ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2266.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 2266/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobce J. Z., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Z. K., zastoupeného advokátem, o zdržení se zásahů do práva průchodu a průjezdu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 8/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. června 2002, č. j. 20 Co 198/2002-77, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce uvedl v žalobě, že je vlastníkem domu čp. 133 se stav. pozemkem parc. č. 169 a pozemků parc. č. 236/2 a č. 236/3 v k. ú. H. Jediný možný přístup a příjezd k jeho nemovitostem je už od dvacátých let minulého století po cestě, která je na pozemku parc. č. 94/3, ostatní plocha, ostatní komunikace, a parc. č. 234/4, lesní pozemek, v témže katastrálním území, jak je vyznačena na plánku č. l. Tyto dva pozemky jsou ve vlastnictví žalovaného, který v roce 2000 osazením kovových zábran a vyhloubením příkopu v užívání cest žalobci brání.
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 19. 3. 2002, č. j. 14 C 8/2001-65, uložil žalovanému povinnost „zdržet se bránění průchodu a průjezdu žalobci po p. p. č. 94/3 – ostatní plocha, ostatní komunikace a po lesní cestě přes p. p. č. 234/4 – lesní pozemek, jak je vyznačena v plánku č. 1, který je součástí rozsudku, vše v obci a k. ú. H. zapsáno na listu vlastnictví č. 170 u Katastrálního úřadu v T.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jak pozemek č. 94/3, tak i část pozemku č. 234/4 vyznačená ve výroku rozsudku jako cesta, splňují znaky účelové komunikace podle §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPK“. Účelovou komunikací jsou polní i lesní cesty, které slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi. Pozemek, který splňuje uvedená kritéria, se stává účelovou komunikací ze zákona a soukromá práva vlastníka takového pozemku jsou omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace (§19 odst. 1 ZPK). V daném případě obě účelové komunikace vznikly dříve, než se žalovaný stal vlastníkem pozemků, a v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný nebo jeho právní předchůdce podali někdy návrh na úpravu nebo omezení veřejného přístupu na tyto účelové komunikace (§7 odst. 1 věta druhá ZPK). Za situace, kdy žalovaný v užívání těchto účelových komunikací žalobci brání, ačkoliv žalobci přísluší právo užívat je podle §19 odst. l ZPK, považoval soud prvního stupně žalobu za důvodnou. Soud prvního stupně také dodal, že právo žalobce užívat tyto cesty není právem z věcného břemene, ale právem užívat účelovou komunikaci jako kategorii pozemní komunikace. Proto také žalobce nevyzval k doplnění tvrzení a důkazů v tomto směru, byť žalovaný namítal nedostatek dobré víry žalobce, že mu právo průchodu a průjezdu přes pozemky žalobce náleží.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 24. června 2002, č. j. 20 Co 198/2002-77, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a věc postoupil k projednání a rozhodnutí obci H. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. Při zkoumání podmínek řízení dospěl k závěru, že v této věci není dána pravomoc soudu, neboť se žalobce domáhá strpění průchodu a průjezdu přes pozemky, které, jak plyne ze zprávy Obecního úřadu H., jsou účelovou komunikací, neboť splňují podmínky §7 odst. 1 ZPK. Není rozhodné, zda o tom bylo vydáno správní rozhodnutí (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 1868/2000). Žalobce svůj nárok dovozuje z §19 odst. 1 ZPK, a tak je podle §44 odst. 1 ZPK třeba postupovat podle obecných předpisů o správním řízení. Orgánem, do jehož pravomoci patří rozhodování v této věci, je podle §40 odst. 5 ZPK obec H., proto bylo řízení podle §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších změn (dále „OSŘ“) zastaveno a věc postoupena tomuto správnímu orgánu.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěrem, že obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale že jde o oprávnění veřejnoprávní, a proto nelze ochranu takového práva u soudu uplatnit. Žalobce nemá jiný přístup k nemovitostem ve svém vlastnictví, v přístupu k nim mu žalovaný přes své nemovitosti neoprávněně brání. Tím zasahuje do oprávněných zájmů jiného vlastníka. Jde tedy o střet zájmů dvou vlastníků při výkonu jejich vlastnického práva, který je nutno posuzovat podle ustanovení §3 a §126 ObčZ, neboť podle §126 ObčZ má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. „Posouzení bránění v užívání pozemní komunikace je v dané věci otázkou předběžnou pro hodnocení zásahu do vlastnického práva žalobce podle §126 ObčZ, k čemuž je dána pravomoc soudu.“ K zastavení řízení pro nedostatek této podmínky nebyl proto důvod. Žalobce navrhl, aby bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání [§239 odst. 1 písm. a) OSŘ] bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že předmětem sporu je průchod a průjezd po pozemku, jenž je veřejnou účelovou komunikací, resp. po veřejné účelové komunikaci vedoucí přes pozemek žalovaného. Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že věc nepatří do pravomoci soudu. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že pro posouzení otázky, zda věc patří do pravomoci soudu, je rozhodující, jakým způsobem je předmět řízení vymezen v žalobě, tedy zda uplatněný nárok svým charakterem odpovídá §7 OSŘ. V daném případě se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se bránění průchodu a průjezdu žalobci po po pozemku parc. č. 94/3 jako komunikaci a po lesní cestě, kterou jako jediný možný přístup ke svým nemovitostem označuje. Tvrzené právo opírá o existenci účelové komunikace, jak to ostatně také sám uvedl při jednání soudu prvního stupně 12. 3. 2002 (čl. 60), a to samo o sobě postačí k závěru, že tato věc nespadá do pravomoci soudů, nýbrž - ve smyslu §44 odst. 1 zákona - do pravomoci silničních správních orgánů. Takto rozhodl dovolací soud například v rozsudku ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99, publikovaném v Soudních rozhledech č. 10/2000, nebo v rozsudku ze dne 15. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1862/2000, publikovaném v Právních rozhledech č. 2/2001, případně v rozsudku ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1141/99, uveřejněném pod C 450 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, na které lze v podrobnostech odkázat. Ze skutkového vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě jednoznačně plyne, že žalobce se domáhá toho, aby mu nebylo bráněno v právu užívat cesty, které jsou na pozemcích žalovaného a jsou jediným přístupem k jeho nemovitostem. V žalobě tedy není vylíčen žádný zásah žalovaného do vlastnického práva žalobce k těmto nemovitostem. Je pojmově vyloučeno, aby zásah do vlastnického práva k nemovitosti ve smyslu §126 ObčZ spočíval jen v tom, že vlastník jiné sousední nemovitosti nesouhlasí s užíváním své nemovitosti. Pokud tedy odvolací soud pro nedostatek pravomoci soudu zastavil a věc postoupil orgánu, jehož pravomoc je dána (§104 odst. 1 OSŘ), je jeho rozhodnutí správné. Proto bylo dovolání podle §243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému žádné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2002
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu