ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.659.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 659/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobkyně Správy nemovitostí města D., zastoupené advokátem, proti žalované A. K., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 73/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. prosince 2001, č. j. 15 Co 646/2001-51, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. prosince 2001, č. j. 15 Co 646/2001-51, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích (soud prvního stupně) – poté, co ustanovil žalované opatrovnici pro řízení a pro doručení výpovědi z nájmu bytu – rozsudkem ze dne 13. ledna 1999, č. j. 4 C 165/98-26, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 1 o velikosti 1+2“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že „nájem skončí uplynutím 3měsíční lhůty, která začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku“, žalované uložil povinnost byt vyklidit „do 15ti dnů od zajištění přístřeší“, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná návrhem na obnovu řízení (§228 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2000 zákonem č. 30/2000 Sb.), podaným u soudu prvního stupně dne 29. září 1999.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 7. srpna 2000, č. j. 5 C 138/99-45, „návrh na povolení obnovy řízení vedeného … pod spisovou značkou 4 C 165/98“ zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 21. května 2001, č. j. 18 Co 629/2000-62, změnil citované usnesení soudu prvního stupně tak, že povolil „obnovu řízení, vedeného před Okresním soudem v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 165/98, které bylo pravomocně skončeno 9.2.1999“.
Soud prvního stupně – poté, co byla pravomocně povolena obnova řízení – usnesením ze dne 19. září 2001, č. j. 4 C 73/2001-40, zamítl návrh na změnu (§235h odst. 1 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) vyhovujícího rozsudku ze dne 13. ledna 1999, č. j. 4 C 165/98-26, a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Dovodil totiž, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), v podobě neplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce, byl naplněn jak ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu opatrovnici žalované v původním řízení, tak také v době doručení výpovědi z nájmu bytu žalované v obnoveném řízení. Přitom neshledal, že by přivolení k výpovědi z nájmu bytu bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 10. prosince 2001, č. j. 15 Co 646/2001-51, citované usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. ledna 1999, č. j. 4 C 165/98-26, se mění tak, že žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu se zamítá. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – se otázkou naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. nezabýval, neboť uzavřel, že výpověď z nájmu bytu (tedy hmotněprávní úkon obsažený v žalobě) je absolutně neplatná v důsledku absence podpisu osoby, která jej učinila. Dovodil totiž, že „v záhlaví návrhu na zahájení řízení je sice (nadbytečně) podpis či parafa advokáta, který žalobce v řízení zastupoval na základě dohody o plné moci, ale dle znění této dohody byl advokát (JUDr. J. K.) výslovně a výlučně oprávněn jen k procesním úkonům“ (nikoli rovněž k podání výpovědi z nájmu bytu jako úkonu hmotněprávnímu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., a odůvodnila je ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ téhož zákona. V dovolání brojí proti závěru o absolutní neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Nesouhlasí totiž s názorem, že advokát JUDr. J. K. byl zmocněn výlučně k procesním úkonům a neměl proto oprávnění činit hmotněprávní úkon, tj. podat výpověď z nájmu bytu. V této souvislosti namítla, že JUDr. J. K. zmocnila „k zastupování ve všech právních věcech, aby vykonával veškeré úkony, což nelze vykládat jinak, než jako všeobecnou plnou moc i k hmotněprávním úkonům“, a pokračovala, že „v žalobě není parafa, nýbrž podpis … právního zástupce“, a že „žádná právní norma neukládá umisťovat podpis jednající osoby na konci textu … je rozhodující, je-li z žaloby zjistitelný podpis právního zástupce a lze-li dovodit, že se takový podpis vztahuje k takovému celému obsahu podání“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v projednávané věci postiženo.
V nálezu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněném pod č. 106 ve svazku 12, ročník 1998 - III. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, Ústavní soud České republiky mimo jiné dovodil, že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Obdobně vyznívají i závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, uveřejněného pod č. 160 ve svazku 9, ročník 1997 – III. díl Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, a ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 257/98, uveřejněného pod č. 10 ve svazku 13, ročník 1999 – I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. K uvedenému právnímu závěru se Ústavní soud opět přihlásil v nálezu ze dne 15. ledna 2002, sp. zn. I. ÚS 336/99, v němž mimo jiné rovněž dovodil, že v případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, který byl opřen o jiný důvod, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvého stupně, se v konkrétním případě jednalo o překvapivé rozhodnutí, které vedlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, zakotveného v ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V této souvislosti lze poukázat rovněž na obdobnou judikaturu dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněný pod č. 41 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /a rovněž pod. č. 8 v sešitě č. 1 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/, a ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou.
V projednávané věci soud prvního stupně dovodil, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. v podobě neplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce byl naplněn jak ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu opatrovnici žalované v původním řízení, tak také v době doručení výpovědi z nájmu bytu žalované v obnoveném řízení. Přitom neshledal, že by výpověď z nájmu bytu byla v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). V odvolání proti usnesení soudu prvního stupně se žalovaná především vyjadřovala k otázce placení nájemného a zdůraznila, že ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu, tj. v daném případě ke dni 13. září 2001, neměla na nájemném žádný dluh. Opožděné placení nájemného v létech 2000 a 2001 zdůvodnila tím, že byla jako samoživitelka ve složité sociální situaci. Vyjádřila přesvědčení, že přivolení k výpovědi z nájmu bytu by bylo ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. U odvolacího jednání dne 10. prosince 2001 byla nejprve v rámci postupu podle §215 o.s.ř. podána zpráva o dosavadním průběhu řízení a poté účastníci přednesli své návrhy. Odvolací soud se však oproti očekávání otázkou výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. nezabýval; dospěl totiž k závěru, že výpověď z nájmu bytu (tedy hmotněprávní úkon obsažený v žalobě) je absolutně neplatná v důsledku absence podpisu osoby, která jej učinila. Z řečeného vyplývá, že odvolací soud v dané věci změnil „právní náhled“. Za této situace – právě v důsledku změny právního náhledu odvolacího soudu – nebyly podmínky pro potvrzení a ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně; odvolací soud měl proto tento rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení mimo jiné i proto, že účastníci mají právo se k uvedenému právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřit a popřípadě navrhnout další důkazy. Odvolací soud však naznačeným způsobem nepostupoval. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej – aniž se, zejména z důvodů předčasnosti, zabýval další námitkou dovolatelky, podřazenou dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že otázka, kdy lze plnou moc pokládat za obecnou (generální), byla řešena již v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2144/98, uveřejněném pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném rozsudku dovodil Nejvyšší soud právní závěr, že byla-li písemně udělena zmocněnci plná moc k tomu, aby až do odvolání zmocnění zmocnitelku jejím jménem zastupoval ve všech věcech, jde o všeobecnou plnou moc. S uvedeným právním závěrem se dovolací soud ztotožnil rovněž v rozsudku ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 356/2000. Ve světle těchto závěrů tedy odvolací soud opětovně posoudí otázku, zda písemná plná moc, kterou dne 14. října 1998 udělila žalobkyně (zmocnitelka) advokátu JUDr. J. K. (zmocněnci), opravňuje zmocněnce nejen ke všem procesním úkonům, ale rovněž k úkonům hmotněprávním, tedy i k tomu, aby dal žalované jménem zmocnitele výpověď z nájmu bytu.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. června 2002
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu