ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.2282.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 2282/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně Sokolské župy p. Š. J. proti žalovaným 1) Tělovýchovné jednotě Sokol D. C., 2) Sportovnímu klubu B., 3) Tělovýchovné jednotě Sokol M. a 4) Tělovýchovné jednotě Sokol K., o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 822/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soud v Brně ze dne 16.12.1997, č.j. 16 Co 79/95-58, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16.12.1997, č.j. 16 Co 79/95-58, se v části týkající se druhého žalovaného a třetí a čtvrté žalované (včetně výroků o náhradě nákladů řízení mezi nimi a žalobkyní) zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., aby žalovaným bylo uloženo „vyklidit a vydat“ žalobkyni jednotlivě označené nemovitosti, proti druhému žalovanému a třetí a čtvrté žalované zamítl, a rozsudek proti žalované první zrušil, a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení. Nezabývaje se – jak uvedl – otázkou, zda žalobkyně je k uplatnění daného nároku aktivně legitimována, odvolací soud založil výsledek sporu (v části, v níž řízení skončil) na posouzení otázky, kdo je subjektem legitimovaným pasivně. Výkladem usnesení mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25.3.1990 dospěl k závěru, že žalovaná sdružení (sub 2/, 3/ a 4/) by mohla být ve vztahu k uplatněným restitučním nárokům povinnými osobami jen tehdy, jestliže byla jako samostatná občanská sdružení registrována do 30.6.1990, kdy zanikl Československý svaz tělesné výchovy. Tato podmínka však v jejich případě splněna nebyla, a již proto nezbylo, uzavřel odvolací soud, než žalobu proti nim zamítnout. „Za přinejmenším sporné“ označil – co do jejich obsahu – výzvy, jimiž žalobkyně uplatnila u žalovaných nárok na navrácení majetkových práv, neboť z nich podle jeho názoru jednoznačně nevyplývá, zda je žalobkyně učinila za sebe nebo jménem původních vlastníků žalovaných nemovitostí (tělocvičných jednot), a „bylo by otázkou dalšího dokazování“, zda mohly být pochopeny, jak byly zamýšleny.
Žalobkyně (za niž jedná pověřený člen s právnickým vzděláním) ve včasném dovolání, které podle obsahu směřuje jen proti zamítavým výrokům, namítla, že odvolací soud otázku pasivní věcné legitimace posoudil nesprávně (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Sporné nemovitosti totiž byly zapsány ve prospěch žalovaných v katastru nemovitostí, a ostatně povinnou osobou k navrácení odňatého majetku není vlastník, nýbrž jeho současný držitel. Výzvy k navrácení majetkových práv, které žalovaným adresovala, požadavkům zákona podle jejího názoru odpovídají.
Žalovaná sdružení se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Opírá se i o způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady řízení vyjmenované v §237 a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst.1 o.s.ř.); jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Jelikož uvedené vady nebyly namítány a ani z obsahu spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu posouzení, zda druhý žalovaný a třetí a čtvrtá žalovaná jsou - ve smyslu dotčených restitučních předpisů - osobami k navrácení odňatých majetkových práv povinnými.
Předmětem dovolacího přezkumu naopak není úvaha odvolacího soudu o platnosti výzev k navrácení majetkových práv; odvolací soud zde totiž žádný závěr neučinil, neboť co pokládal toliko za „přinejmenším sporné“ jím být samozřejmě nemůže, stejně jako to, co – jak uvedl – „by bylo otázkou dalšího dokazování“. Pro výsledek sporu, který odvolací soud založil, odtud žádné důsledky zjevně neplynou.
Podle ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Československé obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§1 odst. 2 a §2 odst. 1).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, vyslovil právní názor, že povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu §2 zák. č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zák. č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Československého svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku resp. majetkovým kriteriím.
Určení tělovýchovné jednoty jakožto právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. nepřekáží okolnost pozdější (po 30.6.1990) registrace proto, že tímto dnem (k němuž měl zaniknout její předchůdce) tato tělovýchovná jednota jako subjekt práva nezanikla, ale byla nositelkou, byť od Českého svazu tělesné výchovy odvozené (§6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.), způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. usnesení Vrchního soudu ze dne 21.6.1993, 7 Cmo 18/92, uveřejněné pod č. 15 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995).
To, že se Český svaz tělesné výchovy registroval - na rozdíl od tělovýchovné jednoty - před 30.6.1990, samo o sobě jeho právní nástupnictví po zaniklém Československé svazu tělesné výchovy nezdůvodňuje, není-li uspokojivě vysvětleno, jaká kritéria nástupnictví, stanovená usnesením mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25.3.1990, by mu mohla svědčit. Toto usnesení totiž nástupnictví Českého svazu tělesné výchovy (jehož tehdy platné stanovy samostatnému vlastnictví tělovýchovných jednot nebránily) ve vztahu k majetku, jenž byl „zapsán ve prospěch tělovýchovné jednoty u příslušného orgánu“, výslovně vyloučilo, a o takový majetek - podle obsahu spisu - v dané věci šlo. I tyto závěry Nejvyšší soud uplatnil mnohokrát, jsou zmíněny již v odůvodnění publikovaného judikátu R 34/1997, a rozvedeny v mnoha rozhodnutích dalších.
Nejvyšší soud nepřehlíží, že v celku jeho někdejší rozhodovací praxe existoval i názor jiný (srov. sp. zn. 3 Cdon 1076/96); je však názorem ojedinělým, a překonaným - nejpozději publikací zmíněného rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1172/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výklad podávaný Nejvyšším soudem je i ústavně konformní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19.10.1998, sp. zn. II. ÚS 237/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 12, ročník 1998 - III. díl, pod č. 125).
Odlišný, odvolacím soudem uplatněný (a dovolatelkou napadený), právní názor tudíž neobstojí, a právní posouzení věci, které z něj vychází, je proto nesprávné.
V důsledku toho nelze mít za správné ani rozhodnutí, které na něm spočívá (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), a Nejvyšší soud proto rozsudek v napadené části podle §243b odst. 1 o.s.ř. zrušil, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Posouzením otázky, zda žalobkyni svědčí aktivní věcná legitimace k uplatnění daného nároku, se dovolací soud zabývat nemohl, neboť ani odvolací soud se k ní nevyjádřil.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu