ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.718.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 718/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce R. Ž., proti žalovanému J. S., o umožnění bydlení a náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 152/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. listopadu 2001, č. j. 40 Co 60/2001-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. listopadu 2000, č. j. 12 C 152/99-59, zamítl žalobu, aby „odpůrce byl povinen umožnit navrhovateli bydlení a trpět jeho právo užívat spolu s ním byt o pokoji a kuchyni s příslušenstvím, který je v prvním poschodí domu číslo 28, (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a byl povinen předat navrhovateli klíč od domu do tří dnů od právní moci rozsudku.“ Současně zamítl rovněž žalobu, aby „odpůrce byl povinen zaplatit navrhovateli částku 11.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2001, č. j. 40 Co 60/2001-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání se zdůvodněním, že „v dané věci nebyly řešeny takové právní otázky, které by nebyly již judikaturou vyšších soudů vyřešeny, nebo jejichž výklad by judikaturou těchto soudů nebyl ustálen.“
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů za zjištěno, že žalovaný – původně jako nájemce předmětného bytu a od roku 1995 jako jeho vlastník – žalobci umožnil, aby spolu s ním předmětný byt od 12. ledna 1992 užíval, že dne 4. února 1992 se žalobce na adrese bytu přihlásil k trvalému pobytu, a že od roku 1992 do měsíce srpna 1998 žili účastníci v předmětném bytě (ve společné domácnosti). Současně vzal rovněž za zjištěno, že žalovaný v době nepřítomnosti žalobce v měsíci srpnu 1998 vyměnil zámek u předmětného bytu a žalobci odmítl vydat (nové) klíče od bytu, že žalobce od té doby uspokojoval svou potřebu bydlení jiným způsobem, a že v souvislosti s bydlením na ubytovně a cestovným z místa bydliště rodičů do místa trvalého bydliště v O. za účelem vyřizování sociálních dávek a návštěv u lékaře vynaložil částku 11.200,- Kč. Na základě uvedených zjištění soudy obou stupňů dovodily, že právo žalobce užívat předmětný byt bylo odvozeno pouze od souhlasu žalovaného jako nájemce a pozdějšího vlastníka bytu (nešlo proto o nájem a ani o podnájem bytu), a uzavřely, že po odvolání uvedeného souhlasu ze strany žalovaného nesvědčil žalobci žádný právní důvod k užívání bytu. Za této situace žalovaný neměl – po odvolání souhlasu s užíváním bytu – právní povinnost umožnit žalobci další užívání bytu. Proto ani žádnou právní povinnost neporušil, jestliže od srpna 1998 žalobci užívání předmětného bytu neumožnil. Nedošlo-li ze strany žalovaného k porušení právní povinnosti, schází rovněž základní předpoklad odpovědnosti za škodu, jímž je právě porušení právní povinnosti (protiprávní stav) – srov. §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Na zásadní význam rozhodnutí po právní stránce usuzuje z toho, že „napadeným rozhodnutím je řešena málo frekventovaná právní otázka vyplývající z žádosti žalobce o soudní ochranu jeho nároku, který je dovozován z faktického soužití žalobce s žalovaným jako osob stejného pohlaví“. V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvody podle 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. zpochybnil správnost skutkového zjištění o pouhém „spolubydlení“ účastníků v předmětném bytě, a namítl, že s přihlédnutím k provedeným důkazům šlo o kvalifikovanější vztah v podobě partnerské soužití osob stejného pohlaví. Je-li ovšem nesprávné skutkové zjištění, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vyšel, nemohou podle názoru dovolatele už z tohoto důvodu obstát ani právní závěry, vycházející z tohoto (nesprávného) skutkového zjištění. Navíc – v rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. – napadl rovněž správnost právního závěru, že po odvolání souhlasu žalovaného mu nesvědčil žádný právní důvod k užívání předmětného bytu. Na základě úvahy, že žalovaný, který byt rovněž užíval, mu mohl „přenechat do nájmu pouze část bytu“, totiž vyslovil názor, že za této situace by právním důvodem užívání bytu mohl být „nájem podle ustanovení §663 a násl.“ obč. zák. (zde se nevyžaduje písemná forma). Přitom k zániku zmíněného práva nájmu nedošlo „jednostranným úkonem žalovaného, tedy výpovědí či odstoupením od smlouvy“, a ani „dohodou o ukončení bydlení“. Na druhé straně však současně zdůraznil, že partnerské soužití osob stejného pohlaví nelze zúžit jen na „existenci či neexistenci závazkového smluvního vztahu dvou stran … stran bez zvláštního poměru mezi sebou“. Poté rovněž uvedl, že „v duchu přijaté koncepce skutkového zjištění pak (soudy obou stupňů) zřejmě ani nezkoumaly, zda nemá být žalobci soudem poskytnuta ochrana před event. výkonem práva žalovaného, a to s poukazem na rozpor jednání žalovaného s dobrými mravy …“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 3. listopadu 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 8. listopadu 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. - dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Poté Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalobcem v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v daném případě nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání (naopak návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl), potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalobce přípustnost svého dovolání o citované ustanovení opřel.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Především je zapotřebí zdůraznit, že podle §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání v tomto případě nezakládá. Proto v dovolacím řízení nelze v rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. přezkoumat správnost skutkového zjištění o pouhém „spolubydlení“ účastníků v předmětném bytě, jinak řečeno zjištění, že od roku 1992 do měsíce srpna 1998 žili účastníci v předmětném bytě (ve společné domácnosti).
Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
V daném případě žalobce před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, konkrétně u odvolacího jednání dne 8. listopadu 2001, navrhl obecně (bez specifikace otázky, jejíž řešení by mělo být podrobeno dovolacímu přezkumu) – ústně do protokolu o jednání před odvolacím soudem – vyslovení přípustnosti dovolání. Objektivní hranice dovolacího přezkumu jsou – s přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. – vymezeny právním závěrem, že právo žalobce užívat předmětný byt bylo odvozeno pouze od souhlasu žalovaného jako nájemce a pozdějšího vlastníka bytu (nešlo proto o nájem a ani o podnájem bytu), a že po odvolání uvedeného souhlasu ze strany žalovaného nesvědčil žalobci žádný právní důvod k užívání bytu. Naopak z dovolacího přezkumu je vyloučen právní závěr, že schází základní předpoklad odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 obč. zák. v podobě porušení právní povinnosti, neboť proti této části právního posouzení věci odvolacím soudem žalobce své dovolací argumenty nezaměřil.
S posouzením zmíněné právní otázky (tj. otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejíž řešení přijaté odvolacím soudem žalobce v dovolání napadl) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Právní závěr, že právo žalobce užívat předmětný byt bylo odvozeno pouze od souhlasu žalovaného jako nájemce a pozdějšího vlastníka bytu (nešlo proto o nájem a ani o podnájem bytu), a že po odvolání uvedeného souhlasu ze strany žalovaného nesvědčil žalobci žádný právní důvod k užívání bytu, by mohl být pokládán za otázku zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku, neboť mimo jiných rovněž na tomto závěru uvedené rozhodnutí spočívá. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Podle nezpochybnitelného skutkového zjištění žalovaný – původně jako nájemce předmětného bytu a od roku 1995 jako jeho vlastník – žalobci umožnil, aby spolu s ním předmětný byt od 12. ledna 1992 do srpna 1998 užíval. S přihlédnutím k tomuto skutkovému zjištění lze – z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí – pokládat za správný nejen závěr, že nešlo o právní vztah podnájmu bytu ve smyslu §719 obč. zák. (v době, kdy žalovaný užíval předmětný byt na základě práva nájmu), nýbrž ani o právní vztah nájmu bytu podle §685 a násl. obč. zák. (od doby, kdy žalovanému již svědčilo k předmětnému bytu vlastnické právo); platí-li ohledně bytů zvláštní úprava (§685 a násl. obč. zák.), nemohlo jít ani o právo nájmu podle §663 obč. zák., jak se mylně žalobce domnívá. Lze uzavřít, že právo žalobce užívat předmětný byt bylo tedy odvozeno jen od souhlasu žalovaného jako nájemce a později vlastníka bytu, jak správně dovodil odvolací soud. Nejvyšší soud České republiky totiž již v rozsudku ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněném pod č. 58 v sešitě č. 7 z roku 1997, dovodil, že odvozeným právním důvodem bydlení v bytě u osoby, jíž nesvědčí jiný důvod, je také okolnost, že nájemce (resp. osoba, jejíž postavení určuje ustanovení §712a obč. zák.) s bydlením této další osoby v bytě souhlasí. Za trvání nájemního poměru (resp. poměru dle §712a obč. zák.) je k vyklizení této osoby aktivně legitimován zásadně jen nájemce (osoba uvedená v ustanovení §712a obč. zák.), nikoli pronajímatel. V této souvislosti nelze ani pominout, že Krajský soud v Hradci Králové již v rozsudku ze dne 1. března 1993, sp. zn. 9 Co 734/92, uveřejněném v sešitě 1 – 2 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že za důvody k podání výpovědi pronajímatele vůči nájemci bytu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. nelze zpravidla považovat to, že nájemce bez souhlasu pronajímatele přijme do bytu další osobu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti. Z uvedeného vyplývá, že souhlas nájemce „s užíváním bytu, resp. jeho části” postačí (a není tudíž zapotřebí písemného souhlasu pronajímatele, jako je tomu v případě podnájmu bytu podle §719 obč. zák.), jde-li o přijetí jiné osoby do bytu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti. K naznačeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil například i v rozsudcích ze dne 21. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 2588/99, a ze dne 14. listopadu 2001, sp. zn. 26 Cdo 1331/2000. Z řečeného současně vyplývá, že odvolací soud správně dovodil, že jakmile souhlas k užívání předmětného bytu byl jeho vlastníkem – žalovaným – odvolán, pak žalobce (kterému nesvědčil jiný právní důvod k bydlení) ztratil i odvozený právní důvod bydlení v předmětném bytě, jímž byla právě okolnost, že nájemce, resp. později vlastník bytu s jeho bydlením v bytě souhlasil. Přitom v soudní praxi není pochyb o tom, že okolnost, zda výkon práva žalovaného je či není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může být právně významná v řízení, v němž se nájemce (vlastník) bytu domáhá jeho vyklizení vůči osobě, bydlící v bytě bez právního důvodu; nemá však žádný právní význam v řízení, v němž se žalobce domáhá po žalovaném, aby mohl spolu s ním předmětný byt dále užívat. Proto i v tomto ohledu postupoval odvolací soud správně, jestliže se posouzením věci z hledisek upravených v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nezabýval.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a proto je podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalobce z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. června 2002
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu