, že předmětný dům nebyl určen kolaudačním rozhodnutím k užívání jako dům s byty, nýbrž jako dům sloužící k ubytování. Uvedené zjištění, týkající se charakteru předmětného domu, z citovaného sdělení jednoznačně vyplynulo a odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v tomto ohledu v úvahu skutečnost, která z provedeného důkazu vyplývá. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o odpověď na otázku, zda žalobci svědčí právo hospodaření k předmětnému domu a zda tak je v dané věci aktivně věcně legitimován. Nejdříve však bude zapotřebí vyřešit předběžnou otázku, totiž otázku, zda lze smlouvu o převodu práva hospodaření k předmětnému domu ze dne 29. prosince 1995 (dále jen "smlouva ze dne 29. prosince 1995") pokládat za platnou. Následně půjde o řešení otázky, zda se právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, řídí smlouvou ze dne 30. srpna 1985, či zda žalované v tomto ohledu svědčí právo nájmu, vzniklé dnem 1. ledna 1992 ze zákona, tj. ve smyslu §871 odst. 1 věty první obč. zák., transformací práva užívat obytnou místnost na právo nájmu, které ve vztahu k obytné místnosti zaniká způsoby uvedenými v §676 až §680 obč. zák. (srov. Občanský zákoník, Komentář, 2. vydání 1994, vydaný nakladatelstvím C. H. Beck/SEVT, strana 518). Pro účely odpovědi na posléze uvedenou otázku bude zapotřebí vyřešit předběžnou otázku, totiž otázku, zda žalované ve vztahu k ubytovací jednotce vzniklo a zda ke dni 1. ledna 1992 existovalo a jí svědčilo právo užívat obytnou místnost (§190 odst. 1 a 2 o.z.).
V ustanoveních §1 až §3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jsou vymezeny věci, které dnem účinnosti tohoto zákona (dnem 24. května 1991) přešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí.
Z provedených důkazů vyplynulo, že k předmětnému domu, který ke dni 31. prosince 1949 (§2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb.) neexistoval (rozhodnutí o přípustnosti stavby bylo vydáno až dne 17. ledna 1966), měl právo hospodaření a s ním hospodařil i po datu 23. listopadu 1990 - §1 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb. - (až do 31. prosince 1995) Obvodní podnik bytového hospodářství v P. (později Bytový podnik v P., s. p.,). Jelikož předmětný dům s přihlédnutím k právě uvedené charakteristice nelze pokládat za takovou věc, která by vyhovovala kritériím stanoveným v §1 a §2 zákona č. 172/1991 Sb., nemohl přejít z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle citovaných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. Odvolacímu soudu lze dát za pravdu v tom, že předmětný dům by mohl přejít z vlastnictví státu do vlastnictví obce jedině podle §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., pokud by šlo o obytný dům ve smyslu §59 odst. 1 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., na nějž ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. v poznámce pod čarou odkazuje.
Z toho, co je ve vztahu ke skutkovému zjištění, týkajícímu se charakteru předmětného domu, uvedeno na jiném místě tohoto rozhodnutí, vyplývá, že lze pokládat za správné skutkové zjištění, že předmětný dům nebyl určen kolaudačním rozhodnutím k užívání jako dům s byty, nýbrž šlo o dům sloužící k ubytování. Za tohoto stavu věci nešlo o obytný dům ve smyslu §59 odst. 1 (ve spojení s §62) tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb. Proto lze pokládat za správný závěr, že předmětný dům nemohl přejít z vlastnictví České republiky do vlastnictví obce ani podle §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Předmětem smlouvy ze dne 29. prosince 1995 byl převod práva hospodaření k tam uvedeným nemovitostem. Institut práva hospodaření byl původně upraven v §64 až §75 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník. I když zákon č. 109/1964 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) byl dnem 1. ledna 1992 zrušen (srov. §772 bod. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník), byla v ustanovení §761 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. zakotvena zásada, že až do vydání nové právní úpravy zákony Federálního shromáždění a národních rad se právo hospodaření státních organizací s majetkem státu řídí dosavadními předpisy, včetně ustanovení §64, §65 a §72 až 74b zákona č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů. "Nová právní úprava" (§761 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.) je obsažena až v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2001, a v době uzavření smlouvy ze dne 29. prosince 1995 se za "dosavadní předpis" ve smyslu §761 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., kterým se řídilo právo hospodaření státních organizací s majetkem státu (do vydání nové právní úpravy), pokládala - vedle zákona č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů - rovněž vyhláška č. 119/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která byla vydána podle §391 odst. 1 písm. a/ zákona č. 109/1964 Sb. jako předpisu zmocňovacího a podle §75 téhož zákona, a která právo hospodaření upravila v ustanoveních §4 až §14 (citovaná vyhlášky byla zrušena ke dni 1. ledna 2001 - srov. §66 bod. 2 zákona č. 219/2000 Sb.).
I když pojem "právo hospodaření" není ve zmíněných předpisech (a ani jiných právních normách) definován, lze - s přihlédnutím k jeho úpravě v citovaných předpisech - dovodit, že uvedené právo v sobě kumuluje jak tradiční vlastnická oprávnění (věc držet, užívat, nakládat s ní), tak i řadu povinností směřujících k zachování, účelnému využívání a ochraně těchto věcí, včetně uplatňování a hájení tohoto práva i primárního vlastnického práva státu u soudů a jiných orgánů.
Byl - li tedy ke dni uzavření smlouvy ze dne 29. prosince 1995 předmětný dům ve vlastnictví státu (neboť na obec nepřešel) a měl - li k němu právo hospodaření, tj. právo definované v předchozím odstavci, tehdejší Bytový podnik v P., s. p., lze - s přihlédnutím k §64 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §12 odst. 1 vyhlášky č. 119/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dovodit, že smlouvou ze dne 29. prosince 1995 bylo platně převedeno právo hospodaření k předmětnému domu na žalobce, který je za tohoto stavu v dané věci aktivně věcně legitimován, jak správně dovodil odvolací soud.
Podle §871 odst. 1 obč. zák. právo osobního užívání bytu a právo užívání jiných obytných místností a místností nesloužících k bydlení vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni účinnosti tohoto zákona (zákona č. 509/1991 Sb.), se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem.
Z citovaného ustanovení především vyplývá, že zákonná transformace na právo nájmu se týká pouze zde výslovně uvedených právních vztahů; jejich výčet je taxativní, a nelze jej rozšiřovat na právní vztahy, jež zde nejsou výslovně vyjmenovány. Citované ustanovení je totiž ve vztahu k přechodnému ustanovení obecné povahy, tj. k ustanovení §868 obč. zák., ustanovením speciálním a může se proto týkat jen těch právních vztahů, jež toto zvláštní ustanovení výslovně zmiňuje.
Předpokladem zákonné transformace práva užívání obytných místností na právo nájmu ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. je, že takovéto právo ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. trvalo - existovalo (uvedený závěr, byť ve vztahu k transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu ve smyslu §871 odst. 1 obč. zák., byl přijat v rozsudcích Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 162/94, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněných pod č. 25 a 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 téhož časopisu). Uvedený závěr, byť rovněž ve vztahu k transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu, lze dovodit též z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 8/92, uveřejněného pod č. 27 v sešitě č. 3 - 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 22. března 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93, uveřejněného pod č. 9 ve svazku č. 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Vznik tohoto práva je nutno posoudit podle dosavadních předpisů (§868 obč. zák.), tj. podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále opět jen "o.z."). Jak vyplývá z ustanovení §190 odst. 1 a 2 o.z., nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí místnosti do užívání, na jejímž základě vznikalo ve smyslu §190 odst. 2 o.z. právo užívat obytnou místnost, bylo rozhodnutí o přidělení obytné místnosti ... vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem podle předpisů o hospodaření s byty. Právní skutečností, působící vznik práva užívat obytnou místnost, sice byla dohoda o odevzdání a převzetí místnosti do užívání, avšak ta mohla být platně uzavřena pouze za předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení obytné místnosti.
Rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (zákon č. 71/1967 Sb.). Rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty mělo stejnou povahu (§1 odst. 2 a §58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) - srov. Občanský zákoník, Komentář, Díl I., vydaný nakladatelstvím Panorama v roce 1987, strana 549. Jelikož podle zákona č. 41/1964 Sb. podléhaly obytné místnosti (v zařízeních určených k trvalému bydlení) stejnému právnímu režimu, tedy přidělovacímu režimu, jako byty, vydávaly rozhodnutí o přidělení obytné místnosti - stejně jako rozhodnutí o přidělení bytů - místní národní výbory nebo jiné orgány příslušné podle předpisů o hospodaření s byty (§190 odst. 1 o.z.); šlo tedy rovněž o rozhodnutí vydávaná ve správním řízení.
Z provedených důkazů nevyplynulo, že by bylo ve vztahu k ubytovací jednotce vydáno ve správním řízení rozhodnutí o přidělení obytné místnosti (§190 odst. 1 o.z.) žalované. Za takové rozhodnutí nelze pokládat přípis Národního výboru P. ze dne 27. srpna 1985, navíc adresovaný "Obvodnímu podniku bytového hospodářství v P., Správě h. d., N. P. 392, P." a žalované dán pouze na vědomí. Uvedený přípis je totiž pouhým souhlasem "s přidělením ubytovací jednotky" a nikoliv rozhodnutím o přidělení obytné místnosti ve smyslu §190 odst. 1 o.z., vydaným ve správním řízení. Lze pouze dodat, že v řízení sporném (jímž je i řízení v dané věci) tíží povinnost tvrzení a povinnost důkazní toho z účastníků, který tvrdí skutečnosti, z nichž pro sebe vyvozuje příznivé právní následky; tvrdila-li tedy dovolatelka, že jí (ve smyslu §190 odst. 2 o.z.) vzniklo právo užívat obytnou místnost, bylo na ní, aby nabídla důkazy, z nichž by vyplynula existence rozhodnutí o přidělení obytné místnosti ve smyslu §190 odst. 1 o.z., jako předpokladu pro uzavření dohody o odevzdání a převzetí obytné místnosti do užívání, na jejímž základě uvedené právo vznikalo. Žalovaná však žádné důkazy týkající se zmíněného rozhodnutí nenabídla a v dovolání jeho existenci ani netvrdila.
Není - li přípis Národního výboru P. ze dne 27. srpna 1985 rozhodnutím (o přidělení obytné místnosti) vydaným ve správním řízení, lze - při absenci takového správního rozhodnutí - pokládat za správný závěr, že žalované podle předpisů platných do 31. prosince 1991 nevzniklo ve vztahu k ubytovací jednotce právo užívat obytnou místnost. Z toho - logicky vzato - vyplývá, že takové právo nemohlo existovat ani ke dni 1. ledna 1992, a proto žalované nemohlo podle §871 odst. 1 věty první obč. zák. vzniknout právo nájmu. Sporný právní vztah se tedy řídí smlouvou ze dne 30. srpna 1985, jak správně uzavřel odvolací soud. Ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud je - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. ledna 2001
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová