ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.567.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 567/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované M. J., zastoupené advokátem, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 27/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2000, č. j. 26 Co 594/99-75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. července 1999, č. j. 3 C 27/97-54, zamítl žalobu na určení, že „povinnost žalované vyklidit a vyklizený odevzdat tehdejší majitelce R. P. byt v domě čp. 161 v L. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), stanovená v rozhodnutí Místního národního výboru L. č. j. 639/76 ze dne 23. prosince 1976, není vázána na zajištění náhradního bytu“, a zároveň zamítl i žalobu na stanovení povinnosti žalované byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat (do patnácti dnů od právní moci rozsudku). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. května 2000, č. j. 26 Co 594/99-75, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl (s tím, že vyklizovací povinnost žalované z bytu vázal na zajištění přístřeší) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů dovodily, že bylo - li rozhodnutím dřívějšího Místního národního výboru v L. ze dne 23. prosince 1976, č. j. 639/76 – zdrav., žalované (a jejímu manželovi) podle §40 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 41/1964 Sb.“), zrušeno užívací právo k předmětnému bytu s tím, že právo byt užívat zanikne dnem, kdy jim bude přidělen náhradní byt, pak určení, že vyklizovací povinnost z bytu není vázána na zajištění náhradního bytu, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž důsledku není namístě zajišťování náhradního bytu pro žalovanou (její manžel v mezidobí zemřel). Soud prvního stupně žalobu zamítl poté, co dovodil, že ke změně poměrů nedošlo. Naproti tomu odvolací soud žalobě v konečném důsledku vyhověl, neboť usoudil na změnu poměrů především z toho, že žalovaná jako osoba, jejíž nájemní poměr skončil, soustavně a dlouhodobě řádně neplní povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení §712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“). Tak především od roku 1992 platí nájemné v částce, kterou si sama určila, a přitom nerespektuje několikeré zvýšení nájemného, tudíž neplatí nájemné v plné výši, a dále odmítá žalobci zpřístupnit předmětný byt.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení „§238 odst. 1“ (správně §238 odst. 1 písm. a/) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Námitkou, že výše nájemného nebyla a dosud není řádně stanovena, zpochybnila v rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. správnost skutkového zjištění, že od roku 1992 neplatí nájemné v plné výši. V této souvislosti dodala, že ani v rámci schváleného smíru ve věci sp. zn. 3 C 1645/92 Okresního soudu Praha-západ nebyla výše nájemného objasněna, neboť účastníci se v něm dohodli na zaplacení částky 21.500,- Kč bez toho, že by byla dohodnuta výše měsíčního nájemného. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. napadla právní závěr, že v daném případě došlo ke změně poměrů, v důsledku níž by trvání na zajištění náhradního bytu bylo v rozporu s dobrými mravy. Nebyla-li výše nájemného řádně stanovena, nelze – podle názoru žalované – usoudit na změnu poměrů s odůvodněním, že nájemné nebylo placeno v plné výši. V této souvislosti pak podle žalované nelze pominout ani skutečnost, že zatímco ona předmětný byt užívá k trvalému bydlení, chce jej žalobce užívat pouze k rekreaci, a dále ani to, že je jí 71 let, je poživatelkou starobního důchodu a není schopna si na své náklady opatřit vlastní bydlení. Proto je výkon práv žalobce, směřující k „vystěhování žalované do přístřeší“, v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby dovolací soud především odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Zdůraznil, že uzavřením smíru ve věci sp. zn. 3 C 1645/92 Okresního soudu Praha-západ nebyla nijak zpochybněna výše měsíčního nájemného podle znaleckého posudku; na částku 21.500,- Kč totiž žalobce nakonec přistoupil pouze ve snaze ukončit dlouholetý spor. Dodal, že i po ukončení zmíněného řízení platí žalovaná nájemné v částce, kterou si opět sama stanovila. Současně ve vyjádření obsáhle popsal rozpory, které mezi ním a žalovanou ohledně předmětného bytu vznikají.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. května 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) dovolatelky, a že je podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v celém rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Ustanovením §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze dovolání odůvodnit, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká - li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr, že žalovaná od roku 1992 platí nájemné v částce, kterou si sama určila, a přitom nerespektuje několikeré zvýšení nájemného, tudíž neplatí nájemné v plné výši, čerpal odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – z výpovědi samotných účastníků řízení, kteří potvrdili placení nájemného v částkách nejvíce 100,- Kč měsíčně, a z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2000, č. j. 26 Co 574/99-135, jímž – v rámci schváleného smíru – byla žalobci přisouzena částka 21.500,- Kč nejen z titulu poplatků za elektřinu (za dobu od července 1991 do června 1992), nýbrž i z titulu dlužného nájemného (za dobu od března 1992 do května 1995 včetně) a poplatku z prodlení. Platila-li (v žalovaném období) žalovaná nájemné v částce 100,- Kč měsíčně a přesto byla součástí schváleného smíru rovněž částka z titulu dlužného nájemného, je – logicky vzato – správný skutkový závěr, že neplatila nájemné v plné výši. Uvedený skutkový závěr tak má oporu v provedených důkazech, které odvolací soud hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy, a přitom v jejich hodnocení není logický rozpor. Na tomto místě lze potvrdit i správnost žalobcovy úvahy, že uzavřením smíru ve věci sp. zn. 3 C 1645/92 Okresního soudu Praha-západ na částku 21.500,- Kč (nikoli na žalovanou částku 33.843,05 Kč) nebyla nijak zpochybněna výše měsíčního nájemného podle znaleckého posudku, který byl v této věci zpracován znalcem z oboru ekonomika Ing. V. L. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tak nebyl užit opodstatněně.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda s přihlédnutím k neplacení nájemného žalovanou v plné výši (žalovaná má v předmětném bytě právo na bydlení - §712 odst. 6 obč. zák.) a se zřetelem k tomu, že žalovaná odmítá žalobci zpřístupnit předmětný byt, lze dovodit změnu poměrů, v důsledku níž by trvání na zajištění náhradního bytu pro žalovanou bylo v rozporu s dobrými mravy (resp. po žalobci nelze za této situace spravedlivě požadovat splnění povinnosti v podobě zajištění náhradního bytu pro žalovanou).
Právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi účastníky založen rozhodnutím dřívějšího Místního národního výboru v L. ze dne 23. prosince 1976, č. j. 639/76 – zdrav., jímž bylo podle §40 zákona č. 41/1964 Sb. zrušeno právo žalované (a jejího manžela) užívat předmětný byt s vázaností na přidělení náhradního bytu (§186 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb.). Obsahem tohoto vztahu je v současné době mimo jiné právo žalované v předmětném bytě bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost žalobce výkon tohoto práva strpět (§712 odst. 6 věta první obč. zák.). Je zapotřebí zdůraznit, že toto právo není již právem nájmu bytu ve smyslu ustanovení §§685 a násl. obč. zák., nýbrž jde pouze o tzv. právo na bydlení, které je časově omezené. Rovněž na výkon tohoto práva platí obecné ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25) již dříve dovodila, že podle ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení bytu po přidělení příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů.
Právní názor v citovaném rozhodnutí uvedený je využitelný i poté, co s účinností od 1. ledna 1992 byl občanský zákoník novelizován zákonem č. 509/1991 Sb. O tom svědčí rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může soud - podle §80 písm. c/ o.s.ř. - určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. Přitom pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění (dříve na přidělení) náhradního bytu. Stejným způsobem byla otázka změny poměrů judikována rovněž v rozsudcích Nejvyššího soudu české republiky z 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, z 28. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 1023/99, a z 16. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 1802/2000. V takovém řízení nejde o znovuprojednání věci (čemuž brání ustanovení §159 odst. 3 o.s.ř.); jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Je - li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady.
Při posuzování otázky změny poměrů na straně žalované jako vyklizované osoby nelze přehlédnout, že neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, jako jediný v občanském zákoníku výslovně uvedený případ hrubého porušování povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, je samostatným důvodem pro vypovězení práva nájmu bytu (srov. §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Lze - li z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. postihnout výpovědí právo nájmu bytu, navíc zásadně pouze s vázaností na zajištění přístřeší (srov. §712 odst. 5 věta první a třetí obč. zák.), musí být tím spíše v podobné situaci postižitelné pouhé právo na bydlení ve smyslu §712 odst. 6 obč. zák. Opačný závěr by vedl k tomu, že nájemce bytu, jemuž by mohlo být za této situace vypovězeno právo nájmu bytu, by měl méně práv než ten, kdo má pouze časově omezené právo v bytě bydlet; taková osoba by totiž pro neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebyla - na rozdíl od nájemce - nijak postižitelná (srov. odůvodnění výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99). Dovodil - li tedy odvolací soud, že na změnu poměrů lze v daném případě usoudit proto, že žalovaná soustavně a dlouhodobě řádně neplní povinnosti, vyplývající pro ni z ustanovení §712a obč. zák., především od roku 1992 platí nájemné v částce, kterou si sama určila, a přitom nerespektuje několikeré zvýšení nájemného, tudíž neplatí nájemné v plné výši, a dále odmítá žalobci zpřístupnit předmětný byt, lze pokládat jeho právní posouzení věci za správné. Za této situace nelze ani dovodit, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, jak v dovolání namítla žalovaná. Ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nebyl proto použit opodstatněně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná (dovolatelka) nebyla v dovolacím řízení úspěšná a procesně úspěšnému žalobci vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Přitom odměna za sepis zmíněného vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 21. září 2000, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. – část dvanáctá /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlava první /Přechodná ustanovení k části první/, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 500,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč, tj. z režijního paušálu podle §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. ledna 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu