ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1012.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 1012/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobců: A) H. H., B) E. K., a C) J. H., zastoupených advokátem, proti žalované D. K., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva a vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 3 C 205/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. října 2000, č. j. 27 Co 347/2000-115, ve znění usnesení ze dne 3. dubna 2001, č. j. 27 Co 347/2000-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 825,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. S. O.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. prosince 1999, č. j. 3 C 205/97-97, zamítl žalobu, aby soud určil, „že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky rovným dílem pozemku č. kat. 1218/2 o výměře 308 m2 v kat. území Ř., a to na základě řádně uplatněného restitučního nároku po JUDr. J. H.“, a aby soud uložil žalovaným tento pozemek vyklidit. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původními vlastníky pozemku č. kat. 1218 v kat. území Ř., zapsaného v pozemkové knize ve vložce č. 1684, byli J. H. na základě smlouvy trhové z 2. 3. 1932 a JUDr. J. H. (syn J. H.) na základě kupní smlouvy z 24. 10. 1959, uzavřené s M. H. (manželkou J. H. a matkou JUDr. J. H.), a to každý z nich v rozsahu jedné poloviny. Rozhodnutím finančního odboru ONV v Ř. z 11. 2. 1960 a rozhodnutím finanční komise ONV P. ze 14. 4. 1961, jímž nebylo vyhověno odvolání J. a M. H. a JUDr. J. H. proti rozhodnutí z 11. 2. 1960, přešlo vlastnické právo k označenému pozemku podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. do vlastnictví Lidového družstva pro zpracování a těžbu kamene Kámen. Rozhodnutím ONV P. byl žalované přidělen pozemek č. kat. 1218 – díl E a F, označený novým katastrálním číslem 1218/2 o výměře 308 m2. Ohledně tohoto pozemku uzavřela žalovaná s MěNV v Ř. dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku a současně koupila od MěNV v Ř. i porosty nacházející se na tomto pozemku. Smlouvy byly registrovány státním notářstvím pod sp. zn. R II 343/86. Žalobci jsou dědici po J. H., zemřelém 31. 3. 1971, a J.Dr. J. H., zemřelém 1. 6. 1986. Soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení s tím, že neosvědčili, že by se stali vlastníky pozemku, a žalovaná nabyla vlastnické právo „řádným právním způsobem“.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 5. října 2000, č. j. 27 Co 347/2000-115, ve znění usnesení ze dne 3. dubna 2001, č. j. 27 Co 347/2000-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a nepřipustil dovolání „k posouzení aktivní legitimace a naléhavého právního zájmu na určovací žalobě“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího soudu „k žalobě na určení vlastnického práva je aktivně legitimován jen vlastník pozemku, popřípadě jeho dědic. Jen ti mohou mít naléhavý právní zájem na určení vlastnictví v případě, že je toto vlastnické právo zpochybněno“. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobci nejsou vlastníky sporného pozemku, v důsledku čehož nejsou aktivně legitimováni k podání žaloby o určení vlastnictví a nemají proto ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Poukázal na to, že právním předchůdcům žalobců se stala majetková křivda, zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, a zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, však bez dalšího nezpůsobily právní neúčinnost aktů, jimiž došlo ke křivdě, účinností těchto zákonů se původním vlastníkům vlastnické právo k odňatým nemovitostem neobnovilo a žalobci nároky podle zákona č. 403/1990 Sb. neuplatnili. Správní rozhodnutí o přechodu vlastnického práva k pozemku na družstvo K. nepovažoval za akty nulitní. Právní předchůdci žalobců ke dni své smrti nebyli vlastníky pozemku č. kat. 1218 a proto žalobci jako jejich dědicové nevstoupili do jejich vlastnických práv.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu proto, že jím žalobci neřeší otázku zmírnění majetkové křivdy, „nýbrž otázku vědomého zločinu komunistického režimu, který je charakterizován svévolným odnětím majetku“. Odnětí pozemku právním předchůdcům žalobců, jakož i zřízení práva osobního užívání pozemku, bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Namítají, že „není pravdou, že by rozhodnutí státních orgánů tehdejšího státu nemohla být zločinného charakteru ve smyslu“ zákona č. 198/1993 Sb., a to proto, že „zločinný komunistický režim byl v mnoha sférách totožný se státem, ovládaným v ústavě zakotvených článkem o vedoucí úloze Komunistické strany Československa“. Soudy „by proto neměly k takovým rozhodnutím komunistického státu přihlížet a v rámci ústavních principů, které jsou vyšší právní síly, jejich účinnost odmítnout“. Setrvali na stanovisku, že jejich právní předchůdci o vlastnictví k pozemku nikdy nepřišli a vlastnické právo žalobců jako restituentů a dědiců se nemohlo obnovovat, protože je neztratili, a vyslovili nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, pokud se nezabýval věcnou správností správních rozhodnutí z důvodu, že „by to pro obnovení jejich vlastnického práva nebylo rozhodné“. Žalobci jsou aktivně legitimováni v tomto sporu a mají na žalovaném určení naléhavý právní zájem. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů a navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení).
Dovolatelé nenamítali, že řízení je postiženo vadami uvedenými v §237 odst. 1 OSŘ, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z těchto vad došlo. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 OSŘ tedy není dána.
Dovolání v této věci proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může tak být přípustné jen podle §239 odst. 2 OSŘ, když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v §238 odst. 1 písm. b) anebo v §239 odst. 1 OSŘ nebyly naplněny.
Podle §239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 23, svazek 1, dovodil, že „o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů“. Obdobný právní názor zaujal v rozhodnutí publikovaném v tomtéž Souboru pod C 71. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §239 odst. 2 OSŘ jsou hranice možného dovolacího přezkumu objektivně určeny toliko zněním právní otázky, ve vztahu k níž bylo u odvolacího soudu navrženo, aby dovolání bylo připuštěno. Dovolání podané z důvodu nesprávného posouzení jiné právní otázky je nepřípustné. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1858/99, uveřejněné v Souboru pod C 253, svazek 3. Žalobci vznesli návrh na připuštění dovolání „k posouzení aktivní legitimace a naléhavého právního zájmu na určovací žalobě“.
V projednávané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu, neboť právní závěry odvolacího soudu, týkající se aktivní legitimace žalobců a jejich naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, vycházející z řešení otázky vlastnického práva žalobců ke spornému pozemku a možnosti přezkumu správního rozhodnutí o přechodu vlastnictví k pozemku z právních předchůdců žalobců na družstvo K., jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Otázkou zpětné účinnosti zákona č. 198/1993 Sb. se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku z 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 577/99, publikovaném v Soudních rozhledech č. 2, ročník 2001, v němž vyslovil právní názor, že „zákonodárce nechtěl v §2 odst. 1 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, vyslovit zrušení právních předpisů z doby od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, které byly ve zjevném rozporu se zásadami demokratického právního státu, se zpětnými účinky. Proto i zjevně nelegitimní odnětí vlastnického práva, provedené na základě takových předpisů, podrobil restitučnímu režimu, nepřiznal však oprávněným osobám možnost kdykoliv se domáhat ochrany práva vlastnickou žalobou“. Skutečnost, že k přechodu vlastnického práva ke spornému pozemku z právních předchůdců žalobců na družstvo K. došlo na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. , které nebyly v souladu s principy demokratického právního státu, proto sama o sobě neumožňuje pohlížet na správní rozhodnutí o přechodu tohoto práva jako na rozhodnutí neúčinné.
Nejvyšší soud již v rozsudku publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, ročník 1999, dovodil, že „mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní). Oproti tomu u kategorie aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti“. V rozsudku uveřejněném v téže sbírce pod č. 11, ročník 2000, zaujal Nejvyšší soud právní názor, že „mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem je nicotný“. V daném případě rozhodnutí o přechodu vlastnického práva byla vydána příslušnými státními orgány v rámci jejich legální pravomoci a tudíž je nelze považovat za nicotné akty či paakty. Soud je tak jimi vázán a proto není oprávněn přezkoumávat jejich věcnou správnost.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 2 OSŘ. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalobci nebyli úspěšní a žalované vznikly náklady (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Podle odst. 10 části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Výše nákladů, které jsou povinni žalobci nahradit žalované, vyplývá z §9 odst. 1, §7, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Náklady představují odměnu za sepsání vyjádření k dovolání, která s ohledem na §12 odst. 3 citované vyhlášky činí 750,- Kč, neboť hodnota sporu nebyla ve vyjádření k dovolání uvedena a je tak zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi, a dále paušální náhradu hotových výloh advokáta ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. června 2003
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu