ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.537.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 537/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyň A/ O. Š., a B/ L. K., zastoupených advokátem, proti žalované M. Š., zastoupené advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 379/92, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11.12.2001, čj. 24 Co 470/2001-299, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2001, čj. 24 Co 2001/299, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 24.6.1997, čj. 14 C 379/92-189, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly určení, že na ně přechází vlastnictví k domu čp. 105 se stavební parcelou č. 6 a zahradou č. 13 v katastrálním území V. D., se všemi součástmi a příslušenstvím.
Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem změnil (po upřesnění žalobního petitu) rozsudek soudu prvního stupně tak, že vlastnictví k domu čp. 105 s kůlnou I, kůlnou II, kůlnou III, chlévem I, chlévem II s míchárnou, plotem a venkovními úpravami – venkovním záchodem zděným, žumpou, domácí vodárnou, vodovodem, kamennou dlažbou a terasou s vchodem na špejchar s dřevěným schodištěm na pozemku č. 6, k pozemku č. 6 a k pozemku č. 13 – zahradě se studnou, vše v katastrálním území V. D., přechází na žalobkyni O. Š. a žalobkyni L. K., na každou v rozsahu jedné ideální poloviny; rozhodl rovněž o nákladech řízení před oběma soudy.
Krajský soud uvedeným rozsudkem rozhodoval poté, co Nejvyšší soud ČR v dovolacím řízení rozsudkem ze dne 14. srpna 2001, čj. 28 Cdo 133/2001-288, zrušil jeho rozsudek ze dne 30.6.1999, čj. 24 Co 513/97-255, a vrátil mu věc k dalšímu řízení, v němž zavázal odvolací soud zabývat se skutkovými podstatami uvedenými v ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, jak je uplatnily žalobkyně. Dovolací soud shledal právní názor vyslovený odvolacím soudem, a opírající se o starší judikaturu, za překonaný. Odvolací soud totiž považoval kupní smlouvu, kterou žalovaná nabyla předmětné stavby za neplatnou, protože příslušenství domu nebylo ve smlouvě specifikováno. Dovolací soud nepovažoval závěr o neplatnosti tohoto právního úkonu za správný, a nepovažoval jej za právní skutečnost, kterou by bylo možno hodnotit jako nabytí nemovitostí v rozporu s tehdy planými právními předpisy ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\").
Odvolací soud se pak zaměřil na posouzení skutkové podstaty podle §8 odst. 1 zákona o půdě. Považoval za neoprávněné tvrzení žalobkyň, že nebyl vydán souhlas národního výboru ke smlouvě o převodu tzv. zemědělské usedlosti, neboť na základě zjištěného skutkového stavu byl potřebný souhlas ONV v K. dne 15.10.1965 udělen. Neshledal ani, že by žalovaná nabyla předmětné nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění. Naproti tomu dovodil, že v době, kdy došlo k uzavření předmětné kupní smlouvy, platná právní úprava umožňovala převádět ze státního socialistického vlastnictví do vlastnictví občanů obytné části zemědělské usedlosti s příslušenstvím včetně studní, plotů, drobných staveb a venkovních úprav, nikoli však stavby, které nemohly být předmětem osobního vlastnictví. Za takové stavby dle jeho názoru nebylo možno považovat stodolu, stáje a kravín, které nepatřily do kategorie drobných staveb. Pokud tedy byly spolu s celou bývalou zemědělskou usedlostí žalované převedeny do vlastnictví, stalo se tak v rozporu s tehdy platnými předpisy. Odvolací soud proto uzavřel, že z tohoto důvodu byl naplněn předpoklad pro úspěšné uplatnění nároků žalobkyň podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Pokud jde o stavební pozemek č. 6 a zahradu č. 13, odvolací soud odkázal na skutková zjištění a závěry učiněné v jeho předchozím rozhodnutí, totiž že jde o pozemky zastavěné stavbami, které přecházejí do vlastnictví žalobkyň. Nadto přisvědčil dodatečné argumentaci žalobkyň, že právo osobního užívání předmětných pozemků bylo zřízeno v rozporu s tehdy platnou právní úpravou, neboť stavební pozemek č. 6 má výměru 1.412m2 a zahrada č. 13 má výměru 602 m2. Z listinných dokladů, které měl odvolací soud k dispozici, přitom nebylo možno zjistit, zda a z jakého důvodu byla povolena výjimka z maximálně možné, zákonem stanovené výměry pozemku 800 m2 u stavebního pozemku a 400 m2 u zahrady. S ohledem na tyto skutečnosti odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná i ohledně sporných pozemků, neboť právo osobního užívání k nim ve prospěch žalované bylo zřízeno v rozporu s právním předpisem a nevztahuje se tak na ně zákaz vydání resp. přechodu vlastnického práva ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) zákona o půdě. Vzhledem k výše učiněným závěrům, na jejichž základě se ukázala žaloba oprávněnou, pokládal odvolací soud za nadbytečné zabývat se námitkou žalobkyň, že žalovaná nabyla dotčené nemovitosti za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním, jehož přípustnost dovodila z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, a jehož důvod založila na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Domnívá se, že při rozhodování soud nepřihlédl ke skutečnostem, které se vztahují k charakteru a stavu převáděného majetku. Smlouvou byl převeden dům čp. 105 s příslušenstvím, tedy i s objekty vyjmenovanými v rozsudku odvolacího soudu. K převodu došlo na základě předchozího souhlasu ONV v K. ze dne 15.10.1965. Tento souhlas byl vydán na základě žádosti rady MNV ze dne 19.7.1965, která požádala o souhlas k prodeji domu čp. 105 s odůvodněním, že JZD nemá o budovu zájem a hospodářské subjekty je nutno pro jejich špatný stav demolovat. Hospodářské budovy byly ve špatném stavu, polorozbořené, a žalovaná měla potvrzení, že je může zbourat. Z uvedených skutečností vyplývá, že v daném případě byly naplněny předpoklady vyhlášky č. 117/1964 Sb., neboť z hlediska charakteru nemovitosti a jejího stavu šlo o neupotřebitelný a tedy nadbytečný majetek, protože zemědělská organizace, která jej do té doby využívala, jej opustila, když stav nemovitostí a jejich charakter z hlediska hodnotového využití pro zemědělskou výrobu ztratil pro ni význam. Podle žalované není případný ani odkaz odvolacího soudu na směrnici ministerstva financí, která nebyla obecně závazným právním předpisem. Žalovaná v této souvislosti naopak poukázala na výklad směrnice č. 4/1969, směrnice č. 315/40.651/69, podle kterého při prodeji obytných částí zemědělských usedlostí dochází i k prodeji hospodářských budov, které s těmito stavbami tvoří souvislý celek a které převážně již neslouží a ani v budoucnu nebudou sloužit novým vlastníkům k výrobním účelům. Dovolatelka proto odmítla závěr odvolacího soudu o naplnění předpokladu pro úspěšné uplatnění nároku žalobkyň podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Považuje za nesprávné i rozhodnutí odvolacího soudu v otázce přechodu vlastnického práva k pozemkům, a nesouhlasí s jeho závěry, že dohoda o zřízení práva užívání označených pozemků je v rozporu s ustanovením §200 občanského zákoníku; odvolací soud správně připustil, že byla možná výjimka, a protože vyloučena nebyla, nelze dovozovat, že v daném případě byla použita pro zjištění o rozporu dohody s právním předpisem. Oba pozemky jsou určeny pro užívání s obytným domem čp. 105, nejde o zemědělské pozemky, neboť pozemek č. 6 je pozemkem stavebním a pozemek č. 13 je zahrada. Dovolatelka se domnívá, že zahrada, přilehlá k nemovitosti domu čp. 105 s příslušenstvím v souvislé zastavěné části obce, i kdyby přesahovala požadovanou výměru, nesloužila a ani nebyla určena k zemědělské výrobě, není zemědělským pozemkem, u něhož by bylo třeba souhlasu s převodem; nelze tedy dojít k závěru o rozporu dohody o zřízení práva užívání k pozemku se zákonem. Navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobkyně podaly k dovolání vyjádření, v němž uvádějí, že souhlas ONV v K. ze dne 15.10.1965 není souhlasem, který byl vyžadován ke schválení smlouvy o převodu budov, jež mohou být předmětem soukromého vlastnictví ve smyslu §490 odst. 2 ObčZ v tehdejším znění. Takový souhlas musel být udělen pravomocným rozhodnutím příslušného národního výboru podle správního řádu, a protože se tak nestalo, jednalo se o převod, kterým došlo k porušení zákona. Namítají dále, že neupotřebitelný majetek musel být nejdříve nabídnut jiným organizacím, což se nestalo. Stav hospodářských budov nebyl tak špatný, jak tvrdí žalovaná, o čemž svědčí skutečnost, že tyto částečně stojí a mohou plnit svou funkci. Žalobkyně rovněž odmítly argument žalované, jímž se dovolává výkladu shora uvedené ministerstva financí z roku 1964, neboť jde o novotu, která nebyla uvedena v původním řízení. Výměra pozemků činila přes 2000 m, a zjevně se jednalo o zvýhodnění žalované v rozporu s tehdy platnými předpisy. Žalobkyně navrhly zamítnutí dovolání.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen OSŘ).
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ. Přípustnost dovolání je založena na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 OSŘ, které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani dovolateli namítány. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v mezích uplatněného dovolacího důvodu ( §242 odst. 3 věta prvá OSŘ).
Předmětem přezkumu dovolacím soudem je tak v prvé řadě právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná nabyla stavby, tj. dům čp. 105 s příslušenstvím ve Velké Dobré v rozporu s tehdy platnými předpisy, tj. vyhláškou č. 117/1964 Sb., o správě národního majetku, a směrnice ministerstva financí z 2.4.1964 čj. 315/17 756/64-1, v souvislosti s vyhláškou č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách za vyvlastnění nemovitostí, protože podle těchto předpisů bylo vyloučeno převádět do vlastnictví občanů stodoly, ale i chlévy a jiné hospodářské stavby. S takto formulovaným závěrem odvolacího soudu soud dovolací nesouhlasí, protože pro něj nejsou podklady v právních předpisech, ani ve vyhláškách a směrnici, z nichž odvolací soud vycházel.
Podle §21 odst. 1 písm.a) vyhlášky č. 171/1964 Sb., o správě národního majetku, bylo možno do vlastnictví občanů převést přebytečný národní majetek, o který neprojevily zájem socialistické organizace, šlo-li o věci, které mohly být v osobním vlastnictví. Vyloučení staveb, které tvořily příslušenství bývalé zemědělské usedlosti, jako stodoly, chlévy apod., z převodu do vlastnictví občanů, zde upraveno není, a v praxi se také běžně takové stavby do vlastnictví občanů převáděly.
Okolnost, že vyhláška č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění, nezařazovala takové stavby pro výpočet ceny pod stavby drobné, nemá jiný význam, než že jejich cena nebyla stanovena podle §7 vyhlášky, ale podle jiných hledisek.
Uvedenou problematikou se dovolací soud již vícekrát zabýval a dospěl k závěru, že předpisy o správě národního majetku ( včetně vyhlášky č. 117/1964 Sb.) nevylučovaly převod staveb do vlastnictví občanů, i když nešlo o rodinné domky a drobné stavby typu kůlna, prádelna a dřevník, pokud šlo o stavby přebytečné nebo neupotřebitelné, a pokud takové stavby mohly po převodu do vlastnictví občana sloužit uspokojování jeho osobních potřeb a potřeb jeho rodiny. Jedním ze základních hledisek pro takový závěr je jistě posouzení rozsahu a velikosti takových staveb (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2000, sp.zn. 24 Cdo 363/99). Dále vychází dovolací soud z ustálené judikatury, podle níž k rozporu s platnými předpisy při nabytí nemovitostí ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě docházelo, šlo-li o rozpor s předpisy obecně závaznými. Takovým předpisem nebyla směrnice ministerstva financí z 2.4.1964 čj. 314/17.756/64, uveřejněná ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964 (viz např.rozsudky Nejvyššího soudu z 10.12.1997, sp.zn. 3 Cdon 333/96 a rozsudek ze dne 25.11.1998, sp.zn. 2 Cdon 92/96, uveřejněný pod č. 102 v časopisu Soudní judikatura, sešit 10, ročník 1999).
Pokud jde o oba pozemky ( stavební a zahradu), jejichž výměra nesporně převyšovala výměru stanovenou v §200 ObčZ v tehdy platném znění, zastává dovolací soud názor, že výjimečné překročení výměry mělo být zdůvodněno v rozhodnutí příslušného ONV, který právo osobního užívání pozemků zřizoval. Na takovém zdůvodnění by zřejmě nebylo možno trvat v případě, kdy by celý stavební pozemek byl zastavěn převáděnými stavbami, případně by zbývající část pozemku nebyla využitelná jinými subjekty.
Argument dovolatelek, že nebyl ve správním řízení vydán souhlas s převodem hospodářských budov podle §490 ObčZ v tehdy platném znění, nepovažuje dovolací soud za případný, a poukazuje svou ustálenou judikaturou, podle níž se takový souhlas vyžadoval při převodu budov v soukromém vlastnictví, nikoli ve vlastnictví státním. Tuto otázku odvolací soud neposoudil odlišně od judikatury Nejvyššího soudu.
Jinak je ovšem rozhodnutí odvolacího soudu založeno na právních závěrech, které nejsou v souladu s ustálenou judikaturou, jak je shora uvedeno, a jeho rozhodnutí proto nebylo shledáno správným. Dovolací soud postupoval podle §243b odst. 1 věta za středníkem OSŘ., tj. napadený rozsudek zrušil. Podle §243b odst. 2 OSŘ vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu; rozhodne též nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. června 2002
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu