ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2158.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2158/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání 1. M. S., 2. J. S. a 3. V. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 18.8.1999, sp. zn. 19 Co 95/97, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 19/92 (žalobců M. S., J. S. a V. S., zastoupených advokátem, proti žalované Obci T., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně z 18.8.1999, sp. zn. 19 Co 95/97, i rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14.7.1994, čj. 6 C 19/92-101, ve znění usnesení téhož soudu ze 17.9.1996, čj. 6 C 12/92-122.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci u soudu dne 4.2.1992, byl vynesen rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze 14.7.1994, čj. 6 C 19/92-101, jímž bylo uloženo žalované obci, aby uzavřela s původním žalobcem V. S. (zemřelém pak v průběhu řízení dne 14.12.1998), dohodu o vydání domu čp. 102 v T., s pozemky parc. č. 152 a parc. č. 1311/3. Žalované obci bylo dále uloženo zaplatit původnímu žalobci na náhradu nákladů řízení 2.820,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalované obci bylo také uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu ve Vyškově 748,- Kč na úhradu nákladů řízení zálohovaných státem, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalované obce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 20.10.1995, sp. zn. 19 Co 81/95, a to tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé byl změněn a žalobní návrh původního žalobce V. S. na uzavření dohody o vydání domu čp. 102 v T. s pozemky parc. č. 152 a parc. č. 1311/3 byl zamítnut. Ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a ve výroku o náhradě nákladů řízení placených státem byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (toto další řízení skončilo vydáním usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze 17.9.1996, čj. 6 C 12/92-122, jímž bylo žalobci stanoveno zaplatit žalované obci na náhradu nákladů řízení 2.070,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení a v téže lhůtě zaplatit také do pokladny Okresního soudu ve Vyškově 639,- Kč na náhradu nákladů řízení zálohovaných státem); o odvolání žalobce proti tomuto usnesení nebylo odvolacím soudem rozhodnuto.
K dovolání původního žalobce V. S. proti uváděnému rozsudku Krajského soudu v Brně z 20.12.1995, sp. zn. 19 Co 81/95, byl tento rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 28.1.1997, 2 Cdon 1569/96, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším průběhu odvolacího řízení byl vynesen rozsudek Krajského soudu v Brně z 18.8.1999, sp. zn. 19 Co 95/97, jímž byl opět rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze 14.7.1994, čj. 6 C 19/92-101, změněn tak, že byl zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti žalované obci uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 102 v T. s pozemky parc. č. 152 a parc. č. 1311/3. Žalobcům, jimiž byli, po úmrtí původního žalobce V. S. dne 14.12.1998, M. S., J. S. a V. S., manželka a synové uvedeného zůstavitele (podle obsahu spisu o řízení o dědictví, vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. D 1315/98) bylo uloženo zaplatit žalované obci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně společně a nerozdílně 2.070,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit i do pokladny Okresního soudu ve Vyškově na náhradu zálohovaných nákladů řízení 634,- Kč. Na náhradu nákladů odvolacího řízení bylo žalobcům uloženo zaplatit žalované obci 3.685,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Dovolání žalobců proti uváděnému rozsudku odvolacího soudu z 18.8.1999, sp. zn. 19 Co 95/97, bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze 16.11.2000, 23 Cdo 2971/99. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá na jejich náhradu právo.
O ústavní stížnosti M. S., J. S. a V. S. proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze 16.11.2000 bylo rozhodnuto nálezem Ústavního soudu ČR z 28.8.2001, I. ÚS 60/01, a to tak, že rozsudek Nejvyššího soudu, 23 Cdo 2971/94, byl zrušen.
V odůvodnění svého nálezu Ústavní soud poukazoval na to, že dovolatelé M. S., J. S. a V. S. uplatnili ve svém dovolání dva dovolací důvody, upravené v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb.) ve znění před novelizací zákonem č. 30/200 Sb. (tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Ústavní soud výslovně uvedl: „V obsahu tohoto dovolání dovolatelé podrobně vyložili, v čem spatřovali existenci obou dovolacích důvodů, když poukázali zejména na celou řadu svědeckých výpovědí, na listinné důkazy a skutkové okolnosti, z nichž mělo vyplývat, že jejich právní předchůdce uzavřel kupní smlouvu z 23.12.1961 v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Dovolatelé v dovolání dovozují, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na nesprávném skutkovém základu. Z toho prý vyvěrá i nesprávná právní kvalifikace, neboť odvolací soud vyložil ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. v pojmech tíseň a nápadně nevýhodné podmínky v rozporu s ustálenou soudní praxí a způsobem, který je nesprávnou aplikací právního předpisu. Tím je dán i dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu.“ Podle názoru vyjádřeného v citovaném nálezu Ústavního soudu ČR dovolací soud se v odůvodnění svého rozsudku ze 16.11.2000 (23 Cdo 1971/99) zabýval jen dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu a nevypořádal se s druhým uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu, který v dovolání konkrétně uplatněn byl (např. dovolatelé ve svém dovolání se „zabývali otázkou právního posouzení přiměřenosti ceny vyplacené za předmětné nemovitosti“). Tento vytýkaný postup dovolacího soudu shledal Ústavní soud ČR jako odporující ustanovením článků 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a proto přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ČR měl i za to, že jeho zrušujícím nálezem je vytvořen procesní prostor pro nové rozhodnutí dovolacího soudu, v němž se bude možné opětovně zabývat podaným dovoláním v celém rozsahu.“
Dovolací soud v dalším pokračování řízení o dovolání dovolatelů proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 18.8.1999, sp. zn. 19 Co 95/97, vycházel ze závěru vyjádřeného již v nálezu Ústavního soudu ČR ze 14.2.1996, II. ÚS 136/95, uveřejněného pod č. 9 ve svazku Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (viz i jeho přetištění pro informaci soudů v ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávaném Nejvyšším soudem ČR, na str. 149/259/), že totiž rozhodnutí Ústavního soudu ČR je podle ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, článek 83 a článek 87 Ústavy ČR), jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu ČR rovněž podle ustanovení §226 občanského soudního řádu.
Při posouzení dovolání v daném případě vycházel dovolací soud také z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17, zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001), se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb./ ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §242 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) bylo povinností dovolacího soudu přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Vycházeje z tohoto ustanovení, ale zároveň i ze závěrů již uvedeného zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR z 29.8.2001, I. ÚS 60/01, nemohl dovolací soud přehlédnout, že závěry Ústavního soudu ČR se zabývaly v podstatě dovolacími důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu a vyjadřovaly i názor na posouzení opodstatněnosti těchto dovolacích důvodů v daném případě. Vyplývá to zejména z toho, že v citovaném nálezu bylo poukazováno co do zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, na to, že dovolatelé v dovolání „podrobně vyložili, v čem spatřovali existenci obou dovolacích důvodů, když poukázali zejména na celou řadu svědeckých výpovědí, na listinné důkazy a skutkové okolnosti, z nichž mělo vyplývat, že jejich právní předchůdce uzavřel předmětnou kupní smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek“; v nálezu bylo také uváděno, že „podle názoru Ústavního soudu byl v dovolání dovolatelů uplatněn i druhý dovolací důvod (nesprávné právní posouzení věci), jestliže se stěžovatelé v podaném dovolání např. zabývali otázkou právního posouzení přiměřenosti ceny, vyplacené za předmětné nemovitosti“.
S uvážením toho, že podle ustanovení §243a odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) má dovolací soud jen omezené možnosti provádět dokazování v řízení o dovolání, nemá tedy dovolací důvod odpovídající možnosti objasnit a posoudit s konečnými závěry ty skutkové i právní okolnosti, na jejichž význam výrazně poukázal Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 29.9.2001, I. ÚS 60/01. Bez tohoto zevrubného a všestranného objasnění nelze přesvědčivě dospět k závěru, zda je rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž dovolání dovolatelů směřovalo, správné, jak to pro rozhodnutí v řízení o dovolání pokládá za rozhodující ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění). Proto dovolací soud shledal potřebným přistoupit ke zrušení dovoláním dovolatelů napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu citovaného ustanovení občanského soudního řádu, které ve smyslu již zmíněných závěrů ze zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR nelze posoudit jinak než jako rozhodnutí vycházející ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a v důsledku toho i spočívá na právním posouzení věci, které nelze zatím pokládat bez dalšího za správné právní posouzení věci. Proto dovolací soud nemohl s ohledem na zrušovací nález Ústavního soudu ČR dospět k přesvědčivému závěru, že je dovolání dovolatelů nedůvodné.
Dovolací soud posuzoval i otázku, zda vzhledem k rozsahu poukazů v nálezu Ústavního soudu ČR na okolnosti, které podle jeho názoru je třeba ještě dále objasnit (zejména zda tu k uzavření kupní smlouvy z 23.12.1961 došlo či nedošlo v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a zda tu došlo ke správnému posouzení přiměřenosti ceny vyplacené za nemovitosti uvedené v žalobě žalobců), je nutné zrušit i rozhodnutí soudu prvního stupně, a má za to, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Dovolací soud v této souvislosti měl na zřeteli jednak tu okolnost, že odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit jen nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (viz §213 odst. 2 občanského soudního řádu v již citovaném znění), a dále i to, že tu jde o právní věc projednávanou na základě žaloby ze 4.2.1992, jejíž další projednávání v odvolacím řízení, které je v dokazování rovněž zčásti omezené, by mohlo oddalovat meritorní projednání právní věci v daném případě. Proto dovolací soud zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž se soud prvního stupně zaměří na zevrubné a všestranné objasnění okolností (shora již zmíněných), které byly zdůrazněny ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR z 29.8.2001, I. ÚS 60/01.
V dalším řízení rozhodne soud právního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně nákladů řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. ledna 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu