ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.375.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 375/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. ve věci žalobců: 1) H. M., a 2) V. M., zastoupených advokátem, proti žalovanému F. K., o uložení povinnosti zdržet se obtěžování bráněním ve výhledu a stíněním, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 81/2001, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2001, č. j. 21 Co 251/2001-29, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2001, č. j. 21Co 251/2001-29, a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. května 2001, č. j. 5 C 81/2001-21, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou 30. 1. 2001 žalobci navrhovali, aby „žalovanému bylo uložena povinnost zdržet se bránění ve výhledu z domu žalobců čp. 739 na stavební parcele č. 484 v obci a katastrálním území K. n. V. stavbou garáže na pozemku parc. č. 150/2 v obci a katastrálním území K. n. V., a zdržet se bránění přístupu světla touto stavbou na dvůr žalobců, tvořící část stavební parcely č. 484 v obci a katastrálním území K. n. V.“ Žalobu odůvodnili tím, že jsou podílovými spoluvlastníky domu č. p. 739 se stavební parc. č. 484 v obci a kat. území K. n. V., žalovaný je vlastníkem sousedního domu čp. 747 na st. parc. č. 451 a pozemku parc. č. 150/2. V rozporu se stavebním povolením žalovaný neprovedl úpravu garáže na posledně uvedeném pozemku, ale původní garáž zbořil a postavil garáž novou. Odbor výstavby a územního plánování Městského úřadu v K. n. V. jako stavební úřad zahájil řízení o odstranění této stavby garáže. Když žalovaný požádal o dodatečné povolení garáže, byli žalobci s námitkami, které ve stavebním řízení vznesli, rozhodnutím stavebního úřadu z 20. 9. 2000 podle §137 odst. 1 zákona č. 50/1976, o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), odkázáni na soud. Žalobci totiž namítli, že garáž pro nepřiměřenou výšku brání ve výhledu z jejich domu čp. 739 a přístupu světla na dvůr na jejich pozemku parc. č. 484.
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením z 23. 5. 2001, č. j. 5 C 81/2001-21, řízení zastavil s tím, že věc bude po právní moci usnesení postoupena Městskému úřadu v K. n. V., odboru výstavby a územního plánování, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením z 9. 8. 2001, č. j. 21 Co 251/2001-29, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že pro nedostatek podmínky řízení – pravomoci soudu ve smyslu §7 odst. l zákona č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších změn, občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“) - musí být řízení podle §104 odst. l OSŘ zastaveno. Žalobci byli sice odkázáni na soud podle §137 odst. 1 stavebního zákona, ale jejich námitky nepřesahují rozsah pravomoci stavebního úřadu. „I když je námitka vznesená v tomto konkrétním stavebním řízení, že povolovaná stavba bude zastiňovat místnosti v budově, umístěné na pozemku žalobců, nad přípustnou míru nebo nad míru přiměřenou poměrům, námitkou občanskoprávní (§127 odst. 1 ObčZ), zákon svěřuje rozhodnutí o této námitce vznesené ve stavebním řízení do pravomoci stavebního úřadu, který je povinen zabývat se zastíněním okolních staveb z úřední povinnosti, přičemž je povinen dbát i na dodržení vzájemných odstupů staveb, stanovených obecně závaznými právními předpisy. Povinnost rozhodnout o této námitce vyplývá z §66 odst. l stavebního zákona.“ K tomu odkázal odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 2 Cdon 1889/97-175.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že jim rozhodnutími soudů obou stupňů byla odňata soudní ochrana. Vyslovují přesvědčení, že rozhodnutí o jejich námitkách náleží do pravomoci soudu, neboť jsou ve smyslu §137 odst. l stavebního zákona námitkami vyplývajícími z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám a překračují rozsah pravomocí stavebního úřadu. Žádný ze soudů obou stupňů se nezabýval tím, že v žalobních tvrzeních je namítáno nejen stínění, ale především také bránění ve výhledu předmětnou stavbou. Napadené rozhodnutí se bráněním ve výhledu vůbec nezabývá a není tedy zřejmé, zda i tato otázka spadá výlučně do pravomoci stavebního úřadu či zda je o této otázce povolán rozhodovat soud podle §127 odst. 1 ObčZ. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) OSŘ, přezkoumal napadené usnesení podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
V řízení podle stavebního zákona lze uplatnit všechny námitky vycházející z vlastnických práv k pozemkům a stavbám, tedy i námitky obsahově odpovídající §127 odst. l ObčZ. Na rozdíl od tohoto ustanovení, které poskytuje ochranu proti imisím již nastalým, se v řízení podle stavebního zákona lze domáhat ochrany proti imisím hrozícím (budoucím, očekávaným). Dovolací soud opakovaně vyslovil názor, že o námitce budoucích imisí musí stavební úřad rozhodnout sám a nemůže s touto námitkou odkazovat účastníky na soud. V tomto směru lze odkázat na rozsudek z 13. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1889/97, který byl publikovaný v ASPI, na rozsudek z 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1150/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 1/2001, nebo na usnesení z 22. 10. 2001 sp. zn. 22 Cdo 2929/99, publikované pod C 794 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 11, které se týká přímo namítaného zastínění sousedící stavbou povolovanou. To ovšem neznamená, že jde-li o zásahy do vlastnického práva, které - podle skutkového vylíčení v žalobě – již nastaly a trvají, může soud odmítnout rozhodnutí o takovéto žalobě jen proto, že námitka poukazující na neoprávněné zásahy do vlastnického práva byla uplatněna v souvislosti s řízením před stavebním úřadem a její řešení náleží do pravomoci stavebního úřadu. Takováto žaloba opírající se o §127 odst. l ObčZ, je žalobou vlastnickou, vyplývající z občanskoprávních vztahů, rozhodnutí o ní spadá ve smyslu §7 odst. l OSŘ do pravomoci soudu a ten je povinen o ní rozhodnout. V daném případě stavební úřad odkázal žalobce v řízení o dodatečném povolení stavby, z čehož plyne, že jde o stavbu již existující. Rovněž z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě se podává, že k zásahům do vlastnického práva, žalobců, jimž se brání žalobou, již dochází. Jde tedy o žalobu podle §127 odst. l ObčZ a rozhodnutí o ní náleží do pravomoci soudu. Pak je ovšem nesprávný právní závěr odvolacího soudu shodný se soudem prvního stupně, že pro nedostatek této podmínky řízení muselo být řízení podle §104 odst. 1 OSŘ zastaveno a věc postoupena stavebnímu úřadu. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla proto jako nesprávná zrušena a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2003
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu