ECLI:CZ:NS:2001:3.TVO.166.2001.1
sp. zn. 3 Tvo 166/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2001 stížnost obžalovaného B. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2001, sp. zn. 10 Ntv 18/01, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2001, sp. zn. 10 Ntv 18/01 bylo v trestní věci obžalovaného B. M. vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 7/2000 rozhodnuto tak, že podle §71 odst. 3 tr. ř. se vazba obžalovaného prodlužuje do 31. 3. 2002.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný ve lhůtě uvedené v ustanovení §143 odst. 1 tr. ř. stížnost, kterou následně odůvodnil prostřednictvím svého obhájce. Ve stížnosti poukázal především na to, že nejsou splněny základní podmínky pro prodloužení vazby, neboť nejsou dány důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. V této souvislosti obžalovaný namítl, že i za stavu, kdy není občanem České republiky, je na pobyt v tomto státě vázán vzhledem k blízkému vztahu ke své družce L. S., se kterou žil až do svého zadržení. V České republice požádal též o udělení azylu. Obžalovaný dále zdůraznil, že ve své domovské zemi poškozené válkou nemá v současné době žádnou rodinu ani majetek a nehodlá se tam vrátit. Podle přesvědčení obžalovaného nejsou k dispozici žádné konkrétní skutečnosti, jež by svědčily o tom, že by hodlal uprchnout anebo se skrýval, aby se tak vyhýbal trestnímu stíhání. Za tohoto stavu nemohou být tedy dány ani důvody vazby předpokládané ustanovením §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky jeho stížnosti vyhověl a napadené usnesení zrušil.
Z podnětu podané stížnosti přezkoumal Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům.
Obžalovaný B. M. byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 33 T 7/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 10 To 176/2000, za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Pravomocným skončením trestního stíhání (7. 12. 2000) skončila též vazba, kterou obžalovaný vykonával od 12. 1. 1999 na základě usnesení soudce Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 1. 1999, sp. zn. 5 Nt 312/98.
Dne 27. 8. 2001 vydal Ústavní soud ČR nález sp. zn. IV. ÚS 78/01, jímž k ústavní stížnosti B. M. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 10 To 176/2000. Tím se věc znovu vrátila do stadia odvolacího řízení. Ústavní soud vrátil spis dne 15. 10. 2001 Krajskému soudu v Plzni, který jej dne 16. 10. 2001 předložil Vrchnímu soudu v Praze jako soudu odvolacímu. Ten následně v neveřejném zasedání usnesením ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 10 To 168/01, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni v celém rozsahu ohledně obžalovaného B. M. s tím, aby tento soud věc v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Ke shora konstatované procesní situaci založené nálezem Ústavního soudu ČR je nejprve zapotřebí uvést, že byl-li obžalovaný před vydáním zrušeného rozhodnutí odvolacího soudu ve vazbě a po pravomocném skončení trestního stíhání převeden do výkonu trestu odnětí svobody, neznamená to automaticky, že i po zrušení odvolacího rozhodnutí Ústavním soudem pokračuje původní trvání vazby obžalovaného. Za takového stavu bylo proto nezbytné opětovně rozhodnout jak o tom, zda obžalovaný bude vzat do vazby podle §68 tr. ř., tak případně i o tom zda doba vazby bude prodloužena (§71 odt. 3 tr. ř.), a to s přihlédnutím k těm rozhodným okolnostem, které jsou aktuální v době opětovného rozhodování (srov. též rozh. Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. 4 Tvo 134/99).
O nové vazbě obžalovaného B. M. bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2001 sp. zn. 10 To 168/01, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. 3 Tvo 170/2001, a to podle §68 tr. ř. z důvodu §67 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poněvadž se rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o vazbě obžalovaného stalo vykonatelným již před nabytím právní moci (§74 tr. ř.), byla nová vazba obžalovaného vykonávána s účinností od 25. 10. 2001. S ohledem na délku dosavadního výkonu vazby (od 12. 1. 1999 do 7. 12. 2000) předseda senátu Vrchního soudu v Praze podal za podmínek §71 odst. 5 tr. ř. ve lhůtě uvedené v §71 odst. 6 tr. ř. návrh na prodloužení této vazby nad dva roky podle §71 odst. 3 tr. ř. Tento návrh, o němž v daném případě rozhodoval jiný senát Vrchního soudu v Praze, odůvodnil předseda senátu současným stavem řízení, kdy po zrušení rozsudku soudu prvního stupně bude muset tento soud znovu ve věci rozhodnout.
Podle zjištění Nejvyššího soud trvají u obžalovaného B. M. důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. i v nynějším stadiu trestního řízení. V tomto směru je zapotřebí především odkázat na již citované související usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2001, sp. zn. 3 Tvo 170/2001. Nejvyšší soud zde dovodil, že v České republice na jedné straně žije družka obžalovaného a obžalovaný zde též požádal o udělení azylu, avšak na druhé straně bylo třeba vzít v úvahu i další okolnosti charakterizující osobu obžalovaného. Jde především o to, že obžalovaný byl již v minulosti zadržen při pokusu o ilegální překročení státní hranice do Spolkové republiky Německo. Následně pak v souvislosti s trestním stíháním v ČR v jiné trestní věci pak delší dobu používal nepravého jména (Z. Z.). Navíc z korespondence obžalovaného na č. l. 917 – 931 spisu i z dokumentů předložených českým orgánům činným v trestním řízení Úředním soudem v Koblenci (SRN) a Ministerstvem spravedlnosti Rakouské republiky, lze dovodit podezření na propojení obžalovaného s osobami cizí národnosti – příslušníky kriminálních subkultur nejen v ČR, ale i v dalších zemích Evropy. Všechny uvedené skutečnosti ve spojení s ohrožením obžalovaného vysokým trestem odnětí svobody, ve svém souhrnu nepochybně zakládají důvodnou obavu, že by si na svobodě počínal způsobem předpokládaným v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud tedy Vrchní soud v Praze dospěl v napadeném usnesení k závěru, že u obžalovaného i nadále trvají výše uvedené důvody vazby, Nejvyšší soud se s tímto věcně správným závěrem ztotožnil.
Usnesením Vrchního soudu v Praze lze považovat za správné rovněž v tom, že v posuzovaném případě jsou splněny podmínky pro prodloužení vazby podle §71 odst. 3 tr. ř. Jestliže nebylo možno skončit trestní stíhání obžalovaného ve dvouleté lhůtě trvání vazby stalo se tak jednak pro náročnost a obtížnost předmětné trestní věci a dále z výše popsaných objektivních důvodů, jež je ve smyslu ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. nutno považovat za závažné. Původní trestní stíhání obžalovaného bylo skončeno ve lhůtě dvou let, avšak na základě shora citovaného nálezu Ústavního soudu bude nezbytné v jeho intencích v řízení pokračovat, přičemž soud prvního stupně se bude muset vypořádat s procesní neúčinností některých důkazů a znovu ve věci rozhodnout. Nejvyšší soud současně nezjistil, že by v průběhu řízení došlo k zaviněným průtahům v řízení v důsledku nečinnosti orgánů trestního řízení. V případě propuštění obžalovaného na svobodu přitom vzhledem k vazebním důvodům podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. současně hrozí, že by se obžalovaný mohl stát pro soud nedosažitelným. Tím by bylo přinejmenším podstatně ztíženo nebo dokonce zmařeno dosažení účelu trestního řízení, jímž je podle §1 odst. 1 tr. ř. mj. to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni.
Doba, na kterou bylo trvání vazby obžalovaného prodlouženo, tj. do 31. 3. 2002 se v posuzovaném případě jeví jako nezbytně nutná, když soud prvního stupně bude muset znovu ve věci rozhodnout a lze přitom též důvodně očekávat, že správnost nového rozhodnutí ve věci bude v odvolacím řízení přezkoumávat soud druhého stupně. Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení, jímž prodlužoval vazbu obžalovaného, správně přihlédl k důvodům vyplývajícím z ustanovení §71 odst. 4, 6 a Čl. II, bod 4 tr. ř. ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud stížnosti obžalovaného B. M. nevyhověl a podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji jako nedůvodnou zamítl.
V dalším řízení v předmětné věci bude ovšem nezbytné postupovat nezbytné postupovat důsledně v souladu se zásadou vyplývající z ustanovení §71 odst. 1 tr. ř. jež orgánům činným v trestním řízení ukládá vyřizovat vazební věci přednostně a s největším urychlením.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 27. listopadu 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler