ECLI:CZ:NS:2001:3.TVO.170.2001.1
sp. zn. 3 Tvo 170/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. listopadu 2001 stížnost obžalovaného B. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 10 To 168/01, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 7/2000, a rozhodl takto:
Podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. se napadené usnesení zrušuje a nově se rozhoduje, že podle §68 tr. ř. z důvodů §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. se obžalovaný B. M. bere do vazby, která začíná dnem 25. 10. 2001.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 10 To 168/01, bylo podle §68 tr. ř. z důvodů §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. per analogiam rozhodnuto tak, že se obžalovaný B. M. převádí z výkonu trestu odnětí svobody do vazby.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný stížnost, kterou následně odůvodnil prostřednictvím svého obhájce. Namítl v ní, že nelze souhlasit se závěry Vrchního soudu v Praze o existenci důvodů vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť podle jeho přesvědčení nejsou dány žádné skutečnosti svědčící pro to, že by uprchnul nebo se skrýval, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání a popř. i trestu. V této souvislosti uvedl, že nemá v úmyslu opustit území České republiky, kde požádal o udělení azylu a kde též žije i jeho družka. Obžalovaný dále poukázal na skutečnost, že orgány Spolkové republiky Německa i Rakouské republiky upustily od svých žádostí o jeho vydání k trestnímu stíhání. Z výše uvedených důvodů proto obžalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení zrušil a propustil jej z vazby na svobodu, eventuálně aby tak učinil za přijetí peněžité záruky podle §73a odst. 1 tr. ř.
Z podnětu podané stížnosti přezkoumal Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům.
Obžalovaný B. M. byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 33 T 7/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 10 To 176/2000, za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Pravomocným skončením trestního stíhání (7. 12. 2000) skončila též vazba, kterou obžalovaný vykonával od 12. 1. 1999 na základě usnesení soudce Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 1. 1999, sp. zn. 5 Nt 312/98.
Dne 27. 8. 2001 vydal Ústavní soud ČR nález sp. zn. IV. ÚS 78/01, jímž k ústavní stížnosti B. M. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 10 To 176/2000. Tím se věc znovu vrátila do stadia odvolacího řízení. Ústavní soud vrátil spis dne 15. 10. 2001 Krajskému soudu v Plzni, který jej dne 16. 10. 2001 předložil Vrchnímu soudu v Praze jako soudu odvolacímu. Ten následně v neveřejném zasedání usnesením ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 10 To 168/01, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni v celém rozsahu ohledně obžalovaného B. M. s tím, aby tento soud věc v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze téhož dne vydal nyní napadené usnesení pod č. j. 10 To 168/01-1029, jímž podle §68 tr. ř. z důvodů §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. per analogiam převedl obžalovaného B. M. z výkonu trestu odnětí svobody do vazby.
Ke shora konstatované procesní situaci založené nálezem Ústavního soudu ČR je nejprve zapotřebí uvést, že byl-li obžalovaný před vydáním zrušeného rozhodnutí odvolacího soudu ve vazbě a po pravomocném skončení stíhání převeden do výkonu trestu odnětí svobody, neznamená to automaticky, že i po zrušení odvolacího rozhodnutí Ústavním soudem pokračuje trvání původní vazby obviněného. Za uvedené situace bylo proto třeba opětovně rozhodnout jak o tom, zda obviněný bude vzat do vazby podle §68 tr. ř., tak případně i o tom, zda doba vazby bude prodloužena (§71 odst. 3 tr. ř.), a to s přihlédnutím k těm rozhodným okolnostem, které jsou aktuální v době opětovného rozhodování (srov. též rozh. Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. 4 Tvo 134/1999).
Z napadeného rozhodnutí i z jemu předcházejícího řízení lze dovodit, že se Vrchní soud v Praze při svém rozhodování shora uvedenými zásadami řídil.
Podle zjištění Nejvyššího soudu jsou u obžalovaného B. M. dány důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. i v nynějším stadiu trestního řízení. Ačkoliv nelze přehlédnout, že v České republice žije družka obžalovaného (L. S.), a že zde obžalovaný požádal o udělení azylu, bylo na druhé straně nutno vzít v úvahu i další okolnosti charakterizující osobu obžalovaného. Jde především o to, že již v minulosti byl zadržen při jednání spočívajícím v tom, že se pokusil ilegálně překročit státní hranice s cílem dostat se do Spolkové republiky Německo. V souvislosti s trestním stíháním v ČR v jiné trestní věci pak delší dobu používal nepravého jména (Z. Z.). Z korespondence obžalovaného na č. l. 917 -931 spisu i z dokumentů předložených českým orgánům činným v trestním řízení Úředním soudem v Koblenci a Ministerstvem spravedlnosti Rakouské republiky, lze dovodit důvodné podezření na propojení obžalovaného s osobami cizí národnosti – příslušníky kriminálních subkultur nejen v ČR, ale i v dalších zemích Evropy. S tím obvykle bývá spojeno i zázemí, jež si tyto osoby zpravidla navzájem poskytují. Uvedené skutečnosti, ve spojení s ohrožením vysokým trestem odnětí svobody, ve svém souhrnu nepochybně zakládají důvodnou obavu, že by si obžalovaný na svobodě počínal způsobem předpokládaným v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Závěry Vrchního soudu v Praze o existenci výše uvedených důvodů vazby je proto třeba považovat za věcně správné, i když argumentace obsažená v odůvodnění napadeného usnesení je neúplná a ne zcela přesvědčivá.
Pokud jde o samotný výrok napadeného usnesení, jímž bylo podle analogie §68 a §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto o vazbě obžalovaného B. M. tak, že se z výkonu trestu odnětí svobody „převádí“ do vazby, je nutno poznamenat, že při opětovném rozhodování o vazbě obviněného (za shora konstatovaného procesního stavu) nepřicházelo analogické použití výše citovaných ustanovení zákona v úvahu, neboť v případě nové vazby bylo namístě rozhodnout výrokem o vzetí obžalovaného do vazby podle §68 tr. ř. (nikoliv ovšem „per analogiam“). Tímto zákonným postupem by pak bylo dosaženo týchž účinků, jež měl Vrchní soud v Praze na mysli při vydání předmětného rozhodnutí.
Za daného stavu proto Nejvyšší soud z podnětu stížnosti obžalovaného podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a sám nově rozhodl tak, že podle §68 tr. ř. z důvodů §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. se obžalovaný B. M. bere do vazby, která začíná dnem 25. 10. 2001, tj. od doby, kdy byla napadeným (vykonatelným) rozhodnutím omezena svoboda obžalovaného vazbou. Nejvyšší soud takto mohl rozhodnout i v případě, že opravný prostředek (stížnost) podal pouze obžalovaný, když novým výrokem o jeho vazbě byly pouze odstraněny vady původního výroku, aniž by tím došlo ke změně napadeného usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala (§150 odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud považuje dále za potřebné poznamenat, že i s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 78/01, je rozhodnutí o vazbě obžalovaného odůvodněno též skutkovými okolnostmi (§68 věta druhá tr. ř.), neboť toliko k části důkazů nebude pro jejich neúčinnost možno v budoucím řízení přihlížet při posuzování meritorních otázek viny.
Jestliže má obžalovaný za to, že jeho vazbu lze popř. nahradit peněžitou zárukou podle §73a odst. 1 tr. ř., jde o otázku, jež se nemůže stát předmětem stížnostního řízení, jehož rámec je vymezen ustanovením §147 odst. 1 tr. ř. Tato okolnost však obviněnému nebrání, aby příslušným návrhem vyvolal řízení podle §73a tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 22. listopadu 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler