ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.2076.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 2076/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně D., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému D. s., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí a o vzájemném návrhu na určení práva hospodaření k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, pod sp. zn. 21 C 72/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2001, č. j. 58 Co 186/01-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vyklizení domu čp. 1896 v P. – D., jehož vlastnicí se stala na základě kupní smlouvy uzavřené 23. 1. 1999 s D. S. Žalovaný se protinávrhem domáhal určení, že má právo hospodaření k uvedenému domu a pozemkovým parcelám č. 3033, č. 3034 a č. 3035 v katastrálním území D., neboť rozhodnutím bývalého finančního odboru rady ONV v P. z 9. 11. 1959 přešly tyto nemovitosti do vlastnictví státu a do správy bývalé S. s. d. s. v P. I kdyby šlo o rozhodnutí vadné, stát drží nemovitosti nepřetržitě 35 let a Česká republika by vlastnické právo vydržela.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. listopadu 2000, č. j. 21 C 72/99-51, rozhodl, že „žalovaný je povinen vyklidit dům čp. 1896 v k. ú. D., obec m. P. a vyklizený jej předat žalobci do 10ti dnů od právní moci rozsudku“. Žalobu „s tím, že se určuje, že D. s., P., má právo k hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví České republiky a to parcely č. 3033 – zastavěná plocha, čp. 1869 – objekt bydlení, parcela č. 3034 – zahrada a parcela č. 3035 – zahrada v k. ú. D., zapsáno na LV 2644 u Katastrálního úřadu P.“, zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posledním nezpochybnitelným vlastníkem sporných nemovitostí byl H. S., který zemřel 17. 7. 1959. Jeho syn D. S. nemovitosti nabyl na základě odevzdací listiny vydané Státním notářstvím v P. – D. 12. 3. 1960, sp. zn. 42 D 252/59, VI.-3 D Not 314/60. Na základě této listiny bylo vlastnické právo D. S. ke sporným nemovitostem v příslušném katastru nemovitostí zapsáno záznamem. Po smrti H. S. bylo na jeho jméno, k rukám advokáta, zasláno rozhodnutí bývalého finančního odboru ONV v P., označené datem 9. 11. 1959, vydané podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, o převodu sporných nemovitostí do S. s. d. s. v P. Takto bylo rozhodnuto vůči zemřelému, tedy subjektu, který již neměl způsobilost k právním úkonům, a šlo tedy o akt, který nezpůsobil zamýšlené právní účinky. Pokud jde o namítané vydržení vlastnického práva státem ke sporným nemovitostem, soud prvního stupně konstatoval, že přes faktickou dlouhodobou držbu nemovitostí žalovaným nešlo o držbu oprávněnou a stát takto vlastnické právo nenabyl. Uzavřel, že žalobkyně jako vlastnice nemovitostí má podle §126 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) právo na ochranu proti tomu, kdo do jejího vlastnického práva neoprávněně zasahuje.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. června 2001, č. j. 58 Co 186/01-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Konstatoval, že ani D. S., ani jeho právnímu nástupci nic nebránilo, aby se svého práva domáhali žalobou opírající se o obecné předpisy občanskoprávní (§126 odst. 1 ObčZ), když to nevylučovala ani existence speciálních, to je restitučních předpisů, a v tomto směru odkázal jednak na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 403/98 a IV ÚS 100/98, jednak na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 560/99. Odvolací soud nepokládal svoje rozhodnutí po právní stránce za zásadně právně významné, a proto proti němu nepřipustil dovolání, když uzavřel, že žalovaný ostatně na žádnou otázku zásadního právního významu řešenou ve sporu nepoukázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání s tím, že existence vlastnického práva, vztah speciálního zákona k obecnému, či platnost, resp. neplatnost správních aktů z doby socialismu, jsou otázkami, které mají ve věci samé zásadní právní význam. Soud podle něj chybně posoudil listinné důkazy a nesprávně posoudil vztahy účastníků ke sporným nemovitostem. Jejich vlastnictví na stát přešlo správním rozhodnutím podle zákona č. 15/1959 Sb., které nabylo právní moci 27. 11. 1959. To pak bylo potvrzeno rozhodnutím Lidového soudu pro Prahu 1, který usnesením vložil vlastnické právo na Čsl. stát – S. s. d. s. v P.. Ke vkladu vlastnického práva na stát tedy došlo rozhodnutím soudu. Nejde o to, jak konstatuje odvolací soud, že samotné zápisy do pozemkových knih tehdy již neměly konstitutivní charakter a nebyly závazné, což je pravda, ale o to, že vlastnické právo státu bylo založeno rozhodnutím soudu a tento způsob tehdejší právní úprava připouštěla. Namítá, že nelze obejít restituční předpis tak, že bez jakéhokoliv předchozího soudního či správního řízení bude zápisem v katastru nemovitostí prostě stát jako vlastník nemovitostí vymazán a nahrazen občanem. Pokud D. S. v roce 1995 předložil katastrálnímu úřadu „odevzdací listinu“, pak nemohlo být vlastnictví státu k nemovitostem zrušeno a toto právo nemohlo vzniknout jemu. To by pak nebylo třeba restitučních zákonů. Zpochybňuje závěry soudu ohledně vydržení vlastnického práva státem. K názoru soudu, že předmětné správní rozhodnutí bylo vydáno vůči zemřelému, namítá, že šlo o rozhodnutí, které nebylo nikdy prohlášeno za neplatné. Bylo vydáno, stalo se pravomocným a žalovaný byl tedy povinen, resp. mohl předmětný majetek převzít a starat se o něj. Rozhodnutí bylo v souladu po obsahové, tak věcné stránce s tehdejšími předpisy. Vykazovalo jen formální vadu, kterou bylo možno odstranit – uvést správné jméno D. S. Že šlo o formální chybu plyne z jeho textu, kde se uvádí, že jde o majetek po zemřelém H. S. Správní orgán si tudíž byl vědom, že jmenovaný zemřel a že na stát převádí majetek dědiců. Připomíná, že spor vznikl z jediného důvodu, a to, že D. S. řádně neuplatnil své právo na vydání nemovitosti v restitučním řízení. Zkusil cestu změnou zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí a po provedení zápisu nemovitosti ihned prodal. Katastrální úřad takto jednal jinak, než jak ukládá zákon. Soud se dnes snaží tuto vadu napravit a hledá důvod jak chybu katastrálního úřadu konvalidovat. Činí tak v rozporu s právem. Dovolatel uzavírá, že stát převzal nemovitosti na základě pravomocného a vykonatelného správního rozhodnutí, žalovaný s nimi hospodařil v dobré víře 45 let a vlastnické právo státu tak bylo vydrženo. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.), tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“), a zjistil, že dovolání není přípustné.
Dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, o které dovolatel přípustnost opírá, může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, a to v případě, jde-li o rozhodnutí zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale obecně významná pro rozhodování soudů. Jde zpravidla o případy, kdy tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů, například v publikovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck) nebo jejíž řešení jasně vyplývá ze zákona. Napadené rozhodnutí není rozhodnutím zásadním.
Občanské soudní řízení je založeno na procesní aktivitě účastníků řízení; tato skutečnost se projevuje též v zásadě projednací, podle které mají účastníci povinnost tvrzení a nesou ohledně svých tvrzení důkazní břemeno. V nalézacím řízení však dovolatel netvrdil, že by (stát) nabyl vlastnictví ke sporným nemovitostem na základě soudního rozhodnutí, ale opíral vlastnictví o rozhodnutí správní. Dovolací řízení je řízením přezkumným, ve kterém nelze uvádět k posouzení věci samé nové skutečnosti. Tvrzení o nabytí vlastnictví na základě soudního rozhodnutí je novou skutečností, kterou se (jak ostatně sám dovolatel uvádí) odvolací soud nezabýval, neboť žalovaný o toto rozhodnutí vlastnictví státu neopíral; proto soudy v nalézacím řízení nebyly povinny se s existencí tohoto rozhodnutí vypořádat. Obecně lze podotknout, že vklad vlastnického práva na základě usnesení soudu v dobách, kdy ke vkladu bylo takového usnesení třeba, nemohl zhojit nicotnost správního rozhodnutí, na jehož základě mělo vlastnictví vzniknout, a způsobit přechod vlastnictví
Skutečnost, že správní rozhodnutí, ve kterém je jako účastník uvedena osoba, která nemá způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivitu), nemůže vyvolat zamýšlené právní důsledky, je natolik zřejmá, že pro její řešení nepřichází připuštění dovolání v úvahu; navíc tato otázka byla již judikaturou řešena (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 1997, sp. zn. 6 A 26/95, publikované v Soudní judikatuře ve věcech správních č. 4/1998, srov. též rozhodnutí publikované pod č. C 774 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Vlastnické právo na základě takového rozhodnutí nemohlo vzniknout, a proto později ani nemohlo zaniknout (např., jak se dovolatel mylně domnívá, zápisem práva D. S. do katastru nemovitostí, neboť tento zápis měl pouze evidenční účinky).
Pokud jde o konkurenci práva na vydání věci podle občanského zákoníku a podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, řešily soudy věc shodně s již publikovanou judikaturou (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 21. prosince 1998 sp. zn. IV. ÚS 403/98, publikovaný ve svazku 12 Nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Ani závěr o tom, že stát nemohl být jako držitel sporné nemovitosti se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, neboť již z obsahu rozhodnutí vydaného jeho orgánem musel vědět, že jde o rozhodnutí vydané vůči zemřelé osobě a že jsou tu okolnosti, zakládající nicotnost rozhodnutí, není závěrem zásadním, který by mohl vést k připuštění dovolání. Jednak jde o posouzení konkrétní situace, která jinak není v soudní praxi významná, a navíc jde o závěr, o jehož správnosti nemohou objektivně vyvstat pochybnosti. Ostatně dovolatel tento závěr ani nezpochybňuje, v dovolání opírá oprávněnou držbu o usnesení o povolení vkladu práva do pozemkových knih. Pro toto nové tvrzení platí, co bylo řečeno shora.
Je tedy zřejmé, že dovolání není podle §239 odst. 2 OSŘ přípustné. Vzhledem k tomu, že není přípustné ani podle jiného ustanovení OSŘ, bylo odmítnuto [§243b odst. 4 OSŘ ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalobci náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. května 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu