ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1810.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 1810/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení v Ú. L., proti povinné PhDr. J. H., dříve V., prodejem movitých věcí pro částku 140.763,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 E 1365/99, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. dubna 2002, č. j. 9 Co 641/2001-13, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 10. května 2000 (nikoli tedy ze 7. března 1997, jak nesprávně uvedeno v napadeném rozhodnutí), č. j. 44 E 1365/99-2, jímž soud prvního stupně nařídil podle vykonatelného výkazu nedoplatků oprávněné (ze dne 31. 12 1997, sp. zn. 3995/98) výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí k vydobytí pohledávky ve výši 140.763,- Kč.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla povinná včasným (viz též usnesení tzv. velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 občanského soudního řádu, a kterým namítá nesprávnost právního posouzení věci, jež spatřuje v závěru o vykonatelnosti podkladového rozhodnutí.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). O takovýto posléze uvedený případ jde v souzené věci, jelikož odvolací soud – ač rozhodoval po 1. 1. 2001 – odvolání proti usnesení soudu prvního stupně vydanému 10. 5. 2000 projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.) .); na tomto závěru nemůže nic změnit ani jeho nesprávný odkaz na §274 písm. f/ (namísto správného písmene g/) občanského soudního řádu, jelikož ve skutečnosti odvolací soud žádné ustanovení občanského soudního řádu v novelizovaném znění, jež by se od některého z ustanovení tohoto předpisu ve znění předchozím lišilo, neaplikoval, nýbrž naopak usnesení, jímž soud prvního stupně exekuci nařídil podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací, potvrdil. Je-li ovšem namístě usnesení odvolacího soudu posuzovat jako rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, je nutno občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o.s.ř.“) použít i pro účely posouzení přípustnosti dovolání (viz bod 17, hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.).
V takovémto případě však dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; takovéto vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o. s. ř., a to proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil (odstavec 1), a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinný nevznesl (odstavec 2).
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Povinná z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, oprávněné prokazatelné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2003
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu