ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.2248.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 2248/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce S. v. u. M., zastoupeného advokátem, proti žalované N. Č. f. u., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 268/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2002, č. j. 20 Co 56/2002-127, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. V. B.
Odůvodnění:
Žalobou původně podanou proti Č. f. v. u. (dále jen „ČFVU“), právnímu předchůdci žalované, změněnou podáním ze 6. 10. 1993, se žalobce domáhal, aby soud určil, „že vlastníkem nemovitostí, které jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. v katastrálním území N. M. na listu vlastnictví č. 339 jako zastavěná parcela č. 954 o výměře 2204 m2, dům č. p. 250, zastavěná parcela č. 955 o výměře 152 m2 a Š. v., je žalobce“. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce jako označený spolek se konstituoval v roce 1887. Předmětné nemovitosti nabyl žalobce trhovou smlouvou ze 7. 6. 1926 od obce P. Ústřední národní výbor m. P. (dále jen „ÚNV“) rozhodnutím z 3. 3. 1956, č. j. vnitř. 2882/1956, žalobce rozpustil a jako likvidátora jeho práv a závazků jmenoval ČFVU. Toto rozhodnutí žalobce považuje za neplatné. V roce 1990 žalobce obnovil svoji činnost a 23. 11. 1990 byl zaregistrován u Ministerstva vnitra ČR pod č. VSP-3293/90-7. Poté vyzval ČFVU o vydání sporných nemovitostí, avšak bezvýsledně.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. října 1993, č. j. 13 C 158/92-32, žalobu zamítl.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 28. března 1994, č. j. 22 Co 81/94-45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a proti svému rozsudku připustil dovolání.
Z podnětu dovolání žalobce Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 17. prosince 1998, č. j. 3 Cdon 1091/96-58, z důvodu nesprávného právního posouzení věci rozsudek odvolacího soudu z 28. 3. 1994 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zaujal právní názor, že „okolnost, že případně nebyl dodržen instanční postup – že o rozpuštění Spolku v prvním stupni rozhodl místo okresního národního výboru (§5 odst. 3 vyhlášky č. 320/1951 Ú. l.) ÚNV – tedy ve shodě s výše uvedeným nicotnost správního rozhodnutí ze dne 3. března 1956 nezpůsobuje“. Odvolacímu soudu, vedenému nesprávnou úvahou o nepřezkoumatelnosti správního aktu, vytkl, že se nezabýval námitkou, že ÚNV překročil svou pravomoc, neboť pravomoc rozhodnout o dni, ke kterému spolek zanikne, měl podle §79 odst. 2 zákona č. 115/1953 Sb. ministr kultury. Dále uvedl, že nejistotu v otázce, zda žalobce právně zanikl, nelze nahradit úvahou, že žalobce byl v roce 1990 zaregistrován jako právní subjekt vzniklý podle zákona č. 83/1990 Sb. S poukazem na §19 tohoto zákona vyslovil právní názor, že okolnost, že ministerstvo vnitra s oznámením podle §19 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., bez ohledu na to, zda opodstatněným, naložilo jako se žádostí o registraci nově vzniklého sdružení, nezbavuje registrovaný subjekt možnosti prokázat, že právně existoval i před registrací.
Odvolací soud usnesením ze dne 20. července 1999, č. j. 16 Co 168/99-81, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. října 1993, č. j. 13 C 158/92-32, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu zajištění obecné zásady rovnosti stran a dvojinstančnosti řízení s ohledem na to, že žalovaná v odvolacím řízení předložila Archivem m. P. ověřenou kopii písemnosti z 3. 3. 1956, č. 2882/56, k důkazu o existenci rozhodnutí ministra kultury podle §79 odst. 2 zákona č. 115/1953 Sb., kdy bylo třeba umožnit žalobci, aby se k tomuto důkazu vyjádřil a aby obsah této písemnosti zhodnotil nejprve soud prvního stupně.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 6. března 2001, č. j. 23 C 268/99-103, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z ověřené kopie písemnosti ze 3. 3. 1956, o jejíž věrohodnosti neměl pochybnosti, vzal za prokázané, že ÚNV 3. 3. 1956 rozhodl s odkazem na §5 odst. 3 vyhlášky č. 320/1951 Ú. l. o rozpuštění S. v. u. M. s tím, že jeho existence po zřízení ČFVU podle zákona č. 115/1953 Sb. je nadbytečná a další trvání spolku M. by brzdilo výstavbu socialismu a že veškerý majetek spolku přechází podle §79 odst. 1 zákona č. 115/1953 Sb. na ČFVU, který byl ustanoven likvidátorem práv a závazků tohoto spolku. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí, Ministerstvo kultury rozhodnutím z 20. 1. 1956, č. 10.464/56, v dohodě s Ministerstvem vnitra stanovilo na základě §79 odst. 2 zákona č. 115/1953 Sb. den 31. 1. 1956 jako den, kdy zanikly výtvarnické a architektonické spolky s tím, že majetek těchto spolků přechází na ČFVU. Rozhodnutí osobně převzali zástupci spolku M. Z. F. (předseda) a V. S. (jednatel) 5. 3. 1956 a nabylo právní moci, když odvolání spolku M. byl rozhodnutím Ministerstva vnitra z 18. 4. 1956, č. MV/2-1153/56, zamítnuto. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že S. v. u. M., založený v roce 1887, zanikl rozpuštěním rozhodnutím ministra kultury z 20. 1. 1956 a ÚNV z 3. 3. 1956 a jeho majetek přešel na ČFVU. Žalobce vznikl v roce 1990 podle zákona č. 83/1990 Sb. jako nový subjekt, aniž vstoupil do práv a povinností rozpuštěného spolku M.
Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. března 2002, č. j. 20 Co 56/2002-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přisvědčil žalobci, že soud prvního stupně učinil nesprávné závěry ohledně odvolání Spolku výtvarných umělců M. proti rozhodnutí o rozpuštění z 3. 3. 1956. Podle odvolacího soudu je však poukaz žalobce na dopis J. F. ze 6. 3. 1956 zjevně účelový, neboť tento dopis není jako odvolání označen a ani z jeho obsahu nelze dovodit, že pisatel jím chtěl přivodit zvrácení rozhodnutí z 3. 3. 1956 cestou řádného správního řízení. Dopis nebyl adresován orgánu příslušnému k přezkoumání rozhodnutí, nýbrž ministru kultury a je formulován spíše jako žádost o osobní zákrok ministra mimo rámec správního řízení. O tom, že rozpuštěný spolek nepodal odvolání a že rozhodnutí nabylo právní moci, svědčí i obsah zápisu o předání jeho majetku ČFVU z 28. 5. 1956 a přípis ÚNV ze 6. 12. 1956. Námitky žalobce týkající se neexistence rozhodnutí ministra kultury z 20. 1. 1956 odvolací soud považoval za neopodstatněné a ztotožnil se s právním posouzením věci soudem prvního stupně. K tomu mimo jiné uvedl, že za situace, kdy se toto rozhodnutí nedochovalo, nelze jen z formulace „ministerstvo kultury rozhodnutím ze dne 20. 1. 1956“ dovodit, že toto rozhodnutí ministr kultury nepodepsal. Naopak s ohledem na ně navazující správní rozhodnutí lze předpokládat, že se tak stalo. Oprávněnost tvrzení žalobce nelze dovodit ani z neexistence záznamu o vypravení spisu ve spisové knize tehdejšího ministerstva kultury, neboť význam zápisů v této knize nelze přeceňovat. Protože rozhodnutí z 20. 1. 1956 se netýkalo toliko spolku M., ale výtvarnických a architektonických spolků obecně, ÚNV je měl jistě k dispozici, jestliže v důvodech svého rozhodnutí na ně odkazuje. Podle odvolacího soudu „samotné rozhodování ministra kultury ve smyslu §79 odst. 2 zák. č. 115/1953 Sb. se ostatně omezuje pouze na určení dne zániku výtvarnických a architektonických spolků v návaznosti na to, že jejich majetek měly převzít nově vzniklé kulturní fondy (§79 odst. 1 zákona), šlo tedy v zásadě pouze o opatření ve vztahu k majetku těchto fondů, které nemělo charakter rozhodnutí, vydaného ve správním řízení podle zák. č. 20/1955 Sb. Vlastní rozpuštění spolku pak bylo plně v pravomoci příslušného okresního národního výboru ve smyslu §5 odst. 3 vyhl. č. 320/1951 Ú. l., jemuž uvedené opatření ministra sloužilo pouze jako podklad pro rozhodnutí o majetku jím dotčeného spolku“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že rozhodnutí ÚNV z 3. 3. 1956, č. 2882/56, nikdy nenabylo právní moci. Setrval na stanovisku, že dopis ze 6. 3. 1956 byl odvoláním proti tomuto rozhodnutí, které nebylo postoupeno ministerstvu vnitra a nikdy o něm nebylo rozhodnuto. Podle názoru žalobce je toto rozhodnutí nicotné, protože ministr kultury nerozhodl o zániku výtvarných a architektonických spolků podle §79 odst. 2 zákona č. 115/1953 Sb. a ÚNV tak vydal rozhodnutí bez právního podkladu nad rámec své pravomoci. Vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tehdy platné vyhlášce ministerstva vnitra č. 62/1953 Ú. l., upravující postup při skartaci písemností ze spisoven ústředních úřadů, podle níž nemohl být spis, obsahující rozhodnutí ministra o zániku výtvarných a architektonických spolků, skartován, ani k legislativně interpretačnímu pravidlu obsaženému v zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu. O tom, že ministr kultury zmíněné rozhodnutí nevydal, svědčí i to, že toto rozhodnutí přes svůj obecný dosah nebylo vyhlášeno ve Sbírce zákonů ani v Úředním listě, stejně jako obsah protokolu z 28. 5. 1956, sepsaného při předání majetku původního spolu M. ČFVU, ze kterého vyplývá, že zástupci ÚNV a likvidátor upozorňovali na to, že je třeba urychleně rozhodnout o tom, kdo převezme a za jakých podmínek budovu č. p. 250/ P.-N. M., a doporučovali, „aby bylo vyvoláno definitivní rozhodnutí ministerstva kultury o tom, komu připadne archiv…“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání s tím, že nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť odvolací soud věc posoudil v souladu s ustálenou judikaturou. Ztotožnila se zcela s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam s ohledem na dovolacím soudem dosud neřešené otázky významu a výkladu ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 115/ 1953, o právu autorském (autorský zákon) – dále jen „autorský zákon“, a to ve vztahu k předpisům upravujícím zánik spolků vzniklých před 1. říjnem 1951 (§9 odst. 1 zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organisacích a shromážděních, a §5 odst. 3 vyhlášky ministra vnitra č. 320/1951 Ú. l., o dobrovolných organisacích a shromážděních). Dovolání je tak přípustné.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí dovolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, neboť v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ přezkoumání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, že nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování nepřichází v úvahu (§241a odst. 3 OSŘ).
Námitka dovolatele, že rozhodnutí ÚNV z 3. 3. 1956 nikdy nenabylo právní moci, není opodstatněná. Správnost výkladu či obsahu listiny – podání J. F. ze 6. 3. 1956, adresovaného ministru kultury – je otázkou právní nikoli skutkovou, neboť jde o podřazení obsahu listiny pod určitý druh právního úkonu. Nejde tedy o posuzování tzv. vnitřní pravdivosti projevu vůle obsaženého v listině [srov. rozhodnutí z 22. 10. 1924, sp. zn. Rv II 416/24, publikované pod č. 4298 v Rozhodnutích Nejvyššího soudu československé republiky, Část civilní, ročník 1924 (Vážný)]. Dovolací soud se v tomto ohledu zcela ztotožňuje s výše uvedeným výkladem sporné listiny, jak jej učinil odvolací soud. Nešlo tedy o opravný prostředek proti rozhodnutí ÚNV z 3. 3. 1956, ale o stížnost na nešetrné přejímání majetku příslušným státním orgánem. Jmenovaný pisatel ostatně v ní k „zákroku za účelem rozpuštění a likvidace Spolku …“ uvádí: „Je politováníhodné, že historický akt, který měl být nesen hlubokou vděčností společnosti …, se zvrhl v policejní opatření“.
K přezkoumatelnosti dříve vydaných správních aktů obecnými soudy mimo rámec správního soudnictví se v této věci Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze 17. 12. 1998, č. j. 3 Cdon 1091/96-58. Presumpce správnosti správního aktu se neuplatní v případě aktu nicotného (nulitního neboli paaktu), který nevyvolává právní účinky a na který se pohlíží jako na akt od počátku neexistující. Za nicotný správní akt se pokládá akt, který byl vydán k tomu absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem, nikoli však správní akt, vydaný ve správním řízení v prvním stupni orgánem vyššího stupně, jemuž by jinak příslušelo rozhodovat o věci jako odvolacímu orgánu. Rozhodnutí ÚNV z 3. 3. 1956 není aktem nicotným, především proto, že bylo vydáno orgánem, který k němu měl pravomoc podle §5 odst. 3 obecně závazného předpisu – vyhlášky ministra vnitra č. 320/1951 Ú. l., o dobrovolných organisacích a shromážděních, vydané na základě zákona - §9 odst. 1 zákona č. 68/ 1951 Sb. - t. j. národním výborem působícím na území města P. Pokud jde o vztah uvedeného předpisu k §79 odst. 2 autorského zákona, nejde o vztah konkurujících, ale doplňujících se norem.
Podle §9 odst. 1 zákona č. 68/1951 Sb. spolky vzniklé před 1. říjnem 1951 (dále jen „spolky“), které vyvíjejí svou činnost ve shodě se zájmy pracujícího lidu, se mohou přeměnit v organizace nebo do nich včlenit; spolek se může přeměnit též v jiný vhodný útvar nebo do něho včlenit. Způsob přeměny nebo včlenění spolků, jakož i zánik zbylých spolků a způsob, jak bude naloženo s jejich majetkem, upraví ministerstvo vnitra v dohodě se zúčastněnými ústředními úřady obecným právním předpisem.
Podle §5 odst. 3 vyhlášky ministra vnitra č. 320/1951 Ú. l. okresní národní výbor může rozpustit spolek, když dojde k přesvědčení, že jeho existence výstavbě socialismu nepomáhá nebo ji dokonce brzdí. Při tom učiní opatření o majetku spolku, a to aniž by byl vázán jeho stanovami.
Podle §79 odst. 1 autorského zákona na fondy přejde majetek:
a) literárních, hudebních a výtvarnických spolků, jakmile zaniknou;
b) zbývajících fondů, účelových jmění a nadací, pokud byly určeny k podpoře písemnictví, hudby, výtvarných umění nebo tvůrčích pracovníků těchto oborů, jakmile zaniknou.
Podle §79 odst. 2 autorského zákona ministr kultury určí v dohodě s ministrem vnitra, které ze zanikajících spolků jsou spolky literární, hudební a výtvarnické, a v dohodě s ministrem financí, které ze zbývajících fondů, účelových jmění a nadací byly určeny k podpoře písemnictví, hudby, výtvarných umění nebo tvůrčích pracovníků oborů; zároveň stanoví den, kdy uvedené spolky nebo fondy zanikly.
Podle přesvědčení dovolacího soudu o zániku konkrétního spolku vzniklého před 1. 10. 1951, nerozhodoval ministr kultury podle §79 odst. 2 autorského zákona, ale příslušný okresní (a jemu naroveň postavený) národní výbor podle §5 odst. 3 obecně závazného předpisu – vyhlášky ministra vnitra č. 320/1951 Ú. l. To se také v daném případě stalo rozhodnutím ÚNV z 3. 3. 1956. Rozhodnutím učiněným podle §79 odst. 2 autorského zákona z 20. 1. 1956 ministr kultury jednak (v návaznosti na odst. 1 téhož paragrafu) určoval povahu uměleckých spolků a toliko stanovoval (jednotně) den, ke kterému mělo dojít k zániku uměleckých spolků určitého druhu (např. výtvarnických) a ke kterému tedy přešel majetek všech spolků uvedeného druhu na příslušné kulturní fondy již zřízené podle §73 a násl. autorského zákona. Následnými individuálními správními akty – rozhodnutími příslušných národních výborů podle §5 odst. 3 obecně závazného předpisu – vyhlášky ministra vnitra č. 320/1951 Ú. l. se pak rozpouštěly konkrétní spolky, přičemž den zániku spolku byl (za předpokladu, že takový správní akt nabyl právní moci) již stanoven jiným předpisem. Tyto z dnešního pohledu neobvyklé legislativní postupy stran přechodu majetku na jiný subjekt v období po roce 1945 nebyly ničím neobvyklým. Tak např. konfiskace a znárodnění nastávaly dnem stanoveným příslušným zákonem, bez ohledu na to, kdy byl vydán (nezbytný) individuální správní akt (zpravidla výměr), jímž se v konkrétním případě stanovilo, že určitý majetek přechází do státního vlastnictví. Taková úprava byla zřejmě motivovaná zájmem na tom, aby v mezidobí nedošlo k úbytku majetku dotčeného přechodem vlastnictví, jestliže jeho vlastníku muselo být zřejmé, že o něj přijde. Lze tedy uzavřít, že S. v. u. M., založený roku 1887, zanikl na základě rozhodnutí ÚNV z 3. 3. 1956, a to zpětně ke dni 31. 1. 1956.
Na uvedeném závěru nemůže nic měnit skutečnost, že se rozhodnutí ministra kultury z 20. 1. 1956 nedochovalo, ani že mohlo být skartováno v rozporu s tehdy platnou vyhláškou upravující skartaci písemností úřadů. Otázka existence tohoto rozhodnutí je ostatně otázkou skutkovou a dovolací soud musel z jeho existence, zjištěné v nalézacím řízení, vycházet.
S ohledem na znění §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 260/1949 Sb., o úředních listech, podle kterého se v Úředním listě vyhlašují rozhodnutí, opatření, usnesení a sdělení presidenta republiky, Národního shromáždění a jeho předsednictva, vlády a jejích členů, jakož i soudů a veřejných úřadů (orgánů) s celostátní působností, která je třeba uvést ve veřejnou známost v celém státě nebo jen v českých zemích (v jejich části), neměla skutečnost, že rozhodnutí ministra kultury z 20. 1. 1956 nebylo publikováno v Úředním listě, vliv na jeho právní účinky.
Otázkou zpětné účinnosti zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku z 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 577/99, publikovaném v Soudních rozhledech č. 2, ročník 2001, v němž vyslovil právní názor, že „zákonodárce nechtěl v §2 odst. 1 zák. č. 198/1993 Sb. vyslovit zrušení právních předpisů z doby od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, které byly ve zjevném rozporu se zásadami demokratického právního státu, se zpětnými účinky. Proto i zjevně nelegitimní odnětí vlastnického práva, provedené na základě takových předpisů, podrobil restitučnímu režimu, nepřiznal však oprávněným osobám možnost kdykoliv se domáhat ochrany práva vlastnickou žalobou“. Skutečnost, že k přechodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem z právního předchůdce žalobce na právního předchůdce žalované došlo na základě zákona č. 68/1951 Sb. a vyhlášky ministra vnitra č. 320/1951 Ú. l., které nebyly v souladu s principy demokratického právního státu, proto sama o sobě neumožňuje pohlížet na správní rozhodnutí o přechodu tohoto práva jako na rozhodnutí neúčinné.
Podle §242 odst. 3 věta druhá OSŘ je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Z obsahu spisu nevyplývá, že by k takovým vadám došlo.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně. Dovolání bylo proto zamítnuto (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce nebyl úspěšný a úspěšné žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupkyně k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5 000,- Kč a dále paušál náhrady hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku nejí opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. července 2003
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu