ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.397.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 397/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyní: A) R. S., a B) M. W., obou zastoupených advokátem, proti žalované označené jako Č. r. – S. n. m. B., s. p. v likvidaci, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 59/95, o dovolání žalobkyní proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2002, č. j. 20 Co 213/2002-116, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2002, č. j. 20 Co 213/2002-116, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2002, č. j. 37 C 59/95-96, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. ledna 2002, č. j. 37 C 59/95-96, určil, že „žalobkyně jsou spoluvlastnicemi nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí katastrálního úřadu Brno město pro obec B. m. k. ú. Č. p. a to pozemku p. č. 3541 o výměře 471 m2 domu č. p. 313 na pozemku p. č. 3541, a to každá k ideální ¼ těchto nemovitostí“, a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedených důkazů nejprve dovodil, že žalobkyně mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a poté dospěl k závěru, že vlastnictví k nemovitostem nepřešlo na stát ani podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a §11 vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. na základě rozhodnutí bývalého MěNV v B. z 26. 2. 1964, ani v důsledku jejich opuštění podle §453 odst. 2 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992, a tak vlastnické právo zůstalo žalobkyním zachováno.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. září 2002, č. j. 20 Co 213/2002-116, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dospěl totiž k závěru, že sporné nemovitosti přešly do vlastnictví státu jako věci opuštěné, jelikož žalobkyně o ně po dobu nejméně 20 let neprojevily žádný zájem a tím daly jednoznačně najevo, že své vlastnické právo nehodlají uplatňovat. Pokud tedy Národní výbor B. ve svém dopisu ze 14. 11. 1989 konstatoval, že nemovitosti jako věci opuštěné připadají státu, jedná se o důvodné stanovisko a na tomto základě bylo právem v tehdejší evidenci nemovitostí zapsáno vlastnictví státu.
Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně dovolání, v němž namítly, že dovolací soud věc nesprávně posoudil po právní stránce, když považoval sporné nemovitosti za věci opuštěné. Tuto námitku podrobně rozvedly a navrhly, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a že splňuje náležitosti uvedené v §241 a §241a OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Poté dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není správný.
Podle §242 odst. 3 OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §21a odst. 1 OSŘ za stát před soudem vystupuje organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, jímž je zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Soud je v občanském soudním řízení povinen zjistit, která z organizačních složek státu je podle uvedeného zákona příslušná vystupovat v konkrétní právní věci za stát, a s touto složkou jedná. Případný chybný závěr v tomto směru je vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Již před účinností zákona č. 219/2000 Sb. a na něj navazující novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 220/2000 Sb. soudní praxe dovodila, že státní podnik není oprávněn jednat v občanském soudním řízení jménem státu (rozsudek dovolacího soudu z 6. 3. 1996, sp. zn. II Odon 4/96, uveřejněný pod č. R 3/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím spíše pak tento závěr platí za současné právní úpravy, když podle §54 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. mají státní podniky, které jsou právnickými osobami (srov. též §2 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku), postavení organizační složky státu pouze při hospodaření s jeho majetkem. V tomto směru lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 958/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 12, pod č. C 865.
V daném případě upřesnily žalobkyně označení žalované strany podáním z 11. 12. 2000 na č. l. 69 spisu jako „Č. r. – S. n. m. B., s. p. – v likvidaci “. Soudy obou stupňů toto označení akceptovaly a nadále v řízení jednaly s uvedeným státním podnikem jako s organizační složkou státu ve smyslu §21a odst. 1 OSŘ. Tím zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k té – jak bylo uvedeno – přihlédne dovolací soud, i když nebyla v dovolání uplatněna. Proto byly podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 OSŘ rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. dubna 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senát