ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1257.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 1257/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalované Č. p., s.p., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 1201/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2001 č.j. 27 Co 462/2001-148, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26.6.1996 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru „ve smyslu §46 odst. 1 písm. e) zák. práce z důvodu neplnění požadavku stanoveného pro výkon sjednané práce“, který spatřovala v tom, že žalobkyně „nenastoupila do zaměstnání po skončení další mateřské dovolené, která v souladu s ustanovením §157 odst. 2 zákoníku práce je do tří let dítěte“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že dne 10.6.1996 po skončení další mateřské dovolené nemohla do práce nastoupit z důvodu důležité osobní překážky v práci ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 zák. práce, neboť odborný lékař nedoporučil pobyt jejího dítěte v mateřské škole „z důvodu časté nemocnosti, resp. označil ho za naprosto nevhodný“. Ačkoli žalovanou předem o nastalé situaci informovala a požádala ji „o prodloužení další mateřské dovolené o jeden rok“, žalovaná její nepřítomnost neomluvila a následně jí zaslala výpověď, v níž zvolila výpovědní důvod, který vytýkaným jednáním ani nemohl být naplněn.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.10.1999 č.j. 27 Co 422/99-90 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 14.12.1998 č.j. 11 C 1201/96-60, kterým byla žaloba zamítnuta a žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 4.984,60 Kč k rukám zástupkyně žalované, a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že skutkové vylíčení obsažené ve výpovědi naplnilo výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, jelikož žalobkyně tím, že nenastoupila po skončení další mateřské dovolené do zaměstnání a ani následující dny nevykonávala osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době, aniž jí v tom bránily důležité osobní překážky v práci, „se dopustila neomluvených absencí, což je třeba v daném případě posoudit jako závažné porušení pracovní kázně“. Protože byly splněny i ostatní podmínky platnosti výpovědi uvedené v ustanovení §46 odst. 3 a §59 odst. 1 zák. práce, je výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 26.6.1996 platným právním úkonem.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30.8.2001 č.j. 21 Cdo 1655/2000-131 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud přisvědčil závěru odvolacího soudu, že nepřítomnost žalobkyně v práci po skončení další mateřské dovolené nebyla vyvolána okolnostmi, které zákon pro jejich závažnost považuje za překážku na straně zaměstnance pro výkon práce podle pracovní smlouvy. Vytknul mu však, že nezkoumal, zda žalovaná učinila své rozhodnutí o tom, že jde o neomluvené zameškání práce ze strany žalobkyně, v dohodě s příslušným odborovým orgánem ve smyslu ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. V daném případě výpověď byla sice ve smyslu ustanovení §59 odst. 1 zák. práce předem projednána s příslušným odborovým orgánem, avšak - jak dovolací soud zdůraznil - samotné předchozí projednání výpovědi nebo okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §59 odst. 1 zák. práce nezahrnuje zároveň stanovisko, které ve smyslu ustanovení §40 odst. 5 cit. nařízení vlády přísluší zaujmout příslušnému odborovému orgánu jakožto kolektivnímu orgánu k rozhodnutí zaměstnavatele o tom, že nepřítomnost zaměstnance je neomluvenou absencí (že jde o neomluvené zameškání práce).
Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 29.11.2001 č.j. 27 Co 462/2001-148 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 26.6.1996 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 5.300,- Kč, před soudem odvolacím ve výši 5.265,- Kč a před soudem dovolacím ve výši 1.075,- Kč, vše na účet JUDr. J. C. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná „neunesla důkazní břemeno“ (nenavrhla ani nepředložila žádný důkaz) ohledně prokázání skutečnosti, že nepřítomnost žalobkyně v práci po skončení její další mateřské dovolené byla postupem uvedeným v ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. označena za neomluvenou. Protože za této situace „nelze hovořit o tom“, že se žalobkyně dopustila neomluveného zameškání práce, žalovaná přistoupila k dání výpovědi žalobkyni nedůvodně a výpověď je proto neplatným právním úkonem.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítala, že názor odvolacího, resp. dovolacího soudu, že rozhodnutí podle ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. o tom, že nepřítomnost zaměstnance v práci bude považována za neomluvené zameškání práce, není právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 zák. práce, „není v souladu s úmyslem zákonodárce“. Podle jejího názoru je třeba pojem „rozhoduje v dohodě“ považovat za právní úkon, neboť rozhodnutí o neomluvené absenci může způsobit zánik pracovněprávních nároků. Dále poukázala na ustanovení §242 odst. 2 zák. práce, podle kterého je právní úkon, k němuž nebyl udělen předepsaný souhlas příslušného orgánu neplatný jen, stanoví-li to výslovně zákoník práce, popř. zvláštní zákon. V dané případě však - jak dovolatelka zdůraznila - zákoník práce ani jiný zvláštní předpis nestanoví, že by chybějící souhlas odborového orgánu podle ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. měl za následek neplatnost rozhodnutí zaměstnavatele o neomluvené absenci; navíc nařízení vlády je právním předpisem nižší právní síly než zákoník práce či zvláštní zákon, a proto „vládním nařízením předepsaný souhlas odborového orgánu s neomluvenou absencí nečiní právní úkon - výpověď neplatnou“. Žalovaná má současně zato, že dne 14.6.1996 byla s odborovým orgánem fakticky projednána „skutková podstata“ neomluvené absence (i když v souvislosti s jiným výpovědním důvodem), čímž byla podmínka uvedená v ustanovení §40 odst. 5 cit. nařízení vlády splněna. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalovaná v dovolání (jak vyplývá z jeho obsahu) mimo jiné namítá, že „s odborovým orgánem byla fakticky projednána skutková podstata neomluvené absence“ při jednání o předchozím souhlasu s výpovědí dne 14.6.1996 a že tedy z její strany „byla splněna podmínka stanovená v §40 odst. 5 vl. nař. 108/1994 Sb.“
Podle ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. o tom, zda jde o neomluvené zameškání práce, rozhoduje zaměstnavatel v dohodě s příslušným odborovým orgánem.
Dovolací soud zaujal již v předchozím rozsudku ze dne 30.8.2001 č.j. 21 Cdo 1655/2000 stanovisko, že rozhodnutí o tom, že zaměstnanec neomluveně zameškal práci, může zaměstnavatel - jak vyplývá z citovaného ustanovení - učinit jen „v dohodě“ s příslušným odborovým orgánem. Neomluveným zameškáním práce je proto nepřítomnost zaměstnance v práci jen tehdy, jestliže ji zaměstnavatel kvalifikoval jako neomluvenou a jestliže s jeho stanoviskem vyslovil příslušný odborový orgán souhlas. V nepřítomnosti zaměstnance v práci, která nebyla postupem uvedeným v ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. označena za neomluvenou, nelze spatřovat porušení pracovní kázně zaměstnancem. Dovolací soud dovodil, že samotné předchozí projednání výpovědi nebo okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §59 odst. 1 zák. práce nezahrnuje zároveň stanovisko, které ve smyslu ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. přísluší zaujmout příslušnému odborovému orgánu jakožto kolektivnímu orgánu k rozhodnutí zaměstnavatele o tom, že nepřítomnost zaměstnance je neomluvenou absencí (že jde o neomluvené zameškání práce). Z tohoto názoru, který v uvedeném rozhodnutí zaujal (a který byl rovněž uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59, roč. 2002), dovolací soud i nadále vychází a ani v současné době neshledává důvod k jeho změně.
Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem žalované, že rozhodnutí podle ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. je třeba považovat za právní úkon, neboť „může způsobit zánik pracovněprávních nároků“.
I v tomto směru dovolací soud zaujal již dříve stanovisko (které rovněž vyslovil v předchozím rozsudku v této věci), že rozhodnutí o tom, že nepřítomnost zaměstnance v práci bude považována za neomluvené zameškání práce, není právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly vznik, změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví, a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1435/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, roč. 2001, pod č. 136). Z uvedeného právního názoru, který je v současné době soudní praxí jako správný přijímán, vycházel v posuzované věci - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - i odvolací soud a dovolací soud přes námitky žalované neshledal i zde žádné důvody k jeho změně.
Protože - jak uvedeno výše - rozhodnutí o tom, že nepřítomnost zaměstnance v práci bude považována za neomluvené zameškání práce, není právním úkonem, nelze je samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení §242 zák. práce. Proto jakékoli námitky žalované v tomto směru (namítá-li, že „zákoník práce ani jiný zvláštní předpis nestanoví, že by chybějící souhlas odborového orgánu podle ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. měl za následek neplatnost rozhodnutí zaměstnavatele o neomluvené absenci“) nemohou být opodstatněné. Při posouzení, zda zaměstnavatel učinil své rozhodnutí v dohodě s příslušným odborovým orgánem ve smyslu ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., soud toliko zkoumá, zda a jaké stanovisko zaujal příslušný odborový orgán jakožto kolektivní orgán k rozhodnutí zaměstnavatele o tom, že nepřítomnost zaměstnance je neomluvenou absencí (že jde o neomluvené zameškání práce).
Namítá-li dále žalovaná, že chybějící „vládním nařízením předepsaný souhlas odborového orgánu s neomluvenou absencí nečiní právní úkon - výpověď neplatnou“, neboť ve smyslu ustanovení §242 odst. 2 zák. práce právní úkon, k němuž nebyl udělen předepsaný souhlas příslušného orgánu je neplatný jen, stanoví-li to výslovně zákoník práce, popř. zvláštní zákon, zaměňuje součinnost příslušného odborového orgánu při rozhodování zaměstnavatele o neomluvených absencích ve smyslu ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. s předchozím souhlasem příslušného orgánu podle ustanovení §50 a §59 zák. práce; uvedené pojmy mající různé právní účinky je však třeba náležitě rozlišovat.
Předchozí souhlas příslušného odborového orgánu k výpovědi či okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnance, který je členem příslušného odborového orgánu oprávněného spolurozhodovat se zaměstnavatelem (§59 odst.2 zák. práce), a předchozí souhlas orgánu státní správy k dání výpovědi zaměstnanci, který je občanem se změněnou pracovní schopností (§50 zák. práce), jsou v uvedených případech hmotněprávní podmínkou pro dání výpovědi, resp. okamžitého zrušení pracovního poměru; nesplnění této podmínky má bez dalšího za následek neplatnost právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru (srov. §242 odst. 2 zák. práce). Oproti tomu rozhodnutí zaměstnavatele „v dohodě“ s příslušným odborovým orgánem o tom, že zaměstnanec neomluveně zameškal práci (§40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.), je pouze předpokladem pro to, aby nepřítomnost zaměstnance mohla být považována za neomluvené zameškání práce, kterým lze např. naplnit skutkovou podstatu výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Absence rozhodnutí přijatého postupem podle ustanovení §40 odst. 5 cit. nařízení vlády tudíž sama o sobě - a potud lze žalované přisvědčit - „nečiní právní úkon - výpověď neplatnou“; má však za následek, že v nepřítomnosti zaměstnance v práci nelze spatřovat porušení pracovní kázně a nelze tedy ani učinit závěr o existenci výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práci; neplatnost právního úkonu - výpovědi pak způsobuje okolnost, že použitý výpovědní důvod nebyl naplněn.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2003
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu