ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.38.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 38/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně m. č. P., proti žalovaným 1. J. N. a 2. P. N., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 112/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2000, č.j. 16 Co 181/2000, 16 Co 182/2000 - 120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů řízení částku 475,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 poté, kdy byl usnesením Městského soudu v Praze č.j. 11 Co 412/98 - 46 zrušen jeho zamítavý rozsudek ze dne 22. 4. 1998, č.j. 6 C 112/97 - 25, znovu zamítl rozsudkem ze dne 21. 4. 1999, č.j. 6 C 112/97 - 66, žalobu m. č. P. proti oběma žalovaným na vyklizení bytu č. 8 o velikosti 2 + 1, I. kategorie ve čtvrtém podlaží domu čp. 250 v P. (dále též jen "předmětný byt"), a zavázal žalobkyni, aby žalovaným nahradila náklady řízení. Doplňujícím rozsudkem ze dne 27. 9. 1999, č.j. 6 C 112/97 - 79, uložil žalobkyni povinnost nahradit státu náklady vynaložené na svědečném. Soud dovodil (zejména na základě důkazů výslechem svědků JUDr. M. M., P. K. a O. P.), že na první žalovanou přešel nájem předmětného bytu podle §706 odst. 1 obč. zák. v roce 1992 po úmrtí posledního z předchozích nájemců bytu (manželů Š.), a že druhému žalovanému vzniklo právo společného nájmu sňatkem, který uzavřel s první žalovanou v roce 1994.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 1999, č.j. 58 Co 598/99, 58 Co 599/99 - 88, poté, kdy k důkazu přečetl spis sp. zn. D 741/91 a sp. zn. D 442/95 Obvodního soudu pro Prahu 6, a kdy přečetl i výpověď prvé žalované, učiněnou v předchozím odvolacím řízení, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že oběma žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a předat jej žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Citovaný rozsudek městského soudu byl k dovolání obou žalovaných zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2000, č.j. 26 Cdo 951/99 - 110, a věc byla vrácena k dalšímu řízení odvolacímu soudu. Důvodem zrušení odvolacího rozhodnutí byla skutečnost, že řízení před odvolacím soudem, vedené pod sp. zn. 58 Co 598/99, 58 Co 599/99, bylo stiženo vadou podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., když městský soud v tomto řízení nezachoval procesní postup stanovený v §213 odst. 2 o. s. ř. , tj. vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, ač důkazy, na nichž soud prvního stupně založil svá zjištění, nezopakoval, popřípadě dokazování nedoplnil.
Po vrácení věci pokračoval odvolací soud v řízení (§243d odst. 1 věta prvá o. s. ř.) a rozhodl znovu rozsudkem ze dne 26. 9. 2000, č.j. 16 Co 181/2000, 16 Co 182/2000 - 120, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalobkyni zavázal nahradit žalovaným "společně a nerozdílně" náklady odvolacího i dovolacího řízení a zamítl její návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Uvedl, že ani po provedeném doplnění dokazování (když další důkazy navrženy nebyly) nemá důvod opakovat důkazy provedené soudem prvního stupně a tudíž ani možnost odchýlit se od jeho skutkových zjištění. Zdůraznil, že dokazování před odvolacím soudem je omezeno jak ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř., tak zásadou dvoustupňovosti soudního řízení, která vylučuje, aby doplnění dokazování před odvolacím soudem podstatným způsobem měnilo skutkový stav a odnímalo tak účastníkům možnost obrany proti zcela novým skutkovým i právním závěrům řádným opravným prostředkem. Ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) vyplývá - pokračoval odvolací soud - že zhodnotil-li soud prvního stupně na základě své volné úvahy důkazy před ním provedené způsobem, který odpovídá zásadám logického myšlení, pak odvolací soud nejen není oprávněn tyto důkazy bez jejich opakování hodnotit jinak, ale nemá ani důvod je opakovat, či rozhodnutí soudu prvního stupně rušit a tomuto soudu přikazovat, aby důkazy hodnotil jinak, a to ani v případě, že jiné hodnocení přichází v úvahu. Námitky žalobkyně, která se neztotožňuje s hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně, a předkládá vlastní verzi jejich hodnocení, nejsou dostatečným důvodem pro závěr o nesprávnosti rozhodnutí obvodního soudu. K přesvědčení žalobkyně, že "výpovědi nově slyšených svědků neprokazují splnění předpokladu přechodu nájmu" uvedl odvolací soud, že soud prvního stupně tyto výpovědi hodnotil "v kontextu dříve provedených důkazů tak, že některé závěr o vedení společné domácnosti žalované s panem Šandou nepřímo potvrzují, některé jsou pro rozhodnutí bez významu, když svědci nebyli o rozhodných okolnostech informováni (ing. J. Š.), a žádné z nich tento závěr nevyvracejí". Podle odvolacího soudu se obvodní soud vypořádal i se zjištěním z dědického spisu a "námitky uvedené v odvolání nejsou způsobilé zvrátit závěr soudu prvního stupně o splnění předpokladů k přechodu práva nájmu na žalovanou a o navazujícím vzniku práva společného nájmu žalovaných v důsledku uzavření manželství". Výrok zamítající návrh na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že dovolacím důvodem v případě dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř. může být jen nesprávné právní posouzení věci, žalobkyně ale navrhla připuštění dovolání proto, že podle jejího názoru "nemá potvrzující rozsudek oporu v provedeném dokazování".
Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci 27. 10. 2000, podala žalobkyně dne 27. 11. 2000 dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. a také o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Vadu řízení spočívající v nesprávném obsazení soudu (§237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.), jejíž existence by zároveň naplnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř., spatřuje v tom, že po zrušení odvolacího rozsudku Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím nerozhodoval ve věci "tentýž odvolací senát, který obecně rozhoduje odvoláních" (a je tedy podle názoru dovolatelky zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina"). Dovolatelka zároveň uvedla, že jí sice je známo, že odvolací senát, který naposledy (tj. nyní napadeným rozsudkem ze dne 26. 9. 2000) ve věci rozhodoval, má podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze rozhodovat o věcech vrácených tomuto soudu po zrušení jeho rozhodnutí v dovolacím řízení, avšak tento postup v ní vzbuzuje pochybnosti o dodržení ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny).
Zásadní právní význam ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. dovolatelka shledává ve výkladu §213 odst. 2 o. s. ř. I když považuje za správný názor odvolacího soudu, že "těžiště dokazování spočívá v prvoinstančním řízení a rozsah dokazování před odvolacím soudem je omezen ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř.", namítá, že odvolací soud "nadměrně preferuje dokazovací činnost v první instanci oproti druhé instanci, avšak nevyrovnává se vůbec se situací, kdy soud prvního stupně "po úplném provedeném dokazování dovozuje z důkazů něco, co z nich s jistotou a bez pochybností neplyne". Podle dovolatelky měl odvolací soud dokazování doplnit, když v dané věci šlo "nanejvýše o opakování dvou až tří svědeckých výslechů", což by nevybočovalo z mezí §213 odst. 2 o. s. ř.
Jako další dovolací důvod uplatnila žalobkyně výslovně a s odkazem na §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., že rozhodnutí soudů obou stupňů vychází ze skutkového stavu, který nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; tvrdila, že oba soudy současně porušily zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), když "pečlivě nepřihlédly ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, a postupovaly v rozporu s logikou a se skutečností, že důkazní břemeno k prokázání splnění podmínek přechodu nájmu bytu leží na žalovaných". Vycházejíc z těchto argumentů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. aby zrušil i rozsudek obvodního soudu a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaní v dovolacím vyjádření navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, když námitky žalobkyně, směřující proti obsazení odvolacího soudu i proti hodnocení důkazů, označili jako účelové.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání je podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení - povinného zastoupení dovolatelky advokátem, a má obsahové i formální náležitosti uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. , přičemž odůvodněno je za použití dovolacích důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. (tvrzením, že řízení před odvolacím soudem bylo stiženo vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.) a v §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (tvrzením, že skutková zjištění odvolacího a též obvodního soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Dovolací soud se poté zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je (objektivně i subjektivně) přípustné, může napadené rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (relevantních) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, je tato přípustnost obecně stanovena v ustanoveních §237, §238 a §239 o. s. ř.
Z ustanovení §238 odst. 1 písm.a/ o. s. ř. přípustnost dovolání nevyplývá, jelikož napadeným rozsudkem nebyl rozsudek soudu prvního stupně změněn, ale byl potvrzen. Tuto přípustnost nezakládá ani ustanovení §238 odst.1 písm.b/ o. s. ř., neboť není splněna podmínka, aby byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým rozhodl jinak než v rozsudku dřívějším (jak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 4. 1998, č.j. 6 C 112/97 - 25, tak i rozsudkem téhož soudu ze dne 21. 4. 1999, č.j. 6 C 112/97 - 66, byla žaloba zamítnuta). Poněvadž odvolací soud ve výroku rozsudku nevyslovil, že dovolání je přípustné, platí totéž i ohledně ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o. s. ř.), jsou-li zde vady uvedené formou taxativního výčtu v §237 odst. 1 o. s. ř. pod písmeny a/ až g/; k takovým vadám přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že dovolatelka namítá pouze existenci vady podle §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř., existenci jiných vad v tomto procesním ustanovení uvedených netvrdí (a z obsahu spisu se nepodává, že by jimi bylo řízení stiženo), zabýval se dovolací soud především opodstatněností této - výslovně uplatněné - výtky zmatečnosti napadeného rozhodnutí, neboť přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel vadu podle uvedeného procesního ustanovení tvrdí, ale jen tehdy, bylo-li řízení (rozhodnutí) touto vadou (zmatečností) skutečně zatíženo.
Podle §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Nesprávné obsazení soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací senát, který rozhodoval o věci poté, kdy byl Nejvyšším soudem zrušen předchozí odvolací rozsudek, nebyl "obecným" odvolacím senátem, ale senátem, jemuž platný rozvrh práce Městského soudu v Praze svěřuje projednávání a rozhodování věcí, v nichž dříve vydané pravomocné rozhodnutí tohoto soudu bylo v dovolacím řízení zrušeno; právě v takto formulovaném rozvrhu práce totiž shledává porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, jež stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
Dovolací soud, který předesílá, že výše zmíněný obsah rozvrhu práce Městského soudu v Praze je mu znám z jeho činnosti (§121 o. s. ř.), názor dovolatelky nesdílí. Odkazuje především na právní názor Ústavního soudu (jemuž výlučně přísluší ochrana ústavnosti), vyslovený v nálezu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96 (uveřejněném pod č. 65 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8). Ústavní soud zde uvedl, že "ústavní imperativ, dle něhož (nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci( (čl. 38 odst. 1 al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Je proto na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany, plynoucí ze zásady o zákonném soudci, uplatnil bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se mu staly známy". Rovněž v nálezu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98 (uveřejněném pod č. 155 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12), Ústavní soud konstatoval, že zmíněný ústavní imperativ se sluší pokládat za zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc", a jako garanci proti možné svévoli - kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení - označil za součást základního práva na zákonného soudce i zásadu přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. V citovaném nálezu zařadil Ústavní soud mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení, a zdůraznil, že "osoba soudce ve složení senátů musí tedy být jista předem, než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní, dojde soudu". Uvedené požadavky byly v souzené věci bezpochyby naplněny. Stanovil-li rozvrh práce Městského soudu v Praze, které jeho oddělení (senát), a kteří soudci jednají a rozhodují v občanském soudním řízení poté, kdy byl pravomocný rozsudek tohoto soudu z podnětu mimořádného opravného prostředku (dovolání) zrušen Nejvyšším soudem, je požadavku "předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu" učiněno zadost a zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny je právě soudce (senát složený ze soudců), určený tímto rozvrhem práce. V zákoně, který stanoví "příslušnost soudu i soudce" (srov. čl. 38 odst. 1 větu druhou Listiny) nelze nalézt oporu pro závěr, že by v případech, dojde-li ke zrušení pravomocného rozhodnutí soudu (ať již rozhodnutím Nejvyššího soudu v dovolacím řízení podle §236 a násl. o. s. ř. nebo nálezem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), nemohla být věc - dříve pravomocně rozhodnutá - přidělena platným rozvrhem práce jinému soudci (senátu), než tomu, který zrušené rozhodnutí vydal. Námitku dovolatelky, že v odvolacím řízení, které vyústilo v napadený rozsudek, byl Městský soud v Praze nesprávně obsazen (§237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.), shledává proto Nejvyšší soud námitkou neopodstatněnou.
Nelze-li přípustnost dovolání opřít ani o §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř., zbývá již jen posoudit, zda ji lze dovodit z §239 odst. 2 o. s. ř.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (a nikoli skutkových)( způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka však nečiní předmětem dovolacího přezkumu právní posouzení věci, ale - s odkazem na §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. - vytýká soudům obou stupňů, že jejich rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, který nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a tvrdí, že oba soudy porušily zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Výtky tohoto obsahu přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. založit nemohou, neboť se týkají nikoli právního posouzení věci (omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav), ale pochybení ve zjištění skutkového stavu (§241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.). Je také nutno dodat, že obsahují-li dovolací argumenty žalobkyně kritiku postupu odvolacího soudu při úvahách o provádění (opakování) důkazů, mohla by sice případná pochybení soudu naplnit dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., tento důvod však lze relevantně uplatnit (a dovolací soud by k němu musel přihlédnout z úřední povinnosti podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) jen u dovolání přípustného; sama o sobě ale taková vada řízení přípustnost dovolání nezakládá.
Z toho, co dovolací soud uvedl, plyne jeho závěr, že přípustnost dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2000, č.j. 16 Co 181/2000, 16 Co 182/2000 - 120, nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) dovolání odmítnout jako nepřípustné (§243b odst. 4 věta prvá, §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolatelka nese procesní zavinění na tom, že její dovolání bylo odmítnuto, a je proto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o. s. ř. povinna nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení. Uvedené náklady jsou u každého ze žalovaných tvořeny odměnou za jeden úkon právní služby (sepis dovolacího vyjádření) podle §7, §9, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. (dále jen "cit. vyhláška"), sníženou podle §12 odst. 4 cit. vyhlášky o 20 %, tj. částkou 400,- Kč u každého zastoupeného účastníka, a dále paušální náhradou hotových výloh advokáta, která činí podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky 75,- Kč u každého zastoupeného účastníka.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. ledna 2001
JUDr. Hana M ül l e r ov á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková