ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1939.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1939/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání 1. M. J., 2. Ing. A. P. a 3. L. B., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11.5.2001, sp.zn. 19 Co 159/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 19 C 315/97 (žalobce Městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovaným M. J., Ing. A. P. a L. B., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 11.5.2001, sp.zn. 19 Co 159/2001, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 16.11.2000, čj. 19 C 315/97-40, ve výrocích označených II. a III.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení v rozsahu zrušovaných výroků, uvedených pod I. tohoto rozsudku dovolacího soudu.
Odůvodnění:
Žalující městská část se domáhala žalobou, podanou u soudu 12.11.1997, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že je neplatná dohoda o vydání domu čp. 719 s pozemky parc. č. 592 a 593 v P.-S., uzavřená dne 18.9.1992 mezi Bytovým podnikem v P., státním podnikem, s M. J. a J. J., jež byla registrována bývalým Státním notářstvím pro Prahu 6 pod sp.zn. 6 REH 581/92). Žalující městská část také požadovala, aby bylo určeno, že vlastníkem uvedených nemovitostí je Obec město P. (přičemž tyto nemovitosti byly svěřeny Městské části P.). V žalobě bylo poukázáno na to, že původní majitelkou uvedených nemovitostí byla M. B., která dne 19.2.1958 trhovou smlouvou převedla tytéž nemovitosti na nabyvatele M. J. a J. J., ovšem k této smlouvě nebyl udělen souhlas příslušným orgánem podle dříve platného zákona č. 65/1951 Sb., takže tu nedošlo k nabytí vlastnictví M. J. a J. J. I když pak tyto nemovitosti přešly na stát (a potom podle zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce), nebyly tu M. J. a J. J. oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., jež by mohly uzavřít dohodu o vydání nemovitostí podle tohoto zákona.
Žalované navrhly zamítnutí žaloby s tím, že neodpovídá skutečnosti, že by šlo o nemovitosti vydané neprávem, a také namítaly, že žalující městská část není v této právní věci aktivně legitimována, protože vlastníkem nemovitostí je tu Obec město P. a Městská část P. nemá k nemovitostem právo hospodaření.
Soud prvního stupně se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 o sporu mezi Bytovým podnikem v P. a týmiž žalovanými o neplatnost dohody o vydání nemovitostí a s obsahem spisu bývalého Státního notářství pro Prahu 6, sp.zn. 6 REH 589/92, i s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp.zn. 7 c 331/93, a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 16.11.2001, čj. 19 C 315/97-40, byla žaloba žalující městské části o určení neplatnosti dohody z 18.9.1992 o vydání domu čp. 719 s pozemky parc. č. 592 a parc. č. 593 v P.-S. zamítnuta; bylo určeno, že vlastníkem těchto nemovitostí je „Obec město P., svěřeno Městské části P.“. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na základě zjištění učiněných v tomto řízení dospěl soud k závěru, že J. J. a M. J. nejsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., neboť v žalobě uvedené nemovitosti přešly do vlastnictví státu z původní majitelky nemovitostí M. B. a nikoli z manželů J. Proto dohoda z 18.9.1992 je neplatná podle ustanovení §39 občanského zákoníku, neboť nemovitosti byly vydány osobám, které nebyly osobami oprávněnými podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Smlouva trhová, kterou uzavřeli 19.2.1958 manželé J. s M. B., se nestala účinnou a platnou, neboť k její účinnosti bylo podle tehdy platných předpisů zapotřebí jejího schválení odborem výstavby bývalého Obvodního národního výboru v P. podle zákona č. 65/1951 Sb., který nebyl udělen; proto nemohlo dojít k platnému převodu vlastnického práva z M. B. na manžele J.
Na podkladě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba žalující městské části o neplatnost dohody o vydání nemovitostí z 18.9.1992 není důvodná, když na straně žalující městské části nebyl shledán naléhavý právní zájem na požadovaném určení a otázka neplatnosti uvedené dohody byla posuzována jako otázka předběžná ve vztahu k otázce požadovaného určení vlastnického práva k nemovitostem. Soud prvního stupně však vyhověl žalobě o určení vlastnictví ke sporným nemovitostem, které nepřešly platně ze státu na žalované (nebo jejich předchůdce). Z Bytového podniku v P. pak tytéž nemovitosti přešly jako majetek České republiky podle zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví Obce město P. a svěřeny byly Městské části P.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 11.5.2001, sp.zn. 19 Co 159/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v žalobě vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalující městské části na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se návrh na připuštění dovolání zamítá.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně provedl v řízení dostatečné dokazování a také s jeho hodnocením důkazů a s právním posouzením věci se odvolací soud ztotožnil.
Odvolací soud poukazoval na to, že dohoda o vydání nemovitostí z 18.9.1992, uzavřená mezi právními předchůdci žalující i žalovaných, vycházela z toho, že M. J. a J. J. byli oprávněnými osobami podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. jako předchozí vlastníci vydávaných nemovitostí, třebaže zamýšlený převod těchto nemovitostí z M. B. na manžele J. nebyl schválen příslušným orgánem podle zákona č. 65/1951 Sb. Smlouva o převodu nemovitostí z 19.2.1958 neměla právních účinků, dokud uvedené přivolení nebylo dáno. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na ustanovení §39 občanského zákoníku o neplatnosti právních úkonů a uváděl, že není rozhodné, zda a která ze smluvních stran uzavřela dohodu o vydání v dobré víře, zda některá ze smluvních stran jednala při uzavírání dohody v omylu a zda jednala s vědomím, že právní úkon činila v souladu se zákonem; šlo tu o absolutní neplatnost právního úkonu.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášek č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb. Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odvolací soud odůvodnil tím, že tu nešlo o řešení otázky zásadního právního významu po právní stránce.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátům, kteří žalující městskou část i žalované v řízení zastupovali, dne 1.8.2001 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 9.8.2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně, a to ve výroku, jímž soud prvního stupně určil, že Obec město P. je vlastníkem nemovitostí uvedených v žalobě a že tyto nemovitosti jsou svěřeny Městské části P., a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod uplatňovali dovolatelé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé pokládali za nesprávný právní názor odvolacího soudu, že totiž je neplatná ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku trhová smlouva, která byla uzavřena dne 19.2.1958 mezi M. B. a manžely M. J. a J. J., a to ohledně nemovitostí, jež byly uvedeny v žalobě žalující městské části. Dovolatelé poukazovali na to, že tato smlouva zákonu neodporovala a ani zákon neobcházela a ani ji nelze označit jako odporující dobrým mravům.
Dovolatelé zastávali názor, že pokud šlo o dohodu o vydání nemovitostí, uzavřenou dne 18.9.1992 mezi Bytovým podnikem v P. a M. J. a J. J., nic nebránilo uzavření této dohody z obou stran dobrovolně; podle názoru dovolatelů tu nebylo rozhodné, že M. J. a J. J. nesplňovali všechny předpoklady oprávněných osob podle zákona č. 87/1991 Sb., jak měly za to soudy obou stupňů. Šlo tu jen o omyl na straně vydávajícího bytového podniku a na straně subjektů, kteří nemovitosti přejímali, nešlo tu však o dohodu neplatnou. Jestliže účastníci uzavřeli dohodu o vydání nemovitostí v omylu, pak bylo na nich, aby tuto smlouvu zrušili odstoupením od ní pro omyl; k odstoupení od smlouvy bylo nutno přikročit před podáním žaloby v této právní věci. Jestliže dohodu uzavírající bytový podnik neučinil žádné kroky k tomu, aby od dohody odstoupil nebo se nedomáhal zpětného vydání nemovitostí, nelze se domáhat určení vlastnictví k těmto nemovitostem, které byly nabyty v dobré víře.
Dovolatelé uváděli posléze, že otázku zásadního právního významu v daném případě spatřují v tom, zda uzavření dohody o vydání věcí podle restitučních předpisů osobám, které nesplňují zákonné podmínky oprávněných osob, přičemž žádná ze smluvních stran si nebyla vědoma takové skutečnosti, má povahu dohody uzavřené v omylu anebo zda má povahu dohody uzavřené v rozporu se zákonem nebo dohody zákon obcházející.
Žalující městská část ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů poukazovala na to, že v daném případě uzavíral dohodu o vydání nemovitostí z 18.9.1992 nikoli vlastník nemovitostí, nýbrž jejich držitel; ten neměl žádnou smluvní volnost, nýbrž byl povinen dodržovat přesně ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a důsledkem porušení tohoto právního předpisu nemůže být nic jiného než neplatnost dohody o vydání nemovitostí, jejímž důsledkem je zachování vlastnictví obce k těmto nemovitostem; určení tohoto vlastnictví se žalující městská část domáhá, aby mohla dosáhnout zápisu tohoto vlastnictví v katastru nemovitostí.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také v bodu 15 přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb. je odvolacím soudům uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů.
Přípustnost dovolání v daném případě bylo třeba posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn před vyhlášením potvrzujícího rozsudku je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury soudů nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že naléhavý právní zájem na určení podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce anebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. (tj. před 24.5.1991). Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinností věc vydat.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 65/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor, že v otázce vydání nemovitostí podle restitučních předpisů jsou legitimováni Obec město P. i městská část P.
V daném případě učinili výzvu k vydání domu čp. 719 s pozemky parc. č. 592 a parc. č. 593 v P.-S. dne 16.9.1991 M. J. a J. J. Mezi nimi a Bytovým podnikem v P., státním podnikem, byla dne 18.9.1992 uzavřena ohledně uvedených nemovitostí dohoda o vydání věcí ve smyslu ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Protože však výzva k vydání věcí tu byla podána po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. po 24.5.1991), nemohl dohodu o vydání věcí uzavřít ohledně nemovitostí, které přešly ze zákona do vlastnictví obce, bez dalšího státní podnik, tedy v tomto případě Bytový podnik v P., když povinnost k vydání věcí tu ve smyslu ustanovení 172/1991 Sb. přešla ze státu na obec.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí měl na zřeteli to, co bylo uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu z 15.8.2000, 23 Cdo 984/99, vydaném na základě dovolání, podaného ve sporu mezi žalobcem Bytovým podnikem v P., státním podnikem, a žalovanými M. J., Ing. A. P. a L. B., o určení neplatnosti dohody o vydání věcí a o určení vlastnictví, vedeném pod sp.zn. 7 C 331/93 Obvodního soudu pro Prahu 6. Šlo totiž o to, že ve věci určení vlastnictví v případech toho druhu, o jaké šlo v uvedené právní věci sp.zn. 7 C 331/93 Obvodního soudu pro Prahu 6 i v této právní věci sp.zn. 19 C 315/97 Obvodního soudu pro Prahu 6, je potřebné vyvarovat se vady v řízení, jež by mohla spočívat v nesprávném označení žalujícího subjektu v řízení o určení vlastnictví a v nedoložení naléhavosti právního zájmu na jeho straně.
Uvedené okolnosti však nebyly v tomto občanským soudním řízení postačujícím způsobem objasněny. Soud prvního stupně i odvolací soud se spokojily s tím, že žalující právnická osoba se označila jako Městská část P.; v řízení pak žalující právnická osoba tvrdila a dovozovala, že trhová smlouva z 19.2.1958, uzavřená mezi převádějící M. B. a nabyvateli M. J. (která je i žalovanou v této právní věci) a J. J. (otcem žalovaných Ing. A. P. a A. B.) ohledně domu čp. 719 a pozemků parc. č. 592 a parc. č. 593 v P.-S., nebyla účinná. V řízení dokládala žalující právnická osoba rovněž i to, že uvedené nemovitosti přešly na Obec město P. podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přičemž ve smyslu zákona o městě P. a ve smyslu statutu města P. je takový majetek svěřen žalující Městské části P.
K odůvodnění svého výroku o potvrzení žalobě vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně (o určení, že vlastníkem domu čp. 919 s pozemky parc. č. 592 a 593 v P.- S. je „Obec město P., svěřeno Městské části P.“) se odvolací soud omezil zejména na posouzení již zmíněné smlouvy z 19.2.1958 s tím, že neměla právních účinků, dokud výkonný orgán bývalého okresního národního výboru k převodu nepřivolil, takže podpisem smlouvy nenastala změna vlastnictví; po právní stránce hodnotil odvolací soud tento právní úkon jako neplatný. V důsledku toho nebylo správné, že při uzavření dohody o vydání věcí z 18.9.1992 se vycházelo z toho, že M. J. a J. J. jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., ačkoli v důsledku neúčinnosti převodu z 19.2.1958 se nestali vlastníky nemovitostí, sporných mezi účastníky tohoto občanského soudního řízení. Odvolací soud se již nezabýval tím, zda tu byl bezpečně doložen právní důvod nabytí vlastnictví od původní vlastnice M. B. státem, z něhož pak nemovitosti přešly podle zákona č. 172/1991 Sb. na Obec město P. V odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud již nezabýval tím, zda bylo možné jen na základě žaloby Městské části P. dospět k závěru o určení vlastnictví Obce město P. bez účasti tohoto subjektu v tomto řízení. Odvolací soud se také již nezabýval otázkou objasnění naléhavého právního zájmu na straně žalující právnické osoby ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, když dohodu o vydání věcí J. a M. J. uzavřel jiný subjekt, a nebylo také objasněno to, zda tu mezi Bytovým podnikem v P. a Obcí město P., popřípadě Městskou částí P., nebyl smluvní vztah, který b y jej opravňoval k uzavírání dohod o vydání věcí i poté, co vlastnictví nemovitostí přešlo ze státu na obec.
Za těchto uvedených okolností dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud v daném případě nepostupoval důsledně podle závěrů obsažených v rozhodnutích uveřejněných pod č. 17/1972, č. 17/1997 a č. 65/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, tedy že se od této ustálené judikatury odchýlil (srov. k tomu již shora citovaný závěr z usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95), takže tu je dovolání dovolatelů přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). A protože odvolací soud vycházel z jiného právního názoru, než ke kterému dospěl dovolací soud, nemohl dovolací soud pokládat rozhodnutí odvolacího soudu za správné ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a má za to, že je tu dán i dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (§243b odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení soud prvního stupně nejprve v součinnosti se žalujícím subjektem jej povede k úpravě žalobního návrhu co do označení žalobce tak, aby to odpovídalo žalobcem navrhovaného určovacího návrhu, dále se bude zabývat otázkou naléhavého právního zájmu na straně žalobce a posléze se bude zabývat zevrubněji právním důvodem tvrzeného nabytí vlastnictví státem před tím, než pak došlo k nabytí vlastnictví obcí, aby tak mohlo dojít k plně odpovídajícímu určení ve vztahu k žalobnímu návrhu žalobce, a to i po vypořádání se se všemi námitkami žalovaných údajně vyvracejícími žalobcem požadované určení vlastnictví. V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Soud prvního stupně bude vázán právním názorem odvolacího soudu (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. prosince 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu