ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1265.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 1265/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče v právní věci žalobce JUDr. R. K., advokáta, jako konkursního správce úpadce S., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J., o. a v. d. H. B., zastoupenému advokátem, o určení částečné neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp.zn. 11 C 142/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2002, č.j. 23 Co 46/2001-49, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2000, č.j. 11 C 142/2000-32, určil, že kupní smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene, uzavřená dne 30. 8. 1994 mezi žalovaným a společností S., s. r. o., je v článku V., kde se zřizuje věcné břemeno, dle něhož kupující až do zaplacení celkové kupní ceny nesmí nemovitosti, jež jsou předmětem této smlouvy, převést na třetí osobu bez souhlasu prodávajícího, neplatná, a žalovanému družstvu uložil povinnost k náhradě nákladů řízení. S ohledem na výsledek dokazování dovodil, že účastníci jsou ve sporu věcně legitimováni, neboť jsou stranami, které uzavřely shora uvedenou smlouvu, a že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, jelikož jen takovouto žalobou může jako správce konkursní podstaty úpadce dosáhnout výmazu zapsaného věcného břemene z katastru nemovitostí a dovolat se tak svého vlastnického práva. Sporné ujednání o zřízení věcného břemene pak shledal soud prvního stupně pro obcházení zákona neplatným ve smyslu §39 občanského zákoníku a protože toto ujednání lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného změnil Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 3. 2002, č. j. 23 Co 46/2001-49, rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poukázal především na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.6.2000, sp.zn. 30 Cdo 1674/99, a v souladu s jeho závěry vyslovil názor, že vymezuje-li žalobce naléhavý právní zájem na určovací žalobě potřebou docílit výmazu práva věcného břemene z katastru nemovitostí, může žalovat přímo na určení neexistence tohoto práva a nemůže tedy mít na určení neplatnosti části hmotně-právního úkonu naléhavý právní zájem, neboť posouzení platnosti tohoto úkonu je jen předběžnou otázkou ve vztahu k posouzení existence práva. Odvolací soud se zabýval i věcnými závěry soudu prvního stupně a dovodil, že ujednání účastníků v článku V. smlouvy není neplatné, nýbrž pouze nezaložilo účinky věcného břemene.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění před 1.1.2001, případně ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění současném, a uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu ve znění před 1.1.2001, případně podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu v současném znění. Připustil, že existuje více možných variant petitu určovací žaloby, které by v konečném důsledku vedly k určení skutečnosti, že sporným ujednáním smlouvy nebylo věcné břemeno zřízeno, ale vyslovil přesvědčení, že prokáže-li naléhavý právní zájem na dosažení výmazu zápisu o věcném břemenu z katastru nemovitostí, není rozhodující, jaký z možných petitů zvolí. Žalobce nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že předmětné ujednání není neplatné, ale vedlo pouze k založení obligačního závazku úpadce, a navrhl, aby dovolací soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky postupoval v řízení o dovolání s ohledem na datum vydání rozsudku soudu prvního stupně podle procesních předpisů platných k 31.12.2000, tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen OSŘ (část dvanáctá, hlava I, bod 15. a 17. tohoto zákona). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že byl uplatněn způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že dovolání splňuje i další zákonem požadované náležitosti (§241 odst. 1, 2 OSŘ), přezkoumal napadený rozsudek v celém jeho rozsahu, a to jak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, tak z hlediska případných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dospěl však k závěru, že dovolání důvodné není.
Dle §80 písm. c) OSŘ lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Soud prvního stupně dovodil naléhavý právní zájem na určení neplatnosti sporného smluvního ujednání z potřeby žalobce jako správce konkursní podstaty účastníka této smlouvy docílit výmazu práva věcného břemene z katastru nemovitostí, kam bylo na základě znění smlouvy vloženo. Tuto potřebu žalobce nepochybně má, ale nelze souhlasit s jeho názorem, že za takové situace je lhostejné, jaký žalobní petit zvolí. Jestliže totiž právní otázka, o níž má být rozhodnuto (v tomto případě platnost smlouvy), má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci či neexistenci práva (a právě konstatování neexistence práva věcného břemene je cílem žalobce), není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence či neexistence právního vztahu. V tomto směru je judikatura jednotná (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 1996, sp.zn. II Odon 50/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, sešit č. 5, ročník 1996, pod č. 119 a ze dne 2. 4. 2001, sp.zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.1993, sp.zn. 7 Cdo 63/92, publikovaný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, sešit č. 3, ročník 1994, pod č. 11). Touto judikaturou se odvolací soud důsledně řídil, a tak – je-li nesprávným právním posouzením omyl soudu při aplikaci práva, který může spočívat buď v aplikaci jiného právního předpisu, než měl být použit, nebo v nesprávném výkladu jinak správně použitého předpisu – není žalobcem uplatněný dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ naplněn. Vady uvedené v §237 odst. 1 OSŘ či vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 OSŘ) nebyly namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají, a tak je zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu zcela správné. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce dle §243b odst. 1 OSŘ zamítl, aniž by bylo třeba zabývat se otázkou, zda je sporné smluvní ujednání platné či nikoli.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobce v tomto řízení neuspěl a úspěšnému žalovanému v něm žádné náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu