ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1005.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1005/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně zdravotní pojišťovny České republiky, zastoupené advokátem, proti žalované P. Č. s., a. s., o 204.887,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 110/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. listopadu 2002, č. j. 24 Co 457/2002-30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. 6. 2002, č. j. 11 C 110/2002-19, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 204.887,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 4. 12. 2000 došlo k dopravní nehodě, při níž byl zraněn chodec F. P., jenž dne 22. 12. 2000 zemřel. Jeho léčení si vyžádalo náklady v celkové částce 409.774,- Kč, které zaplatila žalobkyně (zdravotní pojišťovna). Řidičem vozidla, které se s F. P. střetlo, byl H. Z., pojištěnec žalované ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Trestní stíhání řidiče bylo usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 3 T 41/2001, podmíněně zastaveno se stanovením zkušební lhůty. Žalovaná za svého pojištěnce H. Z. ze zákonného pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem dopravních prostředků uhradila žalobkyni na náhradě vynaložených nákladů léčení pouze 50 % z celkové částky s tím, že F. P. přecházel vozovku mimo vyznačený přechod pro chodce zprava za snížené viditelnosti, čímž nese spoluzavinění na vzniklé škodě. Soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni požadovaných zbývajících 50% náhrady s odůvodněním, že podle §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. a podle §§6, 8 a 10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, není pojišťovna povinna hradit škodu, kterou její pojištěnec nezavinil a kterou si poškozený zavinil sám porušením povinnosti, protože pojišťovna nemůže být vůči žalobci v horším postavení, než by byl provozovatel vozidla, který nehodu a škodu způsobil. Soud dospěl k závěru, že oba účastníci dopravní nehody se dopustili protiprávního jednání (H. Z. porušil §5 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu a §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, a F. P. porušil §55 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb.), že jejich spoluzavinění na vzniku škody je rovnocenné a žalovaná tedy již uhradila, co bylo její povinností, proto žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 11. 2002, č. j. 24 Co 457/2002-30, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním dospěl k závěru, že pojišťovna, která podle zákona č. 168/1999 Sb. hradí za osobu odpovídající za škodu způsobenou provozem vozidla regresní náhrady nákladů léčení podle §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., nemůže být v horším postavení, než by byl provozovatel vozidla, který škodu způsobil a který by mohl spoluzavinění poškozeného namítat, jestliže by byl žalován. V tomto kontextu odvolací soud odkázal na svůj názor vyjádřený v usnesení ze dne 2. 1. 2002, č. j. 20 Co 418/2001-134, v němž vyložil, že soud je povinen i bez návrhu zkoumat, zda jsou dány důvody pro omezení odpovědnosti třetí osoby (škůdce) v důsledku spoluzavinění osoby účastné zdravotního pojištění. Rozsudek soudu prvního stupně, který je v souladu s tímto názorem, odvolací soud jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Napadené rozhodnutí má podle jejího názoru po právní stránce zásadní význam, protože je v něm řešena otázka, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, což dokazuje k dovolání přiloženým pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 1999, č. j. 55 Co 473/99-37, v němž bylo konstatováno, že podle ust. §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. není možné snižovat výši náhrady škody v případě spoluzavinění poškozeného. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení, pokud jde o aplikaci ust. §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. Zastává názor, že na daný skutkový stav je třeba aplikovat také ust. §§6, 8 a 10 zákona č. 168/1999 Sb., přičemž ust. §6 tohoto zákona obsahuje výslovný odkaz na ust. §442 obč. zák., a tím vylučuje užití ust. §441 obč. zák. Z toho dovozuje, že při stanovení výše náhrady škody nelze vycházet z míry spoluzavinění poškozeného (soud má v této věci možnost užít moderačního práva podle §450 obč. zák.). Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
V posuzovaném případě žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil. Otázka, předložená k dovolacímu přezkumu zpravidla nečiní napadený rozsudek po právní stránce zásadně významným, jestliže ji odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikovaného v časopise Soudní judikatura pod č. 101/97 a pod č. 12/98).
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, pokud jde o aplikaci §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb.
Podle ustanovení §55 odst. 1, věty první, zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, má příslušná zdravotní pojišťovna právo na náhradu škody vůči třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči hrazenou ze zdravotního pojištění v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění.
Zdravotní péče se osobám účastným zdravotního pojištění poskytuje zásadně bezplatně a pojištěný zdravotnickému zařízení platí pouze za ty zákonem vymezené výkony, které jsou poskytovány za plnou nebo částečnou úhradu. Za výkony zdravotní péče poskytované bez přímé finanční úhrady získává zdravotnické zařízení odpovídající úhradu od zdravotní pojišťovny, jejímž je pojištěncem a který na výdaje zdravotního pojištění přispívá platbami pojistného (zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění předpisů pozdějších). Ustanovení §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. upravuje právo zdravotní pojišťovny požadovat od třetí osoby, která jejímu pojištěnci zaviněně způsobila poškození na zdraví nebo smrt, náhradu nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení. Jde o právo na náhradu škody, vyplývající ze speciálního předpisu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2002).
Zákonným předpokladem vzniku nároku zdravotní pojišťovny podle tohoto ustanovení je, že pojišťovna uhradila ze zdravotního pojištění náklady na péči o svého pojištěnce, které vznikly jako důsledek zaviněného protiprávního jednání třetí osoby proti němu. Je třeba vycházet z toho, že povinnost zdravotní pojišťovny zaplatit svému smluvnímu zdravotnickému zařízení náklady péče poskytnuté jejímu pojištěnci je plněním její zákonné povinnosti (srov. §13 zákona č. 550/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), která existuje bez ohledu na to, z jakého důvodu byla léčebná péče jejímu pojištěnci poskytnuta, zda šlo o léčení následků úrazu či jiného poškození zdraví způsobeného zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby nebo následkem jiné události. Ustanovení §55 zákona č. 48/1997 Sb., které je ve vztahu k ustanovením obč. zák. o náhradě škody speciální normou, zakládá zdravotní pojišťovně specifické právo požadovat náhradu škody od třetích osob za náklady vynaložené na péči hrazenou zdravotním pojištěním, které vznikly v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění.
Na náhradu nákladů na zdravotní péči, které byly sice vynaloženy zdravotní pojišťovnou na péči o jejího pojištěnce, avšak nebyly zapříčiněny jednáním třetí osoby ve smyslu ustanovení §55 zákona č. 48/1997 Sb., však zdravotní pojišťovna nárok nemá, neboť s takovou skutečností zákon její nárok vůči třetím osobám nespojuje. Znamená to, že třetí osoba odpovídá pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce, jakožto následků jejího jednání. V rozsahu, v němž se na vzniku těchto nákladů podílely jiné okolnosti, popř. v jakém byl způsoben spoluzaviněním pojištěnce, třetí osoba za škodu podle §55 zákona č. 48/1997 Sb. zdravotní pojišťovně neodpovídá, neboť zde není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a zaviněným jednáním třetí osoby.
Z uvedeného vyplývá, že i u nároku zdravotní pojišťovny proti třetím osobám na náhradu nákladů vynaložených na léčení jejího pojištěnce podle §55 zákona č. 48/1997 Sb., je třeba zkoumat spoluzavinění pojištěnce, neboť v rozsahu, v jakém příčinou vynaložených nákladů na léčení bylo jeho spoluzavinění, není dána příčinná souvislost vzniku těchto nákladů se zaviněným protiprávním jednáním třetích osob.
Dovolatelka přípustnost dovolání dovozuje rovněž z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně. Je však třeba poukázat na to, že judikatura Nejvyššího soudu ČR se k otázce výkladu §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. již ustálila (srov. např. rozhodnutí NS ČR ze dne 14. 11. 2002 sp. zn. 25 Cdo 279/2001 a rozhodnutí NS ČR ze dne 31. 3. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1113/2002).
Jelikož odvolací soud posoudil právní otázku tak, jak je řešena v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podmínky přípustnosti dovolání nejsou tedy z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. splněny a dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu