ECLI:CZ:NS:2001:3.TZ.121.2001.1
sp. zn. 3 Tz 121/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. srpna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Eduarda Teschlera a soudců JUDr. Františka Hrabce a Mgr. Josefa Hendrycha stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. Č., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 274/90, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 274/90 a v řízení, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §134 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění a v §1 odst. 1, 2, §14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. v neprospěch obviněného J. Č.
Toto usnesení se zrušuje .
Zrušuje se též rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 6. 1991, č. j. 1 Rtv 274/90-23, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný J. Č. byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP - 47 ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T-97/53, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, když podle výroku rozsudku „dne 30. 10. 1953 u svého útvaru v B. po nástupu vojenské základní služby tuto odmítl konati a odvolával se při tom na svoje náboženské přesvědčení“. Za tento trestný čin byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a ke ztrátě čestných práv občanských uvedených v §44 odst. 2 citovaného tr. zák. na tři roky. Rozsudek nebyl napaden odvoláním a stal se pravomocným dnem vyhlášení.
Dne 12. 12. 1990 požádal obviněný o rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., o které bylo rozhodnuto usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 274/90, ve veřejném zasedání tak, že se shora citovaný rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně se podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, zrušuje ve výroku o trestu a současně byla podle §14 odst. 3 cit. zák. zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Předmětné usnesení nabylo právní moci dne 4. 6. 1991.
Při rozhodování o trestu v následném hlavním líčení, které bylo konáno dne 15. 7. 1991, byl obviněnému rozsudkem téhož soudu ze dne 15. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 274/90, při nezměněném výroku o vině z původního rozsudku ze dne 15. 12. 1953, uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Rovněž tento rozsudek nabyl právní moci.
Ministr spravedlnosti České republiky podal podle §266 odst. 1 tr. ř. proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 274/90, u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ve prospěch obviněného J. Č. stížnost pro porušení zákona.
V tomto svém mimořádném opravném prostředku stěžovatel především namítl, že Vojenský obvodový soud v Brně důsledně nepostupoval v souladu s účelem zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, jenž je vymezen v ustanovení §1 tohoto zákona. V uvedené souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, podle něhož je třeba postup soudů v rehabilitačních věcech hodnotit podle §3, 4 a 6 zák. č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Stěžovatel dále namítl, že s přihlédnutím k názoru Ústavního soudu nelze rehabilitaci zužovat na výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině. Ve shodě s citovaným nálezem vyslovil stěžovatel přesvědčení, že rehabilitováni by měli být především ti, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni a odsouzeni, že se chovali podle svého svědomí, projevovali svobodně své názory a přesvědčení a hájili tak svá základní práva a svobody. Z uvedených důvodů napadenému usnesení vytkl, že nebylo založeno na řádně zjištěném skutkovém stavu, když soud v rehabilitačním řízení důsledně nepostupoval podle §2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění, dle něhož bylo povinností orgánů činných v trestním řízení hodnotit důkazy podle svého přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V důsledku tohoto vadného postupu pak ponechal nedotčen výrok o vině trestným činem podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z r. 1950.
Z výše uvedených proto důvodů ministr spravedlnosti v petitu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že předmětným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně byl v neprospěch obviněného J. Č. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu k §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z r. 1950 a v ustanovení §1 zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil, včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, a poté dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Obviněný J. Č. ve svém návrhu na soudní rehabilitaci uvedl, že trest, který mu byl v původním řízení v r. 1953 uložen za odmítnutí vojenské služby z náboženských důvodů, byl v rozporu s „mezinárodní dohodou o lidských právech a omezování náboženských svobod“. Domáhal se proto, aby byl v uvedeném směru rehabilitován.
Vojenský obvodový soud v Brně konal z podnětu výše uvedeného návrhu přezkumné řízení podle oddílu třetího zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ze znění zák. č. 47/1991 Sb. (dále jen reh. zák.). Z ustanovení §1 odst. 1, 2 a §4 reh. zák. lze dovodit, že v rámci rehabilitačního přezkumu nebyl vázán petitem návrhu, na jehož základě bylo řízení konáno. V souladu s účelem výše uvedeného zákona, který je obsažen v ustanovení §1 odst. 1, 2 , bylo povinností soudu především zjišťovat, zda jsou splněny podmínky pro zrušení odsuzujícího soudního rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné. Soud byl přitom povinnen vzít v úvahu, že činy které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, kterému odporovalo také jejich stíhání a trestání.
K objasnění shora uvedených otázek bylo nejprve podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy platném znění třeba učinit příslušná skutková zjištění a při posuzování právních otázek z nich vycházet. Z odůvodnění napadeného usnesení přitom vyplývá, že Vojenský obvodový soud v Brně se ztotožnil se skutkovými a právními závěry učiněnými v původním rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně z r. 1953 a za nepřiměřeně přísný považoval toliko výrok o nepodmíněném trestu odnětí svobody. Z napadeného rozhodnutí není současně zřejmé, jak se soud vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným J. Č. v návrhu na rehabilitační řízení a jak tyto námitky posoudil z hlediska účelu a podmínek soudní rehabilitace vyjádřených v ustanovení §1 odst. 1, 2 reh. zák. V tomto směru je však napadené usnesení nepřezkoumatelné, když jeho odůvodnění neobsahuje náležitosti stanovené v §134 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění.
Pokud vojenský obvodový soud v Brně ve svém rozhodnutí uvedl, že považuje skutková zjištění z původního rozsudku za správná, je nutno konstatovat, že správnost tohoto závěřu vzbuzuje důvodné pochybnosti. V rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T-97/53, je uvedeno, že obhajoba obviněného, že nemůže konat vojenskou službu z náboženských důvodů, jej nemůže zbavit viny, neboť každému občanu státu je sice ústavou zaručena svoboda jeho náboženského vyznání, což ale nesmí být důvodem k odepírání občanských povinností, zejména důvodem k odepření konání vojenské služby. Z odůvodnění předmětného rozhodnutí přitom nevyplývá, zda se soud též zabýval otázkou alternativy vůči konání vojenské služby, jež nemusela nutně mít podobu upravenou zákonem (později např. Sdělení Ministerstva národní obrany a Ministerstva průmyslu o úpravě povolání horníků uhelných dolů k výkonu k základní /náhradní/ vojenské služby z r. 1958). Z rozsudku je dále patrno, že pozornost nebyla věnována ani otázkám trestní odpovědnosti obviněného, jenž byl ke svému jednání motivován imperativy silné náboženské víry. Nejvyššímu soudu je z jeho judikatorní činnosti známo, že v jiných věcech projednávaných v té době před vojenskými soudy byly opatřovány znalecké posudky, z nichž bylo zjistitelné, že mimořádně silné náboženské přesvědčení může mít zásadní vliv na rozpoznávací a určovací složku jednání osoby obviněné z výše uvedeného vojenského deliktu (tak judikoval např. Nižší vojenský soud v Českých Budějovicích ve svém rozsudku ze dne 24. 7. 1951, sp. zn. Vt 99/51, ve věci obviněného K. W.). Objasnění posledně uvedených skutečností mohlo přitom mít zásadní vliv nejen vzhledem k obsahu ustanovení §11 tr. zák. z r. 1950, ale též z hlediska ustanovení §2 cit. zák. o společenské nebezpečnosti (materiální znak trestného činu), přičemž již v tehdejší době platilo, že otázku stupně nebezpečnosti činu pro společnost bylo nutno posuzovat se zřetelem ke všem okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a poněvadž čin nelze oddělit od pachatele, bylo nutno nebezpečnost jednání posuzovat i ve vztahu k osobě obviněného. Žádná z výše uvedených významných otázek však v tomto původním řízení objasněna nebyla.
Podle §14 odst. 1 písm. a) reh. zák. je důvodem pro zrušení přezkoumávaného rozhodnutí mj. to, je-li shledáno, že takové rozhodnutí bylo vydáno na podkladě nesprávných zjištění. Jestliže za shora popsaného stavu Vojenský obvodový soud v Brně shledal podmínky pro zrušení původního rozsudku podle §14 odst. 1 písm. f) reh. zák. pouze ve výroku o trestu a omezil se jen na zrušení této části přezkoumávaného rozhodnutí, je vzhledem ke skutečnostem uvedeným v předcházejícím odstavci zřejmé, že svoji přezkumnou povinnost dostatečně nesplnil. V dalším řízení, které bylo podle §15 reh. zák. konáno na podkladě původní obžaloby, již nebylo možno výše uvedené nedostatky napravit, neboť pravomocný výrok o vině z původního rozsudku zůstal v přezkumném řízení nezměněn.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud považoval stížnost pro porušení zákona za opodstatněnou, a proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 274/90, a v řízení mu předcházejícím byl v neprospěch obviněného J. Č. porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy platném znění a v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb.
K tomu je třeba poznamenat, že se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkami uplatněnými ve stížnosti pro porušení zákona, pokud bylo argumentováno tím, že postup soudů v rehabilitačních věcech je třeba hodnotit podle ustanovení §3, 4 a 6 zák. č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení se v rámci podaného mimořádného opravného prostředku zásadně posuzuje podle právního stavu existujícího v době konání řízení a vydání předmětného rozhodnutí (ex tunc), tzn., že Vojenskému obvodovému soudu v Brně nelze vytýkat, že nevzal v době svého rozhodování v r. 1991 v úvahu zákon, jenž nabyl účinnosti 1. 8. 1993.
V důsledku vysloveného porušení zákona pak Nejvyšší soud napadené usnesení podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil a zrušil rovněž rozsudek téhož soudu ze dne 15. 6. 1991, č. j. 1 Rtv 274/90-23, včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud nemohl v daném případě dále postupovat podle §271 odst. 1 tr. ř. a sám ve věci rozhodnout, neboť v napadeném rozhodnutí nebyl správně zjištěn skutkový stav a Nejvyšší soud by proto musel nahrazovat činnost příslušného soudu I. stupně v řízení podle oddílu třetího a čtvrtého zákona o soudní rehabilitaci. Takový postup by byl nejen v rozporu s ustanovením §271 odst. 1 tr. ř., ale i s účelem řízení o mimořádném opravném prostředku - stížnosti pro porušení zákona.
Za tohoto stavu rozhodl Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. ř. tak, že věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně, jehož příslušnost ke konání přezkumného řízení je založena ustanovením §7 reh. zák.
Bude zapotřebí, aby se tento soud v novém řízení danou věcí znovu zabýval ve všech shora naznačených směrech a zjistil tak řádně skutkový stav v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí v předmětném rehabilitačním řízení. Pokud jde o budoucí právní posouzení věci je závěrem nezbytné poznamenat, že problematikou odepření vojenské služby z důvodu náboženského přesvědčení se již zabýval Ústavní soud České republiky a danou otázku řeší ve svém nálezu, sp. zn. II. ÚS 285/97.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 21. srpna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler