ECLI:CZ:NS:2001:4.TVO.136.2001.1
sp. zn. 4 Tvo 136/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2001 stížnost obžalovaného M. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 5 Ntv 1/2001, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á .
Odůvodnění:
Výše citovaným usnesením Vrchního soudu v Olomouci byla vazba obžalovaného M. B. podle §71 odst. 3 tr. ř. prodloužena do 21. 12. 2001.
Proti tomuto usnesení podal v zákonné lhůtě obžalovaný stížnost, a to i prostřednictvím svého obhájce.
V obsáhlých odůvodněních podané stížnosti je zejména zdůrazňována neexistence obou v napadeném usnesení deklarovaných důvodů vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. a dále i to, že další prodloužení vazby obžalovaného nad dvouletou vazební lhůtu není opodstatněné a v souladu s trestním řádem. Obhájce obžalovaného též poukazuje na průtahy, ke kterým podle jeho názoru došlo v řízení před odvolacím soudem. V závěru se proto u obou navrhuje, aby napadené usnesení bylo zrušeno a obžalovaný byl propuštěn na svobodu.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná.
Návrh na prodloužení vazby obžalovaného byl podán ve smyslu §71 odst. 5 tr. ř. osobou k tomu oprávněnou, a ve lhůtě, která je k tomu vymezena v ustanovení §71 odst. 6 tr. ř.
Obžalovaný M. B. je stíhán ve skupinové trestní věci pro rozsáhlejší a po delší dobu pokračující majetkovou trestnou činnost, která konkrétně v jeho případně byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 50 T 5/2000 kvalifikována jako pomoc k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997 a jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1998, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, se zařazením do věznice s ostrahou. K odvolání obžalovaného M. B., dalších dvou spoluobžalovaných a Krajského státního zástupce v Ostravě byl rozsudek soudu prvního stupně usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2001, sp. zn. 1 To 70/2001 v této části zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s příslušnými pokyny, které důkazy je ve věci ještě třeba provést a poté v ní znovu rozhodnout. V případě obžalovaného M. B. již bylo jedenkrát rozhodováno o prodloužení vazby nad základní dvouletou vazební lhůtu, a to usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 4 Ntv 8/2001, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 7 Tvo 80/2001, kdy vazba obžalovaného byla prodloužena do 21. 9. 2001. Proto pouze úsek řízení od 26. 6. 2001, kdy nabylo usnesení o prodloužení vazební lhůty právní moci, podléhá přezkumné pravomoci senátu Nejvyššího soudu v nynějším stížnostním řízení.
Lze konstatovat, že navzdory zrušení části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně v odvolacím řízení je i nadále proti obžalovanému M. B. důvodně vedeno trestní řízení pro závažnou majetkovou trestnou činnost podvodného charakteru, spočívající ve více útocích a páchanou prakticky po dobu jednoho roku. Pokud se týká vazebních důvodů podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř., které u jmenovaného i v této fázi trestního stíhání spatřuje Vrchní soud v Olomouci, je třeba poznamenat, že tyto důvody u obžalovaného byly deklarovány již při jeho vzetí do vazby dne 23. 6. 1999 a poté pokaždé, kdy bylo rozhodováno o jeho žádostech o propuštění z vazby nebo o prodloužení vazební lhůty, a to i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 7 Tvo 80/2001, jimž byla zamítnuta stížnost obžalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 4 Ntv 8/2001, kterým mu byla vazba prodloužena do 21. 9. 2001. Nezbývá než konstatovat, že v uplynulém mezidobí se na již vícekráte vyslovených závěrech o důvodnosti vazby obžalovaného M. B. nic nezměnilo a lze na ně ve skutečnosti plně odkázat. Obžalovaný i jeho obhájce totiž v odůvodnění stížnosti opakují stále stejné argumenty, na které již bylo mnohokrát reagováno, a žádné nové skutečnosti nepředložili. Je proto třeba tuto část uzavřít s tím, že u obžalovaného přetrvávají důvody vazby útěkové i předstižné, když obavy z toho, že by se na svobodě trestnímu stíhání, event. hrozícímu vysokému trestu vyhnul tím, že by uprchl nebo se skrýval, a že by v trestné činnosti pro níž je stíhán pokračoval, jsou plně opodstatněné.
Nejvyšší soud nemá výhrady ani k tomu, že vazba obžalovaného byla podle §71 odst. 3 tr. ř. opětovně prodloužena nad základní dvouletou lhůtu do 21. 12. 2001. Od posledního pravomocného rozhodnutí o prodloužení vazební lhůty se spis nacházel u Vrchního soudu v Olomouci, kam v průběhu měsíců června a července 2001 průběžně docházela odůvodnění odvolání od jednotlivých obžalovaných, případně jejich obhájců, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, jakož i písemné materiály, které si vyžádal sám odvolací soud od jednotlivých poškozených leasingových společností. V závěru července 2001 bylo předsedou odvolacího senátu již nařízené veřejné zasedání, v němž měla být podaná odvolání některých obžalovaných projednána, zrušeno a věc mj. obžalovaného M. B. byla projednána dne 20. 7. 2001 v neveřejném zasedání, kdy, jak již bylo shora zmíněno, byl napadený rozsudek v části týkající se i obžalovaného M. B. zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Již dne 19. 7. 2001 bylo ohledně dalších třech obžalovaných konáno odvolací řízení formou veřejného zasedání a bylo vydáno konečné rozhodnutí ve věci. Obě samostatná usnesení vzešlá z odvolacího řízení musela být vyhotovena, což si vyžádalo a v případě jednoho z nich ještě vyžádá přiměřený čas. V jeho průběhu se ale přiblížilo uplynutí lhůty, na kterou byla vazba obžalovaného M. B. prodloužena (do 21. 9. 2001) a proto dne 4. 9. 2001 podal předseda odvolacího senátu u jiného příslušného senátu Vrchního soudu v Olomouci návrh na další prodloužení vazby obžalovaného. Rozhodnuto kladně o tomto návrhu pak bylo napadeným usnesením ze dne 11. 9. 2001. Usnesení bylo doručeno oprávněným osobám a dne 4. 10. 2001 byl spis předložen Nejvyššímu soudu, aby rozhodl o stížnosti, kterou proti němu podal obžalovaný.
Z výše uvedeného je patrné, že v postupu odvolacího soudu nelze vysledovat takové průtahy, které by bylo možné označit za neopodstatněné. Celá trestní věc je charakteristická zvýšenou složitostí, a to jak v procesním, tak i v hmotněprávním smyslu a proto námitky stěžovatele mající za cíl bagatelizovat obtížnost věci nejsou na místě a je třeba je odmítnout. Byly to právě tyto okolnosti, které způsobily, že trestní stíhání nebylo možné skončit ani v době již jedenkrát vrchním soudem prodloužené vazební lhůty. Napadené rozhodnutí vrchního soudu lze označit za správné i z hlediska splnění zákonné podmínky spočívající v předpokladu, že by propuštěním obžalovaného M. B. na svobodu hrozilo zmaření nebo alespoň ztížení dosažení účelu trestního řízení. V tomto ohledu je třeba vycházet z charakteru trestné činnosti pro níž je obžalovaný stíhán, z poznatků k jeho osobě a zejména z ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle něj je účelem trestního řízení mj. náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů, přičemž provedené řízení musí též působit k upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti. Těchto požadavků by v konkrétním případě nebylo možné dosáhnout, pokud by nebyla zabezpečena účast obžalovaného v dalším řízení, které se bude ve věci konat, a současně mu nebylo účinně zabráněno v dalším protiprávním jednání.
Lhůtu, o níž byla vazba obžalovaného prodloužena, lze označit za minimálně nutnou k doplnění dokazování v řízení před soudem prvního stupně a k vydání meritorního rozhodnutí. V tomto směru nelze rozhodnutí vrchního soudu taktéž nic vytknout.
Pokud se týká nabídky slibu obžalovaného podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř., je třeba zdůraznit, že o jeho přijetí či nepřijetí, stejně jako o vině či nevině obžalovaného, Nejvyšší soud v tomto řízení nerozhoduje. O nabídce slibu obžalovaného je v tomto stadiu řízení oprávněn rozhodnout pouze Vrchní soud v Olomouci z pozice odvolacího soudu a po vrácení spisu soudu prvního stupně pak tento soud.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům Nejvyšší soud podanou stížnost obžalovaného M. B. zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 10. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec