ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1047.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1047/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce F. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. K., zastoupenému advokátem, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 18 C 106/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2000, č. j. 9 Co 907/2000-220, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. Z.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou proti žalovaným manželům F. a H. K. domáhal, aby jim soud uložil povinnost zdržet se užívání pozemku parc. č. 192 – stavební plocha (dvůr), zapsaného na LV č. 1527, a pozemku parc. č. 2124 – pastva, zapsaného na LV č. 1440, pro obec a kat. území M. u J. Žalobu odůvodnil tím, že je podílovým spoluvlastníkem sporných pozemků v rozsahu jedné poloviny. Žalovaní k těmto pozemkům nemají žádná práva a bez souhlasu žalobce či dalších spoluvlastníků, po pozemcích projíždějí s traktory a nákladními auty a přitom působí škody na majetku žalobce.
Okresní soud ve Frýdku – Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. listopadu 1994, č. j. 18 C 106/94-24, žalobě vyhověl s tím, že žalovaní nemají vlastnická práva k předmětným pozemkům, přesto žalovaný přes tyto pozemky chodí pěšky a projíždí vozidly bez souhlasu žalobce. Protože mezi spoluvlastníky pozemku parc. č. 192 neexistuje dohoda o úpravě užívání tohoto pozemku, je nerozhodné, že s užíváním tohoto pozemku žalovanými druhý spoluvlastník A. K., bratr žalovaného, vyslovil souhlas, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaní užívali právě tu část sporného pozemku, která by byla v užívání A. K. Kromě tvrzené ústní dohody mezi matkou žalobce a žalovaným z roku 1964, od níž žalovaný dovozuje právo přes sporné pozemky chodit a jezdit, žádná jiná dohoda uzavřena nebyla.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného usnesením ze dne 18. července 1995, č. j. 9 Co 169/95-64, výše označený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému F. K. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu doplnění dokazování.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 15. dubna 1996, č. j. 18 C 106/94-93, žalobu zamítl. Dovodil, že výsledná spoluvlastnická vůle ohledně pozemku parc. č. 2124 byla taková, že spoluvlastníci souhlasili s užíváním tohoto pozemku žalovaným. Pokud jde o pozemek parc. č. 192, v době, kdy žalovaný začal pozemek užívat, spoluvlastnila pozemek také matka žalobce, která „jakýmsi způsobem“ souhlasila s tím, aby i tento pozemek užíval žalovaný. Byl to žalobce, který původní stanovisko spoluvlastníků k užívání předmětných pozemků žalovaným změnil. Žalobce není aktivně legitimován k podání předmětné žaloby a do rozhodnutí soudu podle §139 dost. 2, věty druhé, ObčZ nemá jeho nesouhlas s užíváním pozemků žalovaným žádný právní význam.
Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. září 1996, č. j. 9 Co 527/96-116, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a zamítl návrh na připuštění dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) na podkladě dovolání žalobce rozsudkem ze dne 3. července 1999, č. j. 2 Cdon 1794/96-130, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 1996, č. j. 9 Co 527/96-116, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu nesprávného právního posouzení věci, neboť odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §139 odst. 2 ObčZ, když v dané věci jde o zápůrčí žalobu ve smyslu §126 odst. 1 ObčZ, kterou může uplatnit každý z podílových spoluvlastníků vůči každému, kdo neprávem zasahuje do jeho spoluvlastnického práva. Trpění ani souhlas ostatních podílových spoluvlastníků, jejichž podíl činí jednu polovinu, s užíváním předmětu spoluvlastnictví třetí osobou není sám o sobě pro rozhodnutí v této věci určující. Rozhodující skutečností je, zda užívání předmětných nemovitostí žalovaným k průjezdu či průchodu je oprávněným nebo neoprávněným zásahem do práv žalobce na jeho ochranu při výkonu práv vyplývajících z jeho spoluvlastnictví. Jednání žalovaného by mohlo být oprávněné jen za předpokladu, že by mu relevantním způsobem vzniklo právo předmětné pozemky užívat.
Na podkladě rozsudku Nejvyššího soudu odvolací soud usnesením ze dne 18. října 1999, č. j. 9 Co 565/99-153, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. dubna 1996, č. j. 18 C 106/94-93, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu doplnění dokazování o skutečnostech rozhodných pro posouzení otázky existence práva žalovaného spočívajícího v chůzi a jízdě přes sporné pozemky a zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 24. dubna 2000, č. j. 18 C 106/94-189, žalobu znovu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vzal za prokázané, že souhlas k užívání sporných pozemků dala matka žalobce žalovanému proto, že jí občas vypomohl traktorem na poli. Žalovaný se stavbou svého rodinného domku začal v roce 1964. Dovodil, že i když žalovaný tvrdil, že již před tímto rokem přes pozemky jezdili jeho rodiče i on sám, ke vzniku práva žalovaného odpovídajícího věcnému břemenu nedošlo, a to ani vydržením. Vyhovění žalobě by ale bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 ObčZ). Pokud by bylo žalobě vyhověno, žalovaný by neměl přístup ani příjezd automobily ke svému domu, k domu žalovaného nikdy žádná jiná cesta pro příjezd a přístup neexistovala a souhlas ke stavbě mu byl udělen s ohledem na souhlas právní předchůdkyně žalobce s užíváním sporných pozemků. Přes pozemek parc. č. 192 by musel žalovaný procházet a projíždět vždy.
Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. prosince 2000, č. j. 9 Co 907/2000-220, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a návrh na připuštění dovolání zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Namítá, že rozsudek soudu prvního stupně z 28. 4. 2000 neobsahuje posouzení zjištěného skutkového stavu podle příslušných ustanovení právní normy, jichž použil, a že k řadě provedených důkazů se vůbec nevyjádřil. Odvolací soud připustil, že rozsudek soudu prvního stupně není zcela perfektní, přesto místo toho, aby jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, jej potvrdil. V tom žalobce spatřuje jinou vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesprávné právní posouzení věci pak spočívá v nesprávném výkladu pojmu „dobré mravy“. Žalobce se opakovaně snažil o mimosoudní dohodu se žalovaným, která vždy ztroskotala na neochotě žalovaného. Podle žalobce nelze poskytnout ochranu tomu, kdo odmítá jednat o urovnání sporu a svým jednáním konflikty vyhrocuje. Vyslovil také nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že zjištěný skutkový stav svou podstatou odpovídá stavu popsanému v judikatuře. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se vyjádřil tak, že dovolání není přípustné podle §238 dost. 1 písm. b), ani podle §239 dost. 2 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení).
Dovolatel nenamítal, že v řízení došlo k vadám uvedených v §237 odst. 1 OSŘ, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 OSŘ tedy není dána.
Dovolání v této věci proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může tak být přípustné jen podle §239 odst. 2 OSŘ, když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v §238 odst. 1 písm. b) anebo v §239 odst. 1 OSŘ nebyly naplněny.
Podle §239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále jen „Soubor“), pod C 23, svazek 1, dovodil, že „o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů“. Obdobný právní názor zaujal v rozhodnutí publikovaném v tomtéž Souboru pod C 71. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí. Z hlediska §239 odst. 2 OSŘ tedy přichází v úvahu řešení jen otázek právních nikoli skutkových.
V projednávané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu.
Žalobce v odvolání navrhl připuštění dovolání s tím, že rozsudek odvolacího soudu považuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť zasahuje do ústavně chráněného vlastnického práva žalobce, aniž konkrétně formuloval právní otázku, pro jejíž řešení mělo být dovolání připuštěno. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem žalobce spatřuje v nesprávném výkladu pojmu „dobré mravy“.
Nejvyšší soud již v usneseních z 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 513/2000, a z 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, uveřejněných v Souboru pod C 273 a C 297, svazek 3, zaujal právní názor, že „rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu §239 odst. 2 OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. je takové rozhodnutí, v němž řešená právní otázka má zásadní význam pro celou třídu případu stejného druhu, tedy obecně, nikoli jen pro daný případ“ a že „rozhodnutí odvolacího soudu není po právní stránce zásadního významu, jestliže dovolatel neformuloval právní otázku zásadního významu a věc neobsahuje nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení“.
Právní závěr odvolacího soudu, že vyhovění žalobě by bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 ObčZ), je v této konkrétní věci spojen s jedinečným skutkovým základem a za této situace dovolací soud neshledal, že by posouzení otázek spojených s výkladem pojmu „dobré mravy“ mohlo mít zásadní význam pro rozhodovací činnost soudů. Tím ovšem základní podmínka přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ není dána.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání jako nepřípustné odmítl.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) OSŘ se mohl stát předmětem přezkumu jen v případě přípustnosti dovolání (§242 odst. 3 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalobce a z toho, že úspěšnému žalovanému vznikly náklady (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady řízení vzniklé žalovanému představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §8 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §17 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 3 100,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. prosince 2002
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu