ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.703.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 703/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Julie Muránské a soudců JUDr.Josefa Rakovského a JUDr.Milana Pokorného, CSc., o dovolání Š. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 19.12.2000, sp.zn. 20 Co 698/99, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 32 C 265/95 ( žalobce Š. P. proti žalovanému Městu B., zastoupenému advokátkou, o vydání nemovitosti), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce, syn původního vlastníka nemovitostí, se žalobou podanou u soudu dne 26.10.1995 domáhal vydání nemovitosti vůči žalovanému (v průběhu řízení vzal zpět žalobu proti P. B., státnímu podniku v likvidaci). Uvedl, že podle trhové smlouvy ze dne 23.3.1933 se staly spoluvlastníky domu čp.73, v B. na n. S. č.9 se stavební plochou č.330, zapsanými v knihovní vložce 68 pro katastrální území B., jeho otec K. P. a jeho strýc R. P. V důsledku válečných událostí museli opustit v roce 1939 území republiky, kde zanechali veškerý nemovitý majetek. Po válce na tento majetek byla uvalena národní správa a v roce 1948 přešlo vlastnické právo na národní podnik O. d. se sídlem v P. S majetkem bylo protiprávně naloženo, protože na něj byl aplikován dekret č.100/1945 a zákon č.120/1948 Sb., ačkoli rodina P. se vždy hlásila k české národnosti; proto v žádném případě nebylo možné je postihovat podle tohoto dekretu jako majetek nepřátel národa. Žalobce poslal žalovanému výzvu dne 25.7.1995, k níž se žalovaný vyjádřil tak, že majetek byl privatizován, a nemůže být proto vydán; necítí se být povinnou osobou. Žalobce poukázal na ustanovení §4 odst.1 zákona č.87/1991 Sb. s tím, že je povinnou osobou ten, kdo ke dni účinnosti citovaného zákona věc držel, a ke dni 1.4.1991 byl vlastníkem nemovitosti žalovaný. Uvedl, že pokud by nebylo možné nemovitost vydat, přísluší mu finanční náhrada.
Žalovaný uvedl, že je vlastníkem nemovitosti po právu, není však osobou povinnou ve smyslu zákona č.87/1991 Sb., protože ohledně nemovitosti byl řádně zpracován privatizační projekt a schválen v době, kdy vůči nemovitosti nebyl uplatněn restituční nárok.Důležité je, že nemovitost byla znárodněna na základě zákona č.120/1948 Sb. tedy ke dni 1.1.1948, což je mimo rozhodné období stanovené zákonem č.87/1991 Sb.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7.července 1999, č.j. 32 C 265/95-84, zastavil řízení o tom, aby žalovaní 1/ P. B. a 2/ Město B., byly povinni vydat žalobci objekt občanské vybavenosti čp.73, postavený na pozemku parc.č.131-zastavěná plocha, a zamítl návrh, aby žalovaní byli povinni vydat žalobci nemovitost par.č.131 ( o výměře 1189 m2)-zastavěná plocha, v katastrálním území město B., okres B., zapsané na listu vlastnictví č.10001 u Katastrálního úřadu B. Dále uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému 1/ náhrady řízení ve výši 31.410,-Kč a žalovanému 2/ ve výši 35.600,- Kč do 3 dnů.
Po provedeném dokazování, výslechem účastníků, listinnými důkazy, spisy bývalého Státního notářství Brno-město, sp.zn. 2D 897/63, i bývalého Okresního soudu v Brně, sp.zn. 27 No 117/51,dospěl k závěru, že žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení zákona č.87/1991 Sb. Bylo totiž zjištěno, že jako syn původního vlastníka K. P. by mohl připadat v úvahu jako oprávněná osoba podle ustanovení §3 odst.4 zákona č.87/1991 Sb., jeho synovec R. P., (později P.) a to podle §3 odst.4 písm.e) citovaného zákona. Otec žalobce K. P. a strýc žalobce R. P. (později P.) byly vlastníky uvedených nemovitostí, které byly dříve zapsány v pozemkové knize v knihovní vložce č.68 a to každý k ideální jedné polovině. Oba tito vlastníci zemřeli; žalobce jako občan České republiky trvale žijící v zahraničí svůj nárok uplatnil ve lhůtě založeném nálezem Ústavního soudu ČR č.164/1994 Sb. Pokud však jde o majetkový podíl, který byl ve vlastnictví jeho otce, chybí základní předpoklad stanovený v §1 odst.1 zákona č.87/1991 Sb., tj. existence majetkové křivdy.V řízení totiž bylo prokázáno, že K. P. nabyl státního občanství Kanady v roce 1944, a ke znárodnění nemovitostí došlo v roce 1948; jeho nárok byl vypořádán dohodou mezi vládou Československé republiky a vládou Kanady o vypořádání restitučních otázek, neboť se jednalo o nárok podle článku 2, odst.1 této dohody. Tato náhradová dohoda je mezinárodní smlouvou, upravující občanskoprávní vztahy s mezinárodním prvkem. Patří k tzv. normám přímým, které byly platným způsobem ratifikovány a staly se tak vnitrostátně závaznými. Navíc také bylo prokázáno, že K. P. obdržel 1.000 kanadských dolarů a vzhledem k této skutečnosti se vzdal dalších nároků. Pokud se týká povinných osob, bylo v řízení prokázáno, že ke dni účinnosti zákona č.87/1991 Sb., tj. ke dni 1.4.1991, nemovitosti držel státní podnik P. B., přičemž vlastníkem byl stát. Po schválení privatizačního projektu přešly nemovitosti do vlastnictví Fondu n. m., který je dohodou o bezúplatném převodu majetku ze dne 1.12.1993 převedl na Město B. S ohledem na tuto skutečnost jde o nemovitosti, které nelze vydat v souladu s článkem II. odst.2 zákona č.116/1994 Sb. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobce (uvedl, že majetek neměl být privatizován, když bylo zřejmé, že bude žádat o restituci majetku, a bylo zřejmé, že jde o majetek, který bude předmětem restituce, případně soudního sporu. Tvrdil, že není pravdou, že by jeho otec a strýc se za války zpronevěřily Československé republice proto, že se odmítli vrátit do republiky,a že byli považováni za státně nespolehlivé osoby. Žalobce trval dále na tom, že majetek neměl být znárodněn a že znárodnění bylo provedeno v rozporu se zákonem. Šlo o neplatný právní úkon a navíc k odnětí vlastnického práva došlo bez poskytnutí náhrady. Na R. P. se pak nemohla v žádném případě vztahovat Úmluva mezi vládou ČSSR a Kanady ze dne 18.4.1973, a to z toho důvodu, že kanadské občanství nabyl až 14.3.1951. Proto nemohl být podle této Úmluvy odškodněn a také ani nebyl), Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19.12.2000, sp.zn. 20 Co 698/99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, i ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a Městem B. Uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 10.475,-Kč a připustil dovolání proti svému rozsudku.
Po přezkoumání napadeného rozsudku i řízení, které mu předcházelo, i po doplnění dokazování potvrzením Obvodního úřadu P. o kontinuitě státního občanství ČR u žalobce, a výpisem z pozemkové knihy-vložky č.68, pro katastrální území B. dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze shledat opodstatněným. Uvedl, že otec žalobce K. P. dne 7.3.1979 na základě Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Kanady, o vypořádání finančních otázek ze dne 18.4.1973 jako kanadský státní občan prohlásil, že vzhledem k obdržení obnosu 1.000 kanadských dolarů tímto zprošťuje a zbavuje vládu Kanady, vládu Československa a všechny československé občany svého nároku na ideální jednu polovinu stavební parcely č.131 na n. S. v B. (dříve zapsané ve vložce č.68 pozemkové knihy jako obchodní dům J.). Proto výsledkem tohoto postupu byl zánik jeho nároku, pokud šlo o nárok odvíjející se od jeho otce, a to ještě před účinnosti zákona č.87/1991 Sb.Pojmově tedy nelze nároky otce žalobce vůbec podřadit pod pojem majetkových křivd. Z toho pak plyne, že pokud jde o ideální jednu polovinu stavební parcely č.131 v k.ú. B., nepodléhala vůbec ustanovením zákona č.87/1991 Sb. a její vydání nepřichází v úvahu. U jednání dne 24.2.1999 (na č.l. 66 spisu) vzal žalobce návrh na zahájení řízení vůči žalovanému zpět v té části, pokud se jí domáhal vydání budovy čp.73 na stavební ploše parc.č.131 s tím, že stavba ke dni převzetí státem neexistovala, tedy neexistovala ani ke dni účinnosti zákona č.87/1991 Sb. Jinak přisvědčil odvolací soud námitkám žalobce, že důsledky uvedené v mezivládní dohodě tu nejsou ve vztahu k jeho strýci R.P., který nabyl státní občanství Kanady až v roce 1951, tedy v době, kdy znárodňovací opatření již bylo provedeno, a pak zemřel v roce 1966, takže nemohl být účasten náhradové dohody a je zřejmé, že nikdo v předcházejících skupinách oprávněných osob tvrzený nárok neuplatnil. Z doposud provedených důkazů odvolací soud uvedl, že nevyplývá, že by přechod nemovitosti na stát (znárodnění zestátněním) byl proveden v rozporu s tehdy platnými předpisy; považoval za zásadní, že - žalované Město B. není osobou povinnou k vydání věci. Ke dni účinnosti zákona věc držel státní podnik P. B., tedy subjekt, který v současné době existuje. Město B. nemovitost nabylo až na základě dohody o bezúplatném převodu privatizovaného majetku ke dni 1.12.1993, tedy v době, kdy se na převod, popřípadě privatizaci nemovitosti nevztahovalo žádné blokační ustanovení zákona č.87/1991 Sb. a nemůže být proto zavázáno k uzavření dohody o vydání nemovitosti. Poněvadž tedy návrh na vydání jedné poloviny nemovitosti byl podán vůči osobě, která není osobou povinnou ani takovou být nemůže, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Odvolací soud připustil dovolání proti svému rozsudku, neboť měl za to, že v rozhodnutí jsou řešeny otázky zásadního právního významu; jde o otázku důsledků prohlášení K. P., kterým se dne 7.3.1979 vzdává nároku na ideální jednu polovinu nemovitostí, jež jsou předmětem tohoto řízení, a dále o otázku, který subjekt je osobou povinnou k případnému uzavření dohody o vydání nemovitosti.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 13.2.2001 a dovolání došlo Krajskému soudu v Brně 22.2.2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst.1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.).
Dovolatel navrhoval zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Poukázal na vyslovenou přípustnost dovolání, protože rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam a směřuje do výrokové části rozsudku ve věci samé, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Poukázal na řešení otázky důsledků prohlášení K. P., který se dne 7.3.1979 vzdal nároku na ideální 1/2 nemovitosti ve vztahu k výkladu mezinárodní dohody mezi vládou Československa a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek a jejího dopadů na nároky fyzických osob, na které se vztahovaly restituční předpisy, a na řešení druhé otázky „ který subjekt je osobou povinnou k případnému uzavření dohody o vydání věcí\". Tvrdil, že bývalá ČSSR ujednáním, která vstoupila v platnost 22.6.1973, sledovala své politické a hospodářské cíle a je zřejmé, že odškodnila jen nároky vzniklé v souvislosti s opatřeními znárodňovacími a vyvlastňovacími, tedy že se dohoda dotýká jen závazků z těchto opatření plynoucích a nikoliv vlastnických nároků postižených osob. Je proto zavádějící přisuzovat tehdejší ČSSR jakoukoliv snahu zmírnit majetkové křivdy.Restituční zákony stojí však na principu naturální restituce a sleduje privatizační cíle (srov. nález Ústavního soudu ČR č.185/97). Pokud se jeho rodiče zprošťovacím prohlášením vzdali do budoucna veškerých nároků na základě poskytnutí zcela neekvivalentní částky, je třeba považovat takový akt v právním státe za neplatný. K druhé otázce pak poukázal na to, že svůj nárok uplatnil vůči oběma přicházejícím subjektům jako povinným osobám (P. B. a Město B.) dvěma výzvami a vůči oběma byla podaná i žaloba. V době rozhodování soudu předmět restitučního nároku drží a vlastní Město B. na základě bezúplatného převodu provedeného ke dni 1.12.1993. V návaznosti na smysl a účel nálezu Ústavního soudu č.164/1994 Sb. nelze proto uplatňovat nárok vůči nikomu jinému, než vůči Městu B. Třeba dále uvážit, že když Ústavní soud zrušil podmínku trvalého pobytu oprávněných osob na území České republiky, stanovenou zákonem č.87/1991 Sb., dospěl k závěru, že touto úpravou byla porušena základní práva občanů stanovená v Listině těchto práv zejména č.1, čl.3 odst.1, čl.4 odst.2 a 3 a čl.14; potom by bylo v rozporu s záměrem tohoto nálezu, aby se tyto oprávněné osoby nemohly domoci svých restitučních nároků, a to v důsledku neodpovídající interpretace ustanovení §4 zákona č.87/1991 o povinných osobách. Trval na tom, že povinnou osobou je tu Město B., protože proti podniku P., které nedrží ani nevlastní předmět restitučního nároku, by zůstal nárok žalobce nenaplnitelný. Odkázal na nález Ústavního soudu IV.ÚS 114/1998 a nález Ústavního soudu IV. ÚS 310/99, v nichž byl vyjádřen názor, že restituční nároky je nezbytné považovat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů. Každý jiný výklad by činil blokační ustanovení §3 odst.2 zákona č.92/1991 Sb. prakticky bezcenným. Obdobně je pak uvažováno i v nálezu ÚS IV 195/97 ve vztahu k aplikaci a interpretaci §5 odst.3 a §14a/ zákona č.229/1991 Sb. Protože tedy uplatnil svůj nárok včas proti Městu B., lze se proti němu domáhat i vydání věci, když blokační ustanovení §3 odst.2 zákona č.92/1991 Sb. je koncipováno v hypotetické rovině; provedená privatizace byla v rozporu s tímto blokačním ustanovením. Navíc proti němu žalobce brojil, takže na straně Města B. a bývalého účastníka Potraviny, s.p., chybí dobrá víra. Dále tvrdil, že nelze zde uplatnit článek II. bod 2 zákona č.116/1994 Sb., protože se vztahuje jen na nároky podle čl.1 citovaného zákona (srov. dekrety 5/45 a zákon č.128/1946 Sb.), přičemž když zákonodárce vydal zákon č.116/1994 Sb. a rozhodl se restituovat židovský majetek, nemohl ještě předvídat další oprávněné osoby podle nálezu č. 164/1994 Sb. Odvolací soud se pak nezabýval restitučním titulem, a to vzhledem k závěru, že žalované Město B. není povinnou osobou k vydání věci, zatím co dovolatel setrval na tom, že je Město povinnou osobou. Ke znárodnění dovolatel uvedl, že podle zákona č.120/1948 Sb.se znárodňovaly podniky a nikoliv pozemky ( šlo o vybombardovaný objekt) a nebylo proto možné zákon aplikovat. Ve skutečnosti tedy šlo o převzetí věci bez právního důvodu (§6 odst.2 zákona č.87/1991 Sb.). Znárodnění pak váže poskytnutí náhrady, která musí být poskytnuta podle ustanovení dekretu č.100/1945 Sb.; náhrada tu poskytnuta nebyla, a proto tu platí §6 odst.1 písm.k) zákona č.87/1991 Sb. Konečně také zákon č.120/1948 ze dne 28.4.1948 a znárodňoval zpětně k 1.1.1948, takže táto retroaktivita porušuje obecně uznávaná lidská práva a svobody. Je tu možné aplikovat ustanovení §6 odst.2 ve spojení s §2 odst.1 písm.c) zákona č.87/1991 Sb. Dovolatel poukázal i na to, že odvolací soud svým nesprávným právním závěrem vymezil povinné osoby v této právní věci a vůbec se nezabýval tím, že žalobce uplatňuje restituční nárok nejen po otci K. P., ale i po svém strýci R. P., který byl spoluvlastníkem ideální poloviny nemovitosti, jež tvoří předmět restitučního nároku a neučinil žádný právní akt, jímž by se vzdal svého nároku na základě dohody mezi vládou ČSSR a vládou Kanady.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Při posuzování tohoto dovolání, předloženého dovolacímu soudu 17.4.2001, vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č.30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (podle ustanovení občanského soudního řádu-zákona č..99/1963 Sb.ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §239 odst.1 občanského soudního řádu (v již uvedeném znění), když odvolací soud výrokem svého rozsudku vyslovil, že je dovolání proti tomuto rozsudku přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že připustil-li odvolací soud dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, II. ÚS 181/95, uveřejněném pod č.19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Dovolání vytýkalo rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst.3 písm.d/ občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom, že soud použil na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13/45/).
Odvolací soud použil na řešenou otázku ( vymezenou ve výroku jeho rozsudku o přípustnosti dovolání ), výkladu mezinárodní dohody mezi vládou ČSSR a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek a jejich dopadu na nároky fyzických osob, na něž by se jinak vztahovaly restituční předpisy, článek I a článek II. odst.1 mezivládní dohody mezi vládami ČSSR a Kanadou dne 18.4.1973, která nabyla platnosti 22.6.1973; na základě této dohody přijali právní předchůdci žalobce ( jeho rodiče) náhradu za odňatý majetek nalézající se v Československu a vzdali se veškerých souvisejících nároků vůči ni, čímž byla splněna podmínka podle článku VI. uvedené smlouvy.
Z uvedeného měly soudy obou stupňů za to, že zde není splněna základní podmínka restitučního nároku daného podle zákona č.87/1991 Sb., tj. existence majetkové křivdy, takže zanikly právním předchůdcům žalobce uvedeným postupem jejich nároky, tedy i nárok žalobce existující před účinnosti zákona č.87/1991 Sb., když potvrdili, že došlo k realizaci jejich nároků jako kanadských státních občanů, opírající se o platně sjednanou mezivládní dohodu, a to právě z důvodu uspokojení jejich pohledávek podle uvedené dohody.
V rozhodnutí uveřejněném pod č.31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že při rozhodování o sporech, jež se týkají návrhů cizích státních příslušníků vůči státu a státním orgánům ohledně majetku a majetkových práv, s nimiž bylo uvedenými subjekty nakládáno před účinnosti mezivládní dohody o vypořádání otevřených majetkových a finančních otázek, musí soud posoudit případný dopad takové mezivládní dohody na uvedená práva nebo právní vztahy. Právní závěry zaujaté v tomto uveřejněném rozhodnutí ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se týkaly mezivládní dohody dvou států ohledně úplného vypořádání a vyrovnání nároků podle mezivládní dohody nevyhlášené ve Sbírce zákonů, a to co do nároků nejen vlád států, ale i státních příslušníků cizího státu vůči zdejším subjektům.
Pokud jde o otázku, který subjekt je osobou povinnou k případnému uzavření dohody o vydání věci soudy obou stupňů uvedly, že ke dni 1.4.1991 bylo v řízení prokázáno, že nemovitosti držel státní podnik P. B. a vlastníkem byl stát. Město B. nemovitost nabylo až na základě dohody o bezúplatném převodu privatizovaného majetku ke dni 1.12.1993, tedy v době, kdy se na privatizaci nemovitosti nevztahovalo žádné blokační ustanovení zákona č.87/1991 Sb., a proto nemůže být zavázáno k uzavření dohody o vydání nemovitosti. Privatizace provedená mimo rámec blokačních lhůt podle zákona č.87/1991 Sb. je řádným smluvním převodem vlastnictví, který nemůže zakládat překážku naturální restituce, s výjimkou případů, v nichž by bylo jednoznačně prokázáno, že šlo o osobu, která na věc měla nárok podle dekretu prezidenta republiky č.5/1945 Sb. nebo zákona č.128/1946 Sb., pokud k přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a nárok nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodu politické perzekuce. V takovém případě by se stala privatizace překážkou naturální restituce a do úvahy by přicházela pouze případná finanční náhrada, což i vyplývá z článku II. odst.2 zákona č.116/1994 Sb. Soudy pak uzavřely, že byl-li návrh na vydání ideální jedné poloviny nemovitosti podán vůči osobě, která není povinnou osobou a takou ani být nemůže vzhledem na majetkovou podstatu nemovitosti, odvolací soud zamítající návrh na vydání nemovitosti potvrdil.
Z právních závěrů již citovaného rozhodnutí uveřejněného pod č. 31/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které pokládá dovolací soud za nadále použitelné, vycházel v projednávané právní věci i odvolací soud. Nebylo proto možné přisvědčit názoru, že tu v případě rozhodnutí odvolacího soudu šlo o rozhodnutí, jež by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo by přinášelo judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech /srov. k tomu již citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS 181/95/. Nemohl tedy také dovolací soud přisvědčit názoru, že by z hlediska aplikace a výkladu uvedené mezivládní dohody z 18.4.1973 mezi Kanadou a Československem by spočíval rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst.1 a 5 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel v řízení nebyl úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2001
JUDr. Julie M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu