ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1030.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1030/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče, ve věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému I. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 129/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2000, č. j. 12 Co 335/99-143, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2000, č. j. 12 Co 335/99-143, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 4. března 1999, č. j. 5 C 129/94-80, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. března 1999, č. j. 5 C 129/94-80, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit vodní dílo na pozemcích parcelních čísel 384/1, 384/3 a 99 v obci K. a kat. úz. B. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce není v souzené věci aktivně legitimován, neboť nedoložil, že mu předmětné vodní dílo (malá vodní elektrárna) bylo vydáno podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebo jiné právní normy. Neztotožnil se s názorem žalobce, že vodní dílo bylo žalobci vydáno jako příslušenství věci hlavní, tj. sklárny v B. Podle názoru soudu prvního stupně „dle §121 odst. 1 ObčZ je příslušenství věci samostatným předmětem právního vztahu a právní úkony, týkající se věci hlavní, se nevztahují bez dalšího na příslušenství věci“. Při tomto názoru bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalobci ohledně předmětného vodního díla vzniklo či nevzniklo právo na jeho vydání proti povinné osobě S. B., a. s., neboť žalovaný jako fyzická osoba nemůže být povinnou osobou k vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. ani jiného právního předpisu.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. června 2000, č. j. 12 Co 335/99-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně s tím, že v dohodě o vydání věci vodní dílo mezi vydávanými nemovitými věcmi není uvedeno, a že pokud věci tvořící příslušenství věci hlavní mají být převedeny, musí být v dispozičním úkonu uvedeny. Žalobce tak není aktivně legitimován k uplatnění nároku podle §126 odst. 1 ObčZ. O návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nerozhodl.
Proti rozsudku odvolací soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., dále „OSŘ“]. Přípustnost dovolání opřel o §239 odst. 2 OSŘ. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu pro řešení otázky, zda lze aplikovat právní samostatnost příslušenství u dohod o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. Současně vznesl pochybnost, zda v daném případě nejde o součást věci hlavní. Namítá, že pokud se v rámci restitucí vydávaly průmyslové objekty, pak ve většině dohod o vydání věci nebylo příslušenství výčtově uváděno. Podle jeho názoru „by daná judikatura vytvořila chaotický stav“ a vyslovený právní názor by vedl ke zpochybnění, zda v případě vydání průmyslových objektů došlo také k vydání provozně nezbytného příslušenství. V této souvislosti poukazuje na odlišný právní názor vyslovený v komentáři prof. J. Švestky, DrSc., s kolektivem k občanskému zákoníku, vydaný nakladatelstvím Frances a SEVT, s tím , že v daném případě pochybnosti vzniknout nemohly, protože žalobce ve výzvě k vydání věci uplatnil i nároku na vydání vodního díla, připojil doklady o jeho nabytí svými právními předchůdci a od povinné osoby se mu dostalo ujištění, že pokládá vodní dílo za vydané. Podle názoru žalobce požadavek uvedení příslušenství v textu dohody o vydání věci nelze „stavět kategoricky“, jak to učinily soudy obou stupňů, ale rozhodující je, zda by mohly vzniknout pochybnosti o jeho převedení. V tomto případě nemělo postačovat k rozhodnutí jen to, že vodní dílo nebylo v dohodě o vydání věci uvedeno, ale bylo třeba se zabývat ostatními důkazy, zejména vůlí a stanoviskem vydávajícího. Soudy obou stupňů se také nezabývaly tím, že v daném případě vodní dílo nelze pokládat za „stavbu“, jde o stavbu podpovrchovou, která nebyla evidována v pozemkové knize, a byla vyřazena z provozu, když původní brusírna skla byla zbourána. Z toho důvodu přestal vydávající vodní dílo evidovat i ve svých inventurních soupisech. Podle žalobce šlo spíše o součást věci. Držení vodního díla žalovaným je neoprávněné. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že dovolání není přípustné. Soudy obou stupňů se vypořádaly s otázkou, zda příslušenství věci musí být výslovně uvedeno v dohodě o vydání věci, a k otázce posouzení vodního díla jako součástí věci žalobce připuštění dovolání nenavrhl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedených v §237 odst. 1 OSŘ, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Dovolání v této věci může tak být přípustné jen podle §239 odst. 2 OSŘ, když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. b) anebo v §239 odst. 1 OSŘ nebyly naplněny.
Podle §239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V daném případě dovolatel při jednání před odvolacím soudem 29. 3. 2000 navrhl, aby bylo připuštěno dovolání pro vyřešení otázky zásadního právního významu, a to „do jaké míry musí být v dohodách o vydání podle zák. 87/1991 Sb. výslovně zmíněno příslušenství vydávané věci hlavní“.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck pod C 23, svazek 1, dovodil, že „o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů“. Obdobný právní názor zaujal v rozhodnutí publikovaném v tomtéž Souboru pod C 71. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť nelze učinit závěr o ustálené judikatuře Nejvyššího soudu ohledně nastolené právní otázky, týkající se převodu nemovitostí. V rozsudku Nejvyššího soudu ze 4. 7. 1985, sp. zn. 4 Cz 25/85, publikované pod č. 7 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek v roce 1987 je vyjádřen názor, že „příslušenství věci může být převedeno na nového nabyvatele, a to buď zároveň s věcí hlavní nebo nezávisle na tomto převodu; nepřechází však vždy bez dalšího na nabyvatele věci hlavní. Ve smlouvě o převodu nemovitosti musí být proto vedle věci hlavní uvedeny a řádně identifikovány také věci, které jsou jejím příslušenstvím. Součásti věci hlavní však přecházejí na nového nabyvatele věci hlavní, i když nejsou výslovně uvedeny ve smlouvě o převodu věci hlavní“. Naproti tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 8. 2001, sp.zn. 28 Cdo 133/2001, publikovaném v Souboru od C 678, zaujal odchylný právní názor prezentovaný právní větou: „Při převodu vlastnictví sdílí příslušenství právní osud věci hlavní, bez zřetele k tomu, jestli účastníci smlouvy v ní toto příslušenství identifikovali“. Tento právní názor není přijímán bezvýhradně. Dovolání je tak přípustné.
V souzené věci jde o vyklizení vodního díla, nacházejícího se na pozemcích parcelních čísel 384/1, 384/3 a 99 v obci K. a kat. úz. B., kdy žalobce opírá svůj požadavek o §126 odst. 1 ObčZ, podle kterého vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom , kdo mu ji neprávem zadržuje. Své vlastnické právo ke spornému vodnímu dílu dovozuje z dohody o vydání věci z 28. 6. 1991, registrované bývalým Státním notářstvím v Třebíči 6. 8. 1991 pod sp. zn. RE 291/91. Soudy obou stupňů správně zjistily, že sporné vodní dílo, umístěné na pozemcích nikoli ve vlastnictví žalobce, v označené dohodě není výslovně uvedeno ve výčtu vydávaných nemovitostí. Žalobce již v žalobě předmětné vodní dílo označoval jednak jako součást celého objektu sklárny, jednak jako jeho příslušenství. Soudy obou stupňů při rozhodování vycházely z toho, že vodní dílo je příslušenstvím sklárny, aniž se také zabývaly otázkou, zda se nejedná o její součást (§120 odst. 1 ObčZ), a za tím účelem provedly potřebná skutková zjištění. Podle názoru dovolacího soudu, nabízí-li se či je tvrzena stavební souvislost určité věci - stavby se stavbou hlavní, nelze dospět k závěru že stavba nikoli hlavní je příslušenstvím, aniž by již byla vyřešena nastolená otázka, zda není součástí stavby hlavní. Vzhledem k tomu, že dosud nebylo najisto postaveno, že se nejedná o součást věci hlavní (sklárny), ale o její příslušenství, bylo předčasné zabývat se otázkou, zda ve smlouvě o převodu nemovitosti musí být vedle věci hlavní uvedeny a řádně identifikovány také věci, jež jsou jejím příslušenstvím, či nikoli. V případě, že by předmět sporu byl součástí sklárny, nebylo by o jeho převodu na žalobce pochyb.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem bylo neúplné a tudíž nesprávné, proto byl rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 1 OSŘ zrušen. Jelikož důvod zrušení se vztahuje také na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. září 2002
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu